Na bílo, na černo, černobíle? Potichu, na cestě, s cigárkem, u kávy, o ničem, o všem, ale hlavně podivně a POMALU!!! Stejné, či velmi podobné schéma by pravděpodobně sedělo ke všem filmům jednoho z nejkultovnějších režisérů současnosti – řeč je o Jimu Jarmuschovi. Zdá se, že snad ani není třeba jej blíže představovat, jelikož jeho tvorba to dělá za něj. Ale jen tak pro pořádek:
Jima Jarmusche, jakožto ikonu současného nezávislého amerického filmu, poznáte jednoduše (úvodní spoiler pomůže) podle ďábelsky bílých vlasů, podivně a sympaticky zadumaného pohledu a nějaké té cigaretky poblíž. Původem je z amerického Ohia, leč pochopen bývá paradoxně spíše v Evropě. Příkladem mohu uvést nejedno festivalové ocenění, především pak v Cannes. Jako většina jeho hrdinů se na „správnou“ cestu – totiž tu filmovou – dostává spíše náhodou a naprosto nepředvídatelně, a to během studií v Paříži, kde mu uhranul nejen francouzský film. Vrací se poté zpět do New Yorku, aby zde, opět k naprostému překvapení, začal studovat literaturu s vidinou kariéry spisovatele. Vystudoval, leč naplněn nebyl, východiskem tedy bylo zkusit štěstí o dveře dál – na místní filmové škole. Měl to štěstí, že se během studií stal asistentem profesora a režiséra Nicholase Raye, který mu poté pomohl s realizací prvého projektu Trvalá dovolená (Pernament Vacation, 1980). Jarmusch zde čerpá především ze svých vlastních zkušeností, debut tedy oplývá některými autobiografickými prvky (například cesta do Paříže).
O dva roky později a po pár dalších vykouřených cigaretách se na světlo světa dostává krátkometrážní film s názvem Nový svět (The New World, 1982). Další film na sebe nenechal dlouho čekat a roku 1984 dokončuje story nastíněné v Novém světě. Snímek s názvem Podivnější než ráj (Stranger Than Paradise, 1984) navazuje na příběh o hledání snu a taky hledání sebe sama. Hlavním hrdinou je Willie, týpek původem z Maďarska, který do Ameriky přijel prožít svůj velký americký sen. Zdá se ovšem, že po deseti letech strávených převážně nicneděláním, hraním pokeru a sázením, poněkud vystřízlivěl a především neví, co dál se životem. Zatuchlý vzduch jeho bytu a života vůbec provětrá až nečekaná a nevítaná návštěva jeho maďarské sestřenice Evy, která emigrovala ze stejných důvodů jako kdysi on sám. Přes počáteční antipatie a oboustranný ostych si po jejím odjezdu Willie uvědomí, že je třeba něco podniknout. A že to něco je třeba podniknout právě s Evou. S kamarádem Eddiem si půjčí auto a míří do Clevelandu, kde se Eva mezitím zabydlila u přísné předpotopní tetičky a začla vydělávat na svůj americký sen v místním zaplivaném fastfoodu. Mají auto, peníze a jasný cíl – Floridu. To, že výlet dopadne ještě trošku jinak, než čekali, je snad úplně jasné, to by Jarmusch nebyl Jarmuschem.
Do světa nezávislého filmu režisér o další dva roky později přispěl dalším černobílým snímkem Mimo zákon (Down by law, 1986). Jarmuschovsky pojatý příběh tří absolutně nesourodých týpků, co společně prchají z vězení, do kterého se každý z nich dostal tak trochu podivným způsobem či úplně náhodou. V malém prostoru vězeňské cely pak máme možnost pokochat se jejich tragikomickou snahou nebýt součástí tohoto podivného společenství o třech aktérech. Společný útěk a následné bloudění v okolních lesích a prchání před zákonem ale nakonec jejich vztahy přece jen jistým způsobem utuží. Role povedeného trojlístku společenských vyděděnců si zahráli Jarmuschovi pozdější dvorní herci: Tom Waits (Kafe a cigára, Tajuplný vlak), John Lurie (Podivnější než ráj) a Roberto Benigni (Kafe a cigára).
Ve stejném roce ovšem začíná i práce na Jarmuschově „nejvymodlenějším“ dílku Káva a cigarety (Coffee and Cigarettes, 1986-2003). Soubor několika povídek odehrávajících se především v prostředí New Yorských kaváren a kavárniček režisér nechal dozrát celých sedmnáct let, aby světlo světa spatřila konečná verze z roku 2003. Pojícími prvky všech jedenácti černobílých mikrosnímků, jak už název napovídá, jsou kafe a nečekaně také cigára. Filmy ovšem nejsou pouze o nich. Jde o jakýsi neumělý umělecký náhled do rozhovorů všech chutí a druhů (i když všechny jsou s lehkou příchutí kávy). Jarmusch zde zabruslil do témat týkajících se rodinných vztahů a rodinné problematiky vůbec, neopomenul ale ani na převratný vynález Nikoly Tesly. Pro ty, kterým káva ani cigarety příliš nevoní, může být dostatečnou kompenzací alespoň vytříbená herecká skvadra osobností, které již dnes neodmyslitelně patří k Jarmuschově tvorbě.
Uplynula tři léta a do kin (zejména artových) míří režisérův nový snímek Tajuplný vlak (Mastery Train, 1989). Pozornost diváka znalého Jarmuschovy tvorby zaujme už jen ten fakt, že jde o jeho první barevný film. Dál se ale režisér drží svých oblíbených uměleckých postupů a přes Jarmuschovsky pomalé tempo si můžeme užít až neskutečně barevnou a komicky nesourodou skupinu hlavních postav (neřku-li figurek) a tradičně nepředvídatelně zašmodrchané linie jejich osudů.
Jarmusch se odvážně drží dál své tendence epizodního vyprávění všedně tragikomických příběhů a ve stejném stylu také vzniká jeho nový film Noc na Zemi (Night on Earth, 1991). Mozaika pěti příběhů odehrávající se v kabinách pěti taxikářských vozů uhánějících ulicemi pěti velkých měst (Los Angeles, New York, Paříž, Řím, Helsinky). To vše za trefného doprovodu podmanivého Toma Waitse. No nesvezli byste se s nimi?
Rok 1995 se pro milovníky filmu již nadobro zapíše do dějin moderní filmografie v kategorii krásné Jarmuschovy podivnosti. Režisér se ve snímku Mrtvý muž (Dead Man, 1995) opět vrací ke svému černobíle pomalému básnění. Hlavní postavou tohoto psychologického westernu s filosofickými přesahy je William Blake (Johny Depp), bojácný úředníček městského typu, který cestuje vlakem na americký západ. V místní továrně má slíbenou práci účetního, tu však nedostane. Sám a naprosto nezkušený neumí chodit v tomto drsném světě, kde je potřeba mít lokty ostřejší než ostruhy, a tak se shodou nešťastných okolností z Willa stane všemi hledaný a těžce raněný zločinec a vrah. Odměna za něj je vysoká a cesta nehostinnou pustinou nekonečná. Průvodcem životem i smrtí mu je nakonec odevšaď „odejitý“ indián jménem Nikdo. Celému příběhu dominuje vypravěč v podobě ostré, z počátku nepříjemně vyjící kytary Neila Younga, která se ovšem v průběhu filmu stane nepostradatelným prvkem v dokreslení atmosféry a zároveň jakýmsi druhotným nositelem příběhu. Dle mého názoru je snímek Dead Man nejpovedenějším kouskem Jarmuschovy tvorby a onen hypnotický tón kytary a vůbec filosofického poselství celého filmu jsem z hlavy nemohla vytěsnit ještě dlouho po skončení titulků.
Čtyři roky poté je Mrtvý muž následován Jarmuschovým šestým celovečerním filmem Ghost Dog – Cesta samuraje (Ghost Dog – The Way of Samurai, 1999). Režisér zde zkombinoval pro širší publikum o něco stravitelnější příběh nájemného zabijáka s japonskou samurajskou kulturou. Výsledkem je herecký koncert Foresta Whitakera, který ztvárnil hlavní roli a také další povedený Jarmuschův akční film, který ale s klasickým akčním žánrem nemá společného zdaleka nic (což je každopádně pozitivní).
Předposledním filmem Jarmuschovy dosavadní tvorby je snímek s názvem Zlomené květiny (Broken Flowers, 2005). Jarmusch vsadil na neskutečnou sílu tragikomického vzezření Billa Murraye, jehož bezchybná gestikulace a jemná obličejová mimika by snad rozesmála a zároveň rozplakala každého. Ústřední postavu příběhu, postaršího a životem unaveného Dona Johnstona, právě opustila jeho přítelkyně Sherry. Těsně před odchodem mu ale taky stihla vysvětlit, že rozhodně už není nejmladší a že jeho dosavadní život nestojí za nic. Don je sice zklamaný a rozmrzelý, ale nemá dostatek sil ani energie s tím něco dělat, prostě rád nosí tepláky a kouká na televizi. Jednoho dne ale dostane záhadný růžový dopis napsaný rudým inkoustem, ve kterém stojí, že je už dvacet let otcem a že se ho jeho syn právě vydal hledat. Je zde ale jeden háček, pisatelka dopisu se „pozapomněla“ podepsat a příběh se tím poněkud komplikuje. Melancholické a pomalu plynoucí road movie po spojených státech za Donovou minulostí a minulými přítelkyněmi pak ke konci vysloví několik existenciálních a filosofických otázek, na které si už ale (jako u většiny Jarmuschových filmů) musí odpovědět divák sám.
Prozatím poslední film z jarmuschovy tvorby Hranice Ovládání (The Limits of Kontrol, 2009) byl veřejností a kritikou přijat poměrně vlažně. V rámci Jarmuschovy tvorby jde asi o nejhůře hodnocený kus, možná že se režisér na poli kriminálního žánru necítil až tak ve své kůži. Film jsem zatím bohužel neviděla, takže nemohu subjektivně ohodnotit, názory jsou ale kontroverzní a diametrálně se liší.
Co se týče mého osobního vztahu k Jimu Jarmuschovi musím říct, že jeho neotřelý a mainstreamu vyloženě oponující vypravěčský styl mi uhranul už při shlédnutí prvního snímku – Kafe a cigára. Nevěděla jsem, do čeho jdu a jméno Jarmusch mi v té době bylo nanejvýše podivně znějícím příjmením. Jeho pomalé tempo, absurdně klidná, až nudná atmosféra vznášející se jako cigaretový kouř všude kolem mi ale učarovala natolik, že netrvalo dlouho a jeho filmy jsem začala vyhledávat stále více a více. Navíc režisérova skvělá tendence obklopovat se netradiční, leč vysoce „funkční“ skupinou herců (ovšem i neherců) ve mně vyvolává jasnou představu toho, jak asi bude znít odpověď na potenciální otázku: „Kdo je tvůj nejoblíbenější režisér“.
Nyní by už snad měl pomalu doznívat jen podmanivý hlas Toma Waitse, a celý tento článek by bylo vhodno ukončit jak jinak než líně pomalým, zatmívacím jarmuschovským střihem, možná decentně podbarveným jemně nervní kytarou Neila Younga.
