Přicházej dříve, zůstávej déle, pracuj efektivněji. Ačkoliv to zní jako omšelá fráze z lekce managementu, má to něco do sebe. Kdo se tímto pravidlem řídí, má při své práci, ať už je jakákoliv, napůl vyhráno. A nemusí se jednat jen o práci v pravém slova smyslu, ale i o studium nebo zájmovou aktivitu, ve které chceme vynikat. Ten, kdo chodí pozdě, chce být z práce brzy doma a ještě svou práci odbývá, by raději pracovat ani neměl. Práce je práce a zábava je zábava. Nejdříve trénink, pak teprve ženy a jazz. A to, prosím, platí i pro jazzové hudebníky.
V Česku se říká, že každý úspěch je po zásluze potrestán. Kdo čeká uznání, nedočká se. Snad jen že by se mu pro to chtělo umírat. Skutečná dřina je spíše než předmětem uznání předmětem kritiky. Kdo pracuje poctivě, je divný. Kdo pracuje poctivě a s radostí, je ještě divnější. Nejen o umělcích platí, že jsou za svou práci často ohodnoceni až po své smrti. Čekat na uznání nebo pochvalu je tedy hloupost a ani uznání samotné by nemělo být cílem našeho snažení. Žijeme jen jednou a na umírání nemáme čas. Neděláme to kvůli pochvale, děláme to především pro sebe. Pro to je ale třeba něco obětovat. V prvé řadě svůj vlastní (volný) čas.
Člověk je od přírody lenoch. Budík je našim nepřítelem. Raději si pospíme, než abychom vstali dříve. Naše pracovní doba trvá od 8:00 do 16:00 a ani o sekundu déle. Pracujeme poctivě, ale zase ne tak poctivě, abychom se u toho nadřeli. To kategoricky přenecháváme jiným. Důležitá je naše osobní pohoda. Každé okno ve svém nabitém programu máme chuť pořádně „prolenošit“. Máme tendenci více brát než dávat a místo uznání vlastní chyby raději hledáme chybu na někom jiném. Tato letargie ale velice rychle vyprchává, když se podíváme na svou výplatní pásku nebo na vysvědčení. Plat je nízký, odměny žádné a naše výsledky nejsou vůbec uspokojivé. Tak co s tím?
Přicházej dříve
Čas nelze zastavit a ani jej podplatit, jak by se o to jistě mnoho lidí pokusilo. Jde s ním ale pracovat a být o krok před ním. Jen je třeba zlomit vlastní lenost. Cynik se nám hrdě pochlubí, že mu jdou hodiny o pět minut pozadu a tím má čas totálně na háku. Vysvětlete to ale šéfovi v práci nebo učiteli ve škole – pohoříte. Daleko lepší je času nadbíhat. Nemít hodiny pozadu, ale o pár minut napřed. Na známý postulát Ladislava Špačka, že se na návštěvu chodí o 15 minut později, protože v čase pozvání je hostitelka pravděpodobně ještě v natáčkách, rychle zapomeňme. Jít do práce a na návštěvu je docela veliký rozdíl. Tady se řídíme pravidlem kdo dřív přijde, ten dřív mele. Informace je dobré dostat čerstvé z první ruky. Když přijdeme na schůzku pozdě, naše informovanost je poloviční. Když nepřijdeme vůbec a průběh schůzky nám tlumočí kolega nebo v případě školní schůzky spolužák, často bude jeho priorita někde jinde, než kde ji měl šéf nebo kde ji máme my, a tak se v podstatě nic nedovíme. Vyplácí se tedy chodit v čas a ani dřívější příchod není na škodu. Dřívějším příchodem nic neztratíme. Tím pozdějším pravděpodobně ano.
Zůstávej déle
Nyní už sedíme v zasedacím sále nebo ve třídě. První překážku v podobě včasného příchodu jsme tedy překonali. Nemáme ale zdaleka vyhráno. Vzduch v místnosti houstne, nadřízený nebo učitel stále opakuje něco, co nás vůbec nezajímá, a tak se přímo nabízí podepřít si hlavu rukou a kochat se výhledem z okna. Když už nás ani ten netěší, začneme pravděpodobně uvažovat o nějaké výmluvě, proč musíme odejít dříve. V politice je úplně běžné, že se politik dostaví jen na velmi krátkou dobu, aby napsal své jméno do prezence a dokázal tak svou přítomnost. Fyzicky ho ale nikde přirozeně nezastihneme. Možná ani v té bance, do které tak spěchal s tenisovými raketami v ruce. I když se možností pro výmluvu nabízí hodně, výmluvy nehledejme a snažme se být trochu více houževnatí. Vytrvejme! Jakákoliv schůze, soutěž nebo přednáška, která zasahuje do našeho volného času, je jako výstup na vysokou horu – vyžaduje si to naši odvahu a nikdy to nesmíme vzdát těsně před vrcholem. A konec schůzky je právě ten vrchol, kde se vyhlašují výsledky, usnesení atp. Je proto dobré zůstat déle a nepodléhat myšlence, že díky této zbytečné schůzi zmeškáme náš oblíbený seriál. Mít všechno, jak se lidově říká, „rychle z krku“, se někdy opravdu nevyplácí.
Pracuj efektivněji
A jak tedy pracovat, když už jsme dorazili včas a rozhodli se na místě práce setrvat od začátku až do konce? Jednoduše – efektivně. Jak už bylo v úvodu řečeno, pokud pracujeme, pracujeme poctivě, ale zase ne tak poctivě, abychom se u toho nadřeli. Mnoho lidí si totiž myslí, že pracovat efektivně je synonymum pro spojení dřít v potu tváře. To je omyl. Efektivita práce spočívá právě v tom, že svou práci vykonáme na 100%, ale nadřeme se u toho minimálně nebo vůbec. Vše záleží na našem časovém rozvržení. Důležité věci je třeba dávat na první místo a neodkládat je. Odkládané úkoly mají zpravidla tendenci explodovat tehdy, když se to nejméně hodí. Velmi často taky hledáme důvody, proč něco nejde udělat místo toho, abychom hledali řešení, jak to udělat. Samozřejmě je těžké dělat s nadšením práci, která nás nebaví, ale i na něčem špatném se dá najít trocha dobrého. Pokud tu trochu najdeme, zvítězíme nad vším, nad čím je v cestě za úspěchem třeba zvítězit – nad časem, nad leností a nad strachem. V celkovém důsledku tedy nad sebou samým.
