Každý den svého života chci být Tereza, říká 36letý transsexuál

Terko, kdy sis definitivně ujasnila, že je s tvým tělem něco jinak?

Řekla bych rovnou, že jsem si to ujasnila v období od září 2011 do června 2012, ale ono je to ve vás už od narození, neboť porucha identity vzniká v mozkovém centru pro sexuální identitu už ve 4-6 měsíci těhotenství matky v důsledku hormonální nerovnováhy. Později mi má maminka řekla, že jsem měla dvojče – dívku – která se nenarodila živá… Cítím, že žije ve mně. Že ona jsem já.

Kdy jsi poprvé začala zjišťovat, že ses narodila do jiného těla?

To, že jste v cizím těle, zpočátku nevíte. Jak to můžete vědět, když je vám šest a slovo transsexualita sotva vyslovíte, natož abyste věděli, že existuje? Ale už ve velmi raném dětství člověk ví, zda je muž nebo žena. O tom jsem přesvědčena. Jenže v šesti letech jste zmatení. Neřešíte, proč cítíte touhu obléknout si šatičky, nosit sponky ve vlasech. Nechápete to. Nerozumíte všem těm pocitům, které se vám vkrádají do života, a hlavně je nechcete řešit. Stydíte se za ty „hříšné“ myšlenky a později si přísaháte, že to do smrti nikdy nikomu neřeknete. Nejhorší je, že to nemůžete ovlivnit. Když mi bylo dvanáct, to nutkání převléknout se do ženských šatů, namalovat si oči, nalakovat si nehty… Ta touha vystupovat jako žena se neustále objevuje a vy se to v sobě snažíte zabít.

Jakými způsoby ses to snažila potlačit?

Například jsem vyhodila všechny pracně nakoupené věci a strašně se mi ulevilo, že je konec. Říkáte si, že jste tu „zrůdu“ v sobě překonali. Ale za tři měsíce nebo i dříve je to tu zas. Nemůžete si pomoct. Bojujete s tím, říkáte si, že to přeci musí jít přemoci, nevíte, co máte dělat. A hlavně to nechápete!

Bylo tenkrát vůbec možné vyhledat nějaké informace o tom, co by s tebou mohlo být?

Narodila jsem se v roce 1976 a internet přišel na vysoké školy v naší zemi až v roce 1996 – takže celé mládí na základní a střední škole jsem sama v sobě tápala, zoufala a přemýšlela, co je se mnou špatně. Měla jsem každý den tisíce výčitek, že to, co dělám (převlékání do věcí mé sestry, matky nebo dokonce tajně do věcí mých spolužaček na internátě) je špatné. V roce 1996 to ale ještě neznamenalo, že jsem získala všechny potřebné informace. České domény tak, jak je známe dnes, neexistovaly, a tak jsem musela ještě pár let počkat. Začala jsem ale vyhledávat informace alespoň v angličtině.

Seznámila ses na internetu s lidmi, kteří jsou na tom stejně jako ty?

Ano, a zjistila jsem, že internet je plný lidí jako já, kteří se převlékají do ženských šatů a vzrušuje je to (fetišistický transvestitismus – diagnóza č. F65.1). A dál jsem nešla! Našla jsem se tady. To, že se transsexualita vyvíjí a může přijít z fetišistického transvestitismu přes transvestitismus dvojí role až do mé současné fáze, jsem netušila a hlavně jsem se slova „transsexuál“ bála…

Líbí se ti více muži, nebo ženy?

Odjakživa se mi líbily ženy. Nicméně moc zkušeností jsem s nimi neměla. A na internetu už jsem si žila svůj tajný druhý virtuální dívčí život, který tam žiji vlastně dodnes, ačkoli se to čím dál víc přesouvá do reality… A to je dobře.

V roce 2000 jsem se seznámila se svojí budoucí manželkou. Byla to půvabná a moc milá blondýnka – nejkrásnější ve městě.

Stála jsem tenkrát na rozcestí a musela jsem se rozhodnout: Chci žít jako žena v bytě, který bude plný dámských věcí, budu moct spát v saténových nočních košilkách, nosit co chci, malovat se, lakovat si nehty, chodit v sukních a podpatkách večer ven… A tedy budu šťastná. Ovšem byla tu i otázka, zda nemám jít do vztahu s tak krásnou ženou, kterou jsem opravdu milovala a založit s ní rodinu… Třeba tak taky budu šťastná! Tentokrát to přeci musí vyjít! Tou obrovskou láskou to v sobě zabiju a budu žít krásný spokojený život s rodinným štěstím. Zvolila jsem tu druhou cestu. Potřebovala jsem si to zkusit. A hlavně fungovala chemie. Když jste zamilovaní, je vám vše ostatní ukradené.

Měla tvá manželka nějaké podezření?

Uplynulo asi šest let a jednou přišla domů z práce dříve… Já byla oblečená v silonkách a namalovaná… Nečekala jsem to. Bylo to strašné jak pro ni, tak pro mě. Slzy tekly ze všech stran. Nakonec jsme si o tom ale promluvily a dostala jsem možnost tyhle věci dělat kdykoliv budu chtít, když budu doma sama. Před manželkou nesmím. A tak to šlo dál. V roce 2007 se nám narodila krásná holčička. Už jsem si myslela, že jsem tu Terezu v sobě zabila, že už nikdy nevykoukne a nechá Toma žít… Ale nenechala… V létě v r. 2011 jsem zcela nepochopitelně přestávala svoji ženskost držet na uzdě. Začala jsem si lakovat nehty, nosit spodní prádlo denně a toto se stále stupňovalo i přes nesouhlas mé manželky, že s tím nesmím na veřejnost. Ale já přesto chodila. A čím víc jsem se prezentovala jako žena, tím víc jsem začala přicházet o manželku. Ta mi do roka dala ultimátum, abych se co nejdříve odstěhovala. Následoval rozvod a já se dočasně nastěhovala k mojí mamince.

Dopomohl rozvod k tomu, abys konečně zjistila, kdo jsi?

Toto období – od září 2011 do června 2012 – bylo obdobím, kdy jsem zjistila, že jsem se narodila ve špatném těle. Na internetu jsem si během jedné noci přečetla odbornou publikaci MUDr. Hanky Fifkové „Transsexualita“ a okamžitě jsem přesně věděla, kdo jsem. Najednou mi začaly vyplouvat na povrch všechny mé dřívější nepochopené pocity, všechno tak perfektně zapadalo do sebe a všude se psalo: „Hlavně se za to nestyďte! Nesmíte to tajit!“ A týdny po nocích jsem hltala informace o této problematice, četla zpovědi lidí v mé situaci, přečetla celou bakalářskou práci „Změna pohlaví studenta naší školy“, měla stejné pocity a zůstávala v šoku z úžasných přeměn, které umísťovali lidé po přeměnách na YouTube z celého světa. Zatoužila jsem prožít také svou přeměnu v ženu! Rozvod byl jen logickým vyústěním celé situace a řešením pro moji manželku. Nicméně rozvod byl i podmínkou k tomu, abych mohla uskutečnit svoji přeměnu. Podle naší právní legislativy není možné prodělat změnu pohlaví v manželském svazku.

Jak si prožívala svůj coming-out?

Můj coming-out bylo pro mě něco strašného. Vždyť jsem si přísahala, že to nikdy nikomu neřeknu, že bych se jinak musela studem propadnout do země. Ale je to ve vás tak silné, že s tím prostě už něco musíte udělat. Teď vím, že stydět se za to nemá smysl. Nesmírně se vám uleví, když to řeknete prvnímu člověku – a tím byla má obvodní doktorka. Vyčetla jsem si totiž, koho mám kontaktovat, pokud potřebuji pomoc. Všude psali něco jiného, tak jsem si nakonec zvolila psycholožku, jenže ta potřebovala doporučení obvodní doktorky.

Bála ses návštěvy obvodní doktorky?

Měla jsem obrovskou trému. Nevěděla jsem, jak to mé obvodní doktorce říct a jen jsem naznačila, že potřebuji sexuologa. Úplně se mi klepal hlas. Tak mi nabídla, že bude pokládat otázky ona a já odpovídat. Ale hned první otázkou byla vedle: „Máte poruchu s erekcí?“ Nechtěla jsem ji víc trápit, a sebe také ne, tak jsem se nadechla a řekla jí na rovinu, že mám problém se svojí sexuální identitou.

Jaká byla její reakce?

Má doktorka je výborná žena. Vzala to s naprostým klidem a usoudila, že jedině tak mohu být v životě šťastná. To už jsem věděla taky. Dostala jsem doporučení k psycholožce a tam jí všechno povyprávěla. Zrovna u ní seděly na stáži další dvě psycholožky a poslouchaly, ale já povídala a povídala, vůbec je nevnímala, a když jsem od ní odcházela, tak strašně se mi ulevilo. Ta psycholožka neměla ještě nikdy pacienta s transsexualitou, byla jsem její první, takže se mě spíše snažila podpořit z lidského hlediska a to se jí moc dařilo. Nikdy jsem žádnou pomoc nevyhledávala ani nepotřebovala… Ale na tohle jsem byla najednou krátká. Na druhé návštěvě u psycholožky jsem dostala kontakt na MUDr. Hanku Fifkovou v Praze – sexuoložku, která se celoživotně zabývá touto problematikou a o které jsem hodně četla. Ještě ten den jsem se u ní objednala. Termín schůzky byl až za dva měsíce v červenci 2012.

Jak reagovala tvoje rodina, když jsi jim to řekla?

Byl zrovna Den matek a já jela mamce dát kytičku. Ale když jsem odcházela, podívala se tak na mě a zeptala se, co se se mnou děje. Neměla jsem odvahu jí něco říct, ale tak jsem to potřebovala ze sebe dostat, že jsem si sedla na chodbu v bytě a začala hned narovinu o tom, že se musím rozvést, protože jsem se narodila ve špatném těle a chtěla bych být ženou.

A jak na to zareagovala?

Maminka mě objala a řekla, že z ní konečně spadlo to napětí, protože pořád nevěděla, co mi je a měla strach. Okamžitě mi začala říkat Terezko a začala se těšit na to, jak jednou budu vypadat. Bylo to úžasné! Následovat měla moje sestra, ale než jsem ji stihla potkat, maminka jí to samozřejmě všechno řekla. Později jsem zjistila, že jakmile jsem to komukoliv řekla, tak si to nedokázal nechat pro sebe. To totiž nejde. Člověk takovou informaci nedokáže v sobě vstřebat sám, není na to dost silný. Čímž mi to tedy maličko usnadnila, protože moje sestra to vzala také přímo fantasticky! Okamžitě mi nabídla, že půjdeme spolu nakupovat dámské oblečení a nabízela i jinou pomoc. Takovou reakci jsem nečekala! Ani nevíte, jak jsem byla šťastná! Jinak tátu už nemám, takže moji rodinu jsem měla vyřešenou. Ještě jsem musela ale vyřešit rodinu mé manželky. Protože má manželka zásadně nepřijímala jakékoliv informace o transsexualitě, nebavila se o tom se mnou a nechtěla to řešit. Nedávám jí to za zlé, ačkoli mě to mrzí, protože kdyby ty informace měla, možná jsme se mohly bavit normálně. Musím říci, že mám úžasnou rodinu, která mě ve všem podporuje a držela mě vždycky nad vodou, zatímco manželka mě absolutně nepřijala a doslova mě od sebe „odstřihla“, s čímž se zase nemůžu smířit já.

Takže jsi to šla říci i rodině své manželky?

Spočítala jsem si, jaké jsou možné varianty přijetí (a také nepřijetí) a připravovala se na to říct to mé tchýni a švagrové. Přijetí je normální reakce, psali v jedné publikaci. Myslela jsem na moji manželku. Jak dlouho potrvá, než k tomu přijetí dojde? Místo toho mi každý den do očí říkala doslova, jak se jí hnusím. Za tchýní a švagrovou jsem přijela bez manželky, posadila jsem si je na židli v kuchyni a (tak jak mi radili odborné publikace) jasně, sebevědomě a stručně se chystala říci, co se se mnou děje. Ale vůbec jsem nebyla sebevědomá a jasná! Koktala jsem a bylo mi hrozně. Řekla jsem to navíc nepromyšleně a rovnou skočila na tu nejhorší část: „Celý život chci být žena, takže mě čeká hormonální terapie a pak operace!“ Tak tohle byl pro tchýni šok. Švagrová byla v pohodě, protože tu jsem před lety poprosila, jestli by jednou nepřišla k nám, když jsem byla sama a nepomohla mi nafotit fotky v dámských šatech. Tahle problematika ji totiž vždycky zajímala a bavily jsme se o tom úplně normálně a obě jsme to úspěšně přede všemi tajily.

Kniha pro všechny, kteří by se o transsexualitě chtěli dozvědět více

Jak se k tobě zachovala tchýně?

Tchýně se mě začala ptát, jestli to myslím vážně, jestli si to ještě nechci rozmyslet, že to není jen tak, že existují přeci různé fáze a že to ještě nemusí být transsexualita… Chápala jsem ji. Bylo mi strašně. A hlavně jsem řešila manželku, kterou jsem pořád milovala, protože já jsem v nitru pořád já, jen v jejích očích jsem se změnila…

Terko, a co tvoje dcera? Jak to přijala?

Na radu psycholožky jsem to své pětileté dcerce řekla. Psycholožka mi poradila, jak jí to podat, a to co nejdříve. Naštěstí malé děti se s tímto vypořádávají mnohem lépe než dospělí. Jednou jsem si vzala dcerku domů k mojí mamince a tam jsme skotačily na posteli. Pak si všimla, že mám nalakované nehty a říká: „Jé, to je hezký!“ A to byl moment, kdy jsem to udělala. Řekla jsem jí, že se občas stane, že se někdo narodí ve špatném těle a že se chci stát ženou. K tomu mi dopomohou doktoři. Usmála se a začala se vyptávat víc a víc. V pěti letech! Nečekala jsem takový zájem. Tak jsem jí ukázala své dívčí fotky. Strašně se jí líbila moje blond paruka a dožadovala se, abych si ji vzala hned na sebe a oblékla se jako na fotkách do sukně a podpatků. Tak jsem to udělala. Bylo mi krásně. Řekla mi, ať tančím jako ona… „jako princezny“…

Stalo se ti, že jsi byla konfrontována narážkami ze strany přátel a okolí?

Největší problém s tím byl v práci. Až dosud jsem tam vystupovala jako muž, ale jako první jsem to řekla mé kolegyni a její dceři, u kterých jsem věděla, že problém nebude. No, taky z toho byly v šoku asi dva dny, ale jak jsem psala „normální reakcí je přijetí“, a to se také stalo.

Aniž bych cokoliv říkala, dorazila jsem tam jednou namalovaná s mými oblíbenými náušnicemi se třpytivým kamínkem. Ale oblečená unisex. A problém byl na světě! „Co ty náušnice? To je tvoje nová brigáda? Ty někde vystupuješ? To teď budeš nosit? Ty máš namalované oči?“ Hi hi hi, ha ha ha. A nedali pokoj.

Mí dva kolegové – skladník a vedoucí prodejny. A pořád do mě rýpali a naváželi se. Nevěděla jsem, jak je od sebe odehnat. Přestože jsem věděla, že takové lidi budu potkávat a musím se naučit na ně nějak reagovat. Kamkoliv jsem se hnula, padaly na mě otázky, co to mám na sobě, jestli nejsem buzík apod. Ujišťovala jsem je, že se mi líbí výhradně ženy. Asi měli strach, hoši.

Přišla jsi někdy do práce oblečená v dámských šatech?

Popravdě si nedovedu představit, že tam jednou přijdu ve vyloženě ženských šatech… Ačkoli to udělám, až budu jako žena vypadat – bez vousů a s ženskými tvary i jemnou tváří a dlouhými vlasy. Všechny mé fotky, které jsou součástí tohoto článku, jsou focené ještě před zahájením hormonální terapie. A čeká mě také před operací ještě tzv. „real life test“, který spočívá v tom, že musím 1 rok žít plně v ženské roli, tedy i v zaměstnání. To ale v současné době měním.

Jak reagují lidé na ulici, když jsi v dámském oblečení?

Moje sestra dělala nedávno přijímačky na VŠ do Olomouce, tak jsem se rozhodla odjet na dva dny do tohoto krásného města s ní. Ale jako Tereza. Respektive oblečená unisex bez blond paruky, ale namalovaná a bez jediného pánského oblečení. Bohužel mé vlasy ještě nejsou tak dlouhé, abych si z nich mohla udělat culík nebo nějaký ženský účes, takže jsem až tak žensky, jak bych si přála, nevypadala. Chtěla jsem si sama na sobě vyzkoušet reakce lidí. Protože tak dlouhá cesta od nás ze severu Čech až do Olomouce přeplněnými vlaky, nádražími, potom přímo v Olomouci a na fakultě v hloučku stovek budoucích studentů musela zaručeně prověřit jejich vnímání mě samotné a také mé vnímání jich.

A musím přiznat, že mě mile překvapilo, jak to nikdo neřeší. Tedy – většina lidí to neřeší. 90 % lidí je to jedno, jestli máte na sobě hrnec nebo kulicha, i když je léto. Těch 10 % to řeší. Ale většina z nich jen tiše v sobě. Vidíte buď jejich zděšený pohled (tak jako jsem ho viděla např. v pražském metru, když jsem tam vyskočila v balerínkách, ale jen u jednoho!) nebo jak na vás ukazují z protějšího vagónu, když čekáte na peróně, až přijede váš vlak. Spousta lidí vás tedy buď neřeší, nebo respektuje. Přesto stačí jeden hlupák a máte sebevědomí na dně.

Jednou pozdě večer po setmění jsem se vydala zase na svou oblíbenou procházku městem v sukni a sandálkách na podpatku. Namalovaná, s dlouhou blond parukou. Bylo mi tak krásně! Když jsem kráčela po chodníku, jako bych se vznášela. Navíc ty podpatky samy o sobě působí při chůzi tak žensky! To mi jistě potvrdí každá žena. Ale současně jsem kontrolovala pohyb v okolí a snažila se vyhýbat přímému kontaktu s lidmi. Nicméně mě pokaždé moc potěšilo, když na mě z protější strany ulice vesele pískali kluci! A kolikrát na mě troubili řidiči kamiónů! Jeden se dokonce kvůli mě zasekl na kruhovém objezdu, kolem kterého jsem přecházela a chvíli mu trvalo, než se rozjel. Lekla jsem se, že zastavil, aby mě zatáhl dovnitř, protože byla tma a nikde nikdo.

Pamatuji si, jak jednou pršelo, tak jsem si vzala deštník a kráčela takhle vyloženě žensky oblečená po ulici. Když v tu chvíli vedle mě zastavil taxík plný kluků a ti na mě křičeli: „Slečno, nechcete svést? My vás vezmem! Nastupte si!“

Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Věděla jsem, že můj hlas není natolik vytrénovaný, aby zněl žensky, takže jsem musela mlčet a bála se na ně i podívat, takže jsem vzala nohy na ramena a utekla do vedlejší ulice, kam se nedalo zajet autem. Taxík pak odjel, ale mě bylo hezky, protože mi řekli „slečno“… Měla bych mít vlastně strach, když se jako blondýnka pohybuji sama večer po městě, ale ta touha projít se tam jako žena byla silnější. Teď už si dávám větší pozor.

Nestala ses někdy na internetu obětí narážek?

Na internetu jsem ve většině případů tolerována. Tam, kde nevědí, že nejsem biologická žena, jsem dokonce žádaná a je se mnou flirtováno jako se ženou, což mi působí velkou radost. I od mužů. Vždyť ale já jsem žena! Asi jeden z 500 není schopný akceptovat moji situaci a má se mnou problém takový, že mi do vzkazu vypíše veškeré možné nadávky a urážky. Ale toho zablokuji a je pokoj.

Nicméně ne každý má takové štěstí. Tím, že píši svůj blog, jej nachází stále více lidí v mé situaci. A to je taky dobře. Takže jsem občas v kontaktu i s ostatními a ty buď nepřijala rodina, nebo mají problém v práci, kde je jim neustále připomínáno, že z nich nikdy žena nebude, jelikož mají mužské pohlavní ústrojí a vousy, přestože už jsou na hormonech nebo podstupují laserové odstranění vousů. Nejde to tak rychle. Celá přeměna je otázkou 2-4 let.

Čím si prochází člověk, když se rozhodne pro operaci?

Na tuto otázku je poměrně jednoduché odpovědět. Transsexuál je člověk, který chce operaci. Nerozhoduje se pro ni, ale touží po ní. Tím se také liší od transvestity. Po 1-2 letech hormonální léčby (která však trvá celý život) se ale u 50 % transsexuálů stává, že operaci buď odloží, nebo ji natrvalo odsunou, neboť jsou spokojení již s tím, co mají. Hormony totiž způsobí, že mužské pohlavní orgány se zmenší. Navíc po operaci touží většina, ale časem se může jejich touha změnit a nespěchat na to tolik. Tohle se nedá uspěchat. Má-li transsexuál jakékoliv obavy z operace, nemusí jí podstupovat. Je to nevratný krok.

Máš z operace trochu strach? Jak taková operace probíhá?

Pro mě osobně je to něco nepředstavitelně krásného. Konečně budu ztotožněná se ženou i fyzicky. A nebude mi tam nic vadit, když si budu oblékat své oblíbené sukně nebo velmi těsné kalhoty. Ačkoli i teď existuje způsob, jak to tam mezi nohama urovnat, aby nevznikla nevzhledná boule, která rozhodně příliš žensky nepůsobí, ale je to dost nekomfortní, nikoli bolestivé.

Co se týče samotné neovagíny (jak se nový ženský pohlavní orgán nazývá), existují dva zcela odlišné způsoby, jak jej vytvořit. Jeden způsob je s pomocí obrácené kůže amputovaného penisu, druhý zase ze štěpu tlustého střeva. Obojí má své výhody a nevýhody, o čemž se lze podrobně dočíst i na mém blogu, protože jsem tomu zrovna nedávno věnovala velkou pozornost. Šikovný chirurg vytvoří takové ústrojí, že do jednoho roku není poznat žádný rozdíl mezi pohlavním ústrojím biologické ženy od neovagíny. Včetně vytvoření citlivého klitorisu a dosažení orgasmu. Čili něčeho, co si u přeměny z biologické ženy v muže nelze ani představit. Tam je operace komplikovanější.

Sexuologický ústav 1. LF UK a VFN Praha

Mluvily jsme pouze o návštěvě obvodní doktorky. Jaká pro tebe byla návštěva sexuoložky, která stanovila diagnózu?

MUDr. Hanka Fifková je něco jako anděl pro nás všechny, kteří se narodili ve špatném těle. Ona nám může pomoci. Tolik jsem toho o ní přečetla a také všechny její knihy a studie. Věděla jsem, že když půjdu k ní, že budu ve správných rukách. Nicméně jsem měla strašný strach. Vyčetla jsem si, jak zhruba tato první návštěva probíhá, ale stejně se na ní nedalo stoprocentně připravit. Každý člověk je totiž něčím výjimečný a lišící se od ostatních.

Popíšeš nám, jak návštěva probíhala?

Její ordinace u Rajské zahrady v Praze je moc příjemná. Byla jsem ale nervózní jako u maturity! Do Prahy jsem přijela o hodinu a půl dříve, abych vše měla v klidu a nemusela se stresovat dobíháním a nestíháním. Zašla jsem si do Rajské zahrady a kochala se tam výhledem na Prahu. Přezula se tam z dámských bílých tenisek do mých oblíbených černých balerínek a v kalhotách s úzkými nohavicemi a černo-růžovou mikinou, namalovaná tak, že jsem se líbila sama sobě, jsem šla k jejím dveřím, zazvonila a čekala, co se bude dít. Přivítala mě velmi mile sestra, sepsala kartu a já chvíli čekala v ordinaci Hanky, až vyřídí někoho přede mnou. Pak ke mně přišla, podala mi ruku a zeptala se, co pro mě může udělat.

Tušila jsem, že se takhle zeptá a tak jsem jí řekla, že potřebuji pomoc. Její pomoc. A začala vyprávět vše od svého dětství až po současnost. Poslouchala, zapisovala si, ptala se, odpovídala mi na otázky. Byla moc milá. Okamžitě mi začala říkat Terezo a oslovovala mě ženským rodem, stejně jako sestra. Najednou jsem byla součástí toho procesu, o kterém jsem až dosud jen četla! Byla jsem šťastná! Měla jsem na papírku seznam otázek, na které se musím zeptat, ale ona mi na ně se svojí přirozeností odpovídala sama, aniž bych se ptala. Nakreslila mi na papír typický další postup až k poslednímu bodu, kterým byla operace a jako další krok mi napsala doporučení k profesoru Weissovi, který mi musí potvrdit diagnózu.

Když jsem se po hodině rozloučila a vyšla ven do pražských ulic v balerínkách, byla jsem v sedmém nebi. Hanka mi nevzala vůbec žádné iluze! Pochopila vše, co jsem jí říkala a podpořila mě ve všem, v čem jsem měla obavy, že mě nepodpoří. K prof. Weissovi jsem jela hned za týden a už jsem tak nervózní nebyla. Snažila jsem se být uvolněná a sama sebou, což se mi po chvilce podařilo. Prof. Weiss měl zcela jiný přístup. Také byl milý, ale současně měl tak dotěrné otázky, že jsem se někdy styděla odpovídat. Seděla u něj totiž na stáži budoucí doktorka – mimochodem moc hezká blondýnka s krásným úsměvem. A já před ní měla odpovídat na otázky o svém sebeuspokojování apod. A tak jsem odpovídala.

Na závěr jsem udělala několik testů a řekl mi, že výsledky pošle Hance, ale že nemusím mít strach, že pro něj je má diagnóza jasná. Také mi sdělil svůj verdikt k mé sexuální orientaci větou: „Pane, vy jste lesba!“ Smál se tomu. Já už tolik ne. A blonďatá doktorka taky moc ne. Ale jinak mě oslovoval v ženském rodě a jako Terezu. Ten respekt se mi líbí. Teď mě čeká druhá návštěva u Hanky, která mě pošle k endokrinologovi a internistovi na odběry, aby se zjistilo, zda jsem zdravotně v pořádku pro zahájení hormonální terapie (HRT). Nemůžu se dočkat!

Návštěvy Petra Weisse jsem se už tolik nebála.

Jak reagovali na změnu úřady, např. uvedení pohlaví a jména v občance?

Mé mužské jméno si již nyní mohu nechat změnit kdykoliv na neutrální typu „Nikola Janků“ apod. na základě doporučení, které dostanu právě od Hanky. Na ženské jméno včetně nového ženského rodného čísla si musím počkat až do operace pohlaví. Já si chci ale zvolit neutrální jméno ve chvíli, kdy na mě budou nějaké změny znát, abych vypadala ještě ženštěji. Přeci jen stále bojuji s vousy (můj problém č. 1), které se mi těžko zamaskovávají make-upem a také většími rameny, což by se mělo upravit právě hormony. I když vousy v mém věku se plně odbourat nedají – to musí laser.

Bojíš se toho, až si půjdeš poprvé vyřídit své doklady?

Mám kamarádku, které nedávno přišel nový rodný list s neutrálním jménem. Jmenuje se teď Míša a psala mi, jak na ní na městském úřadě na malém městě koukali. Zas tak často tam nikdo s takovými žádostmi nechodí a tamější úřednice nebyly vůbec ochotné. Záleží asi jak kde. A nejde o to, jaký je to úřad, ale o to, jaký člověk tam sedí. Vždy je to jen a pouze o člověku – o jeho charakteru a jeho vlastnostech – nikdy to není o jeho orientaci, identitě nebo sexuální preferenci. Ovšem na nové jméno se už moc těším. Nejvíce na to ženské, protože jméno Tereza používám již 10 let, ale není neutrální, takže si jej budu moci zvolit až po operaci. A určitě chci být Terezou.

Jaký je tvůj životní cíl?

Chtěla bych se stát ženou, žít jako žena a žít se ženou. A mít s ní rodinu, pokud je to možné. Protože jako Tereza budu šťastná, ale to rodinné štěstí by mi chybělo… Přičemž se chci stále vídat se svojí dcerkou, jak jen to půjde.

Je ještě něco, co bys ráda vzkázala lidem, kteří rozhovor čtou?

Děkuji, že jste mi věnovali váš čas i prostor. Pokud jste tento rozhovor dočetli až sem, pravděpodobně netrpíte žádnými předsudky a nemáte v sobě žádný problém, který lidi jako jsem já, ohrožuje. Vím, že se o transsexualitě už napsalo mnoho, ale stále ještě potkávám lidi, kteří o tom v životě neslyšeli. Nejprve je to vyděsí, ale čím více informací získají, tím více chápou, že transsexuál je člověk jako každý jiný.

Máte-li ve své blízkosti někoho, kdo se trápí s něčím, jako jsem se trápila já, řekněte mu, že se nemá za co stydět. On vás potřebuje! Je také potřeba jít za svým štěstím. A toho nikdy schovaní v ulitě nedosáhneme. Je to jen náš život a je jediný. Žádná jiná šance už nebude! Já jsem žena, jako vy jste žena. A ti, co nás ženami nenazývají, ale používají termín „bytost“, ať si žijí svůj život dál bez nás. My vás ke svému životu nepotřebujeme.

A ještě bych měla prosbu – pokud znáte nějakou vizážistku, kosmetičku nebo kadeřnici, která nemá vůči takovým lidem, jako jsem já, nějaké předsudky, tak bych ji moc ráda poznala! Ještě pořád nejsem na takové úrovni, abych byla schopná přijít do kadeřnictví plného lidí a říct: „Prosila bych nějaký dívčí účes!“ Ačkoli by možná stálo za to to vyzkoušet. Občas ráda provokuji a ty nečekané reakce lidí…

Poznámka redakce:

Na přání respondentky jsme ze článku odstranily veškeré fotografie, podle kterých bylo možné Terezu poznat. Zároveň jsme také odstranily odkaz na její blog.

Důvodem změny byla osobní žádost, které jsme vyhověli. Tereza chce za svým mužským obdobím udělat černou čáru a tento článek ji k tomu nepomáhal. Tereza chce poděkovat všem, kteří se ji ozvali skrze její blog a kterým mohla pomoci.

Pokud i tak chcete být s Terezou v kontaktu, tak můžete využít následující emailovou adresu: terezacl@seznam.cz