Ve škole se děti učí číst, psát, počítat. Co když jsou ale ještě jiné – a mnohem důležitější dovednosti? A co když je to právě škola, která děti v něčem brzdí? O tom je dnešní tak trochu provokativní článek.
Děti jsou od přírody zvídavé a rády objevují svět. Jsou jako houba, která do sebe nasává téměř nekonečné množství informací a podnětů. Není třeba je motivovat k činnosti nebo jim ukazovat, jak mají něco udělat. Věřte, že si s tím poradí samy. Samy si zvolí, co potřebují a co je pro ně zajímavé. Je zbytečné stát jim v cestě k přirozenému poznávání.
Zdroj: sxc.hu
Když jsme se narodili, také jsme nedostali žádný manuál či osnovy, které by říkaly, že do 18 měsíců věku se musíme naučit chodit a přibližně do 3 let plynule mluvit. Nikdo nás nenutil chodit od rána do večera, dokud se to nenaučíme. Když dozrál náš čas,poprvé jsme se postavili na vlastní nohy. A měli najednou úplně jiný rozhled. Ano, než jsme se naučili chodit stabilně a s jistotou, mnohokrát jsme upadli. Ale nikdy jsme se nevzdali a zkoušeli to znovu a znovu. Postupně jsme svou dětskou chůzi přivedli k dokonalosti a rozběhli jsme se tak, že nakonec ani maminka ani tatínek nám nestačili
1. Bereme dětem jejich jedinečnost
S nástupem do školy se, zdá se mi, z dětí pomalinku stávají otroci zavlečení do koloběhu. My dospělí najednou máme tendence dětem diktovat, co, kdy a jak mají dělat! Že v šesti letech se všichni musí naučit číst a psát. Nějak zapomínáme na to, že každé dítě je jiné a jedinečné. Každé má jiné tempo, jiný způsob učení i motivaci. Některé děti znají písmenka už v předškolním věku, jiné s nimi bojují ještě ve 3. třídě. No a? Vůbec to neznamená, že by byly neschopné či nešikovné. Jejich čas zkrátka teprve přijde! Je snad ta jedinečnost chybou?
2. Věříme, že jsou děti líné a musíme je do učení nutit
Často slýcháme, že děti jsou líné a že kdybychom je do učení nenutili, nikdy by nic pořádného neuměly. Opravdu? Kdyby toto tvrzení bylo pravdivé, jak si vysvětlíme, že už při nástupu do školy ovládají ty nejnáročnější činnosti, jaké se vůbec naučit mohou? Chodí, běhají, plazí se, skáčou. Moc dobře vědí, jak na maminku, když chtějí, aby jim něco povolila. Dokážou naštvat tátu i obhájit samy sebe. Přirozeně znají fyzikální vlastnosti různých předmětů a vědí i to, že za akcí vždy následuje reakce. Už v dětském věku často obsluhují technické přístroje lépe než my dospělí.
3. Nenecháme děti hrát si
Děti se odmalička nejvíce učí formou hry. Musí je bavit, musí je nadchnout! Pak pro ně není problém učit se! To, co se naučíme při hře, si také lépe zapamatujeme. Proč tedy úderem šestého či sedmého roku dětem zakazujeme hrát si? („Nehraj si, už nejsi ve školce, teď je z tebe velký školák!“)
4. Nepodporujeme u dětí spolupráci a silné stránky
Děti napodobují své starší kamarády. Proč? Chtějí umět to, co umějí oni. A tak je pozorují a snaží se je napodobit. Nejde o prostou touhu opičit se, jak by se mohlo zdát. Vždyť i my dospělí se lépe, snáze a více můžeme učit od těch, kteří jsou v něčem zkušenější než my. U dětí to není jinak. Učí se příkladem, od ostatních dětí, od rodičů – a tím rostou! Tak jednoduché to je! Navíc, tráví-li čas dítě s ostatními dětmi, učí se společně tvořit, spolupracovat! To je dnes základ pro fungování ve společnosti. Proč v tom dětem záměrně bráníme?
Každé dítě se začne postupně lišit od ostatních dětí a baví ho něco jiného. V ten moment nás nenapadne nic lepšího, než strčit děti do školy a učíme je, že všechny musí bavit totéž!
Zdroj: dreamstime.com
A taky si chtějí všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Dělají to pořád dokola a díky tomu samy zjišťují, co je baví a co ne! Hrají si a hra v nich posiluje jejich silné stránky, ukazuje jim, v čem vynikají. Když děti něco baví, poznávají pak danou věc nebo situaci do hloubky, učí se o ní víc a víc! A dělají to dobrovolně, protože chtějí a nachází v tom potěšení. Baví je to! Stávají se z nich malí velcí odborníci.
5. Neučíme děti kriticky myslet
Děti chtějí chápat svět v souvislostech. Nestačí jim, že je zahrneme nudnými fakty. Touží přijít věcem na kloub, porozumět jim do hloubky. Všichni rodiče jistě znají OBDOBÍ PROČ. Tak dlouho nám děti pokládají záludné otázky („Proč je nebe modré… proč a proč a proč…), až mnohdy sami nevíme, jak na ně máme odpovídat. Místo toho, abychom děti učili kriticky uvažovat, přemýšlet, argumentovat nebo dívat se na situace a věci z různých úhlů, předkládáme jim jen strohé a námi uznávané odpovědi.
Máme snad strach, že kdybychom děti učili přemýšlet, přišly by na to, že věci nejsou vždy takové, jak se jim snažíme namluvit?
6. Bráníme dětem v přirozeném pohybu
Každý, kdo někdy viděl malé dítě, ví, že od útlého dětství bývá v neustálém pohybu. Leze, převaluje se, chodí, běhá…Pak přijde do školy a my mu řekneme:“Poslušně seď a ani se nehni!!“ Pět, šest hodin denně pouze s krátkými přestávkami. Myslíme si, že to pak zachráníme dvěma hodinami tělesné výchovy týdně! Dvěma hodinami! Všude slyšíme výkřiky o tom, jak důležitý je pohyb a zdravý životní styl. Pak své děti nutíme nehybně sedět v lavici od rána až do odpoledne! Bravo!
7. Přetváříme děti k obrazu svému
Domníváme se, že děti MUSÍ chodit do školy. Předem jim určujeme místo, čas i lidi, se kterými musí na tomto místě být, aniž by měly právo rozhodnout se jinak. Nutíme je dělat to, co jim přikáže stanovená autorita a tak, jak autorita chce. Nedáváme jim prostor rozhodnout se, vyjádřit názor nebo pochybnosti nad předloženými fakty. Přece už jen tím dětem bráníme v růstu. Přetváříme si je k obrazu svému, aby byly takové, jakými je chceme mít. A pokud možno, aby byly všechny stejné. Jako by vybočení z davu byl hřích!
8. Trestáme je za chyby
Proč máme tendence okamžitě degradovat sebevědomí dítěte jen proto, že něčemu neporozumělo? Vždyť z chyb se nejlépe učíme. Máme díky nim šanci růst. Ve škole napíšete písemku, která se vám nepovede. Třeba nerozumíte probírané látce. A dostanete pětku! Jaká katastrofa! Učitelé nebo rodiče si možná někdy neodpustí pár káravých vět na vaši adresu. Jak jste proboha mohli zvorat „něco tak primitivního!“ A šup – trest je tady!
A teď řekněte sami – není to postavené na hlavu? Jestli jsem se něco naučila, pak to, že jsou to právě naše chyby a omyly, které nás činí lepšími. Posouvají nás kupředu, učíme se z nich. Žádný učený z nebe nespadl. Dělat chyby je přirozené a lidské. Nenarodili jsme se s nekonečnou a bezchybnou vědomostní výbavou, která nám vydrží po celý život. Abychom se něco NAUČILI, musíme občas udělat chybu. To je právě ten proces učení. Něco se mi nepovede a pro příště vím, že takhle to nefunguje a musím to zkusit jinak a lépe. Jakmile si tohle uvědomíme, můžeme si gratulovat, jak dobří jsme. Pochopili jsme velmi důležitou podstatu pokroku.
Nikdy nebudeme všechno umět perfektně. I v sedmdesáti budeme dělat chyby. A to je dobře. Znamená to, že se stále máme co učit a stále tak rosteme a stáváme se lepšími než jsme byli. Díky přešlapům se stáváme chytřejšími, moudřejšími… Kdyby nám šlo všechno hladce, bylo by to nejen nepřirozené a neužitečné, ale ani bychom si nejspíš tolik nevážili toho, že jsme něco konečně zvládli.
Netvrdím, že v našem školství vidím jen chyby. Nicméně tak, jak je dnes nastaveno, brání v mnoha směrech dětem v růstu. Potlačuje v nich hravost, nadšení, kreativitu, kritické myšlení, schopnosti spolupráce,…
Není to škoda?
