S blížícím se zkouškovým obdobím na mnohé ze studentů dolehne ona známá prokrastinace. S chronickou tendencí odkládat plnění povinností a úkolů se prý setkalo až 80 % vysokoškoláků. Přesto existují fígle, jak s ní bojovat.
Možná to znáte sami. Měli byste se učit nebo třeba psát bakalářskou či diplomovou práci. A nějak se vám do toho nechce. Najednou všude kolem vidíte zábavnější a důležitější činnosti, které vyžadují vaši pozornost. I to, co vás nikdy předtím nebavilo, je nyní TAK lákavé. Čekají na vás skripta, ale vy si zrovna uvědomíte, že právě teď musíte nutně uklidit pořádně celý byt. Zalít květiny. Podívat se na novou řadu vašeho oblíbeného seriálu. Svého psa venčíte třikrát delší dobu než obvykle. Kdybyste uklidili o den později, svět by se snad zbořil. To přece nemůžete dopustit.
Lenost, nebo strach?
Ve chvíli, kdy se o prokrastinaci začalo hovořit jako o novém fenoménu, někteří studenti se zaradovali. Konečně někdo pojmenoval stav, který tak důvěrně znají. Nemohou za to, oni přece TRPÍ prokrastinací. Jako omluva nám tento argument nejspíš stačí. Lékaři ovšem prokrastinaci stále nepovažují za nemoc. A ani o lenosti v pravém slova smyslu nemůže být řeč.
Lenoch je totiž pasivní, v životě se nikam moc netlačí a pravděpodobně toho také příliš nedokáže. K ničemu pořádnému se nemá. Naproti tomu prokrastinátor ano, ale zpravidla mu trvá delší dobu, než se k činnosti odhodlá. Úkoly plní až na poslední chvíli, když mu tzv. hoří termín a už není kam před povinností utíkat. To bývá také důvodem, proč je člověk emočně rozpolcený, unavený a ve stresu. Za svou prokrastinaci v tento moment cítí pocit viny a často si říká, že příště na zadaném úkolu začne určitě pracovat dřív. Velmi pravděpodobně nezačne!
Proč nám dělá takový problém splnit si své povinnosti hned? Možná máme prostě jen strach, že úkol, který před námi stojí, bude nepříjemný, nudný, že nám zabere až příliš mnoho času, který bychom mohli využít lépe. A tak povinnosti odkládáme a valíme je před sebou jako balvan. Přitom by stačilo ZAČÍT!
Ach, ten adrenalin
Říká se, že nejtěžší je udělat první krok a v případě proskrastinace to asi platí dvojnásob. Můžeme se bát toho, že v zadané úloze selžeme, že nebudeme tak dobří, jak se očekává. A tak se do žádné činnosti radši ani nepustíme.
Dnes ne! Ale zítra už určitě! Že je vám to povědomé? Věřte, že i mně bylo. I když jsem nejspíš nikdy nebyla prokrastinátorem v pravém slova smyslu. Dodnes si pamatuji, jak jsem několik měsíců odkládala sepsání pouhé seminární práce. Nechtělo se mi s ní ani začít, přesto že by mi její napsání trvalo např. hodinu, maximálně hodinu a půl. Vnitřně jsem necítila, že je na to právě teď vhodná doba, a tak jsem se radši poflakovala a čekala na něco, co mě k té činnosti nakopne. U mě to přesvědčení, že už bych si svůj úkol mohla konečně splnit, přišlo vždy samo. Ale vím, že ne každý k tomuto bodu dospěje.
Potom se na zkoušku učíme chvilku před termínem a seminární práce píšeme zásadně těsně před deadlinem. To je panečku adrenalin, když do poslední chvíle nevíte, jestli svou práci odešlete včas! Naštěstí to většinou vyjde. A my pak máme ze sebe radost, musíme se pochválit za to, jak úžasní jsme, když dokážeme pracovat pod tlakem! Pravda je, že některé z nás dopředu ženou opravdu až uzávěrky a poslední termíny. Hlavně, že to vychází.
Udělejte první krok
Hovořila jsem zde o tom, že nejtěžší ze všeho bývá mnohdy prostě začít. Musíte odeslat nějakou zprávu svému šéfovi nebo napsat seminární práci? Zkuste si otevřít mail (nebo Word). Občas stačí i to pouhé kliknutí a člověk se pak krůček po krůčku posouvá dál a dál. Když už jste do toho mailu najeli, přece ho teď zase nevypnete (někteří možná ano, ale nestojí za to odbýt si nepříjemnou povinnost hned, když už se k tomu pomalu chystáte?)
Nebo jinak: Rozhodli jste se, že budete dělat něco pro své zdraví a ode dneška začnete běhat, ale nechce se vám? Zkuste si obout své běžecké boty a vyjděte před dům. Mohli byste to zabalit, vrátit se domů a říct si, že běhat nepůjdete. Ale myslím si, že v této chvíli to neuděláte. Už jste se dostali ven, takže je to jen krůček k tomu, abyste se rozběhli.
Na tomto principu naše myšlení funguje i v dalších činnostech, nejen při běhání nebo učení. Stačí si stanovit menší dílčí cíl a výsledná práce na nás nemusí působit až tak děsivě.
Představte si trest, který vám hrozí
Máte před sebou úkol a ne a ne se do něj pustit? Představte si sankce, které vás čekají, když jej nestihnete vyřídit včas. Možná vás to k činnosti namotivuje. Nechce se vám učit, ale když nezačnete, hrozí, že si budete muset prodlužovat zkouškové období nebo dokonce celé studium? To jsou možná až příliš vysoké tresty za to, že se nemůžete přinutit k učení na jednu zkoušku, nemyslíte?
Napište si na papír trest, který vás za nedokončenou práci čeká. Když uvidíte, že v nejhorším případě ji dostanete zpět, abyste opravili pár bodů, možná si uvědomíte, že napsat seminární práci není tak děsivé, jak jste si původně mysleli, a že není důvod k panice.
Stanovte si termín
Pevně stanovené termíny dávají člověku v životě řád. Když budete předem vědět, dokdy nejpozději musíte nějakou činnost vykonat, dává vám to přehled, protože víte, kde je hranice, za kterou už jít nesmíte. A pokud za ni půjdete, ponese to s sebou možná i trest, který za prokrastinaci nestál. Když si můžeme termín stanovit sami, lépe se s úkolem vyrovnáváme. Získáváme tak pocit větší kontroly nad situací, protože je jen v naší moci, kdy a jak úkol splníme. Pokud je to možné, stanovte si svůj vlastní termín, dokdy potřebnou práci vykonáte.
Právě teď máte šanci pustit se do něčeho, co jste dlouho odkládali. Šanci začít a krok za krokem svůj úkol splnit. Právě TEĎ můžete prokrastinaci vyhlásit válku. Anebo to zase nechat na zítra. Takže?
