Segment je rocková kapela z Kroměřížska fungující od roku 2002, která se poslední dobou více zviditelnila díky soutěži Česko Slovensko má talent.
Více o nich se můžete dočíst na jejich fanpage na Facebooku, na Bandzone.cz nebo na oficiálních stránkách.
Skupina po mnoha změnách jak žánru, tak obsazení, působí v tomto složení přibližně od roku 2009:
Já jsem měla možnost vyzpovídat bubeníka Hanze. Proběhla domluva přes internet a asi o týden později jsme se sešli v centru Kroměříže. S fotografkou jsme čekaly na náměstí a Hanz přišel do 5ti minut po nás. Na první pohled sympatický kluk nás pozdravil s tím, jestli jsme to my, protože jsme se do té doby osobně neznali. Představili jsme se a vydali se do jeho oblíbené kavárny. Usadili jsme se, po chvilce jsme si objednali kafe a pustili jsme se do „práce“…
Jsem ráda, že sis udělal čas. Musíte být teď hodně zaneprázdnění, nebo je to naopak po skončení soutěže Česko Slovensko má talent větší pohoda a oddech?
Je to teď horší, protože máme spoustu koncertů, bude nové CD a celkově je toho dost. Ale nás to baví, takže to vůbec nevadí.
Čekali jste na nějaké nabídky ke spolupráci na produkci CD. Tak jak to vypadá a jaké máte kromě toho další plány?
Nabídka se dostavila, zatím ale nemůžeme říct která, jaká a s kým… My si klademe pořád nějaké vyšší cíle, pořád si zvyšujeme takovou tu pomyslnou laťku. Teď je pro nás asi nejpřednější to CD, potom domlouváme na záčátek roku turné po celé republice, protože všichni nám píšou ať hrajeme právě u nich ve městě, tak abychom je všechny mohli uspokojit. A v létě festivaly. Mezitím samozřejmě tvorba klipů, focení a takové ty klasické věci. Máte se rozhodně na co těšit.
Jste čerstvě po skončení soutěže. Přemýšleli jste o tom, že by ste mohli vyhrát?
My jsme nepřemýšleli vůbec ani o tom, že postoupíme z prvního kola. Když jsme tam byli od začátku, tak jsme vůbec ani netušili, že postoupíme dál, natož že se dostaneme až do finále. Ale s jídlem roste chuť a tak jsme pak samozřejmě jít dál chtěli, ale opravdu ani trochu jsme to nečekali.
Slyšela jsem, že jste vás do soutěže přihlásili ty s Luigim…
Ano, my spolu totiž bydlíme v jednom bytě, studujeme stejnou školu a jednou, vlastně to bylo jenom tak z hecu, jsme se rozhodli, že to prostě zkusíme a vyplnili jsme přihlášku. Pak jsme to oznámili klukům. Někteří nebyli vůbec nadšení, jiní byli dokonce naštvaní, ale říkali jsme si, že to zkusíme, že je to zase něco jiného, pro nás nového..
Není pochyb, že vám televize v hodně směrech pomohla. Teď jste určitě rádi, že jste do soutěže šli, ale byla nějaká chvíle, kdy jste toho litovali a chtěli jste třeba i odejít?
V jedné chvíli ano, a to hned na tom prvotním castingu. To nebylo moc příjemné. Přišlo tam strašně moc lidí, všichni museli řvát do kamer „Česko Slovensko má talent!“ Takové to davové šílenství. V tu chvíli jsme měli chuť vážně odejít. Ale nakonec jsme to nějak vydrželi celý ten den, a pak to bylo skvělé… Pak už nás nenapadlo ani na chvilku, že bychom toho litovali nebo to vzdali a odešli. Jsme strašně rádi, že jsme toho byli součástí.
Co vám proběhlo hlavou, když Vás Jaro Slávik hodnotil jako jedno z nejlepších rockových vystoupení, jaké v životě viděl, ale v semifinále už tak pozitivní nebyl? Co myslíte, že změnilo jeho názor? Kritizoval písničku. Zapůsobila tréma, nebo jste i vy cítili, že se to asi nepovedlo na 100%?
Někomu se to prostě líbí a někomu ne. Každý má jiný názor. Spoustě lidí se tento styl nelíbí absolutně vůbec. A my to nebereme vůbec špatně. Každá kritika je dobrá, a to, co se komu líbí, je každého vlastní osobní názor. Kdyby se někdo zeptal rovnou publika v sále tehdy tam bezprostředně potom, řeklo by podle mě víc lidí, že se jim to třeba nelíbilo, ale my jsme zahráli to, co chtěli fanoušci podle jejich ohlasů na Facebooku. Jaro by byl možná rád, kdybychom zahráli něco jiného, třeba by se mu to něco jiného i zalíbilo víc, ale když nám tolik lidí psalo ať zahrajeme právě tu skladbu, tak jsme udělali radost jim. A o to šlo. Přece oni nám posílali ty hlasy.
Poprvé na koncertě v Hulíně jsme mohli vidět s vámi na jednom pódiu slovenskou kapelu Poison Candy, se kterou jste se sblížili právé v soutěži. Poznali jste tam ještě někoho, koho si vážíte nebo koho jste prostě poznali rádi?
Ano, to bylo ve velkém třesku, kdy jsme se seznámili s Poison Candy, tedy jakoby v druhém kole, co bylo v televizi. Tam jsme přijeli ráno a pak jsme hodně dlouho čekali na to, než budeme vůbec vystupovat nebo prostě než se dostaneme před porotu. Čekali jsme tam asi 17 hodin a holky nás zaujaly na první pohled. Měly podobné oblečení jako my a tak jsme se nějak dali do řeči a víc se seznámili. Pak jsme se taky bavili hodně s Diankou Kalashovou, ta byla úžasná. Ona je prostě ještě dítě, měla z toho všeho neskutečnou radost. Často za náma chodila. Ona to ještě nechápe, co se tam kolem ní dělo, je na to ještě dost mladá… ale i tak je skvělá.
Co říkáte na porotu? Určitě jste se s nimi mohli setkat i mimo kameru. Jak na vás působili, kdo vám byl nejsympatičtější?
Po finále byla afterparty, kde byli úplně všichni, včetně režisérů, produkčních… Nejvíc nám sympatizovala Lucie Bílá, to je asi jasné (smích). Bavili jsme se i s Martinem Dejdarem, ten nám fandí a i s Jaro Slávikem, i když s ním jen tak okrajově, a říkal v podstatě znovu to, co mohli všichni slyšet v televizi, i když už ne tak tvrdě. Oni byli s Luckou taky trochu domluvení, že si budou navzájem odporovat.
Co tréma? Jak zvládáte nějakou předkoncertní nervozitu a jak se projevuje?
Možná je to taková ta zdravá nervozita. Hlavně při tom živém přenosu, tam bylo nepříjemné to, že jsou tam různá přesně daná pravidla. Museli jsme mít natrénované, do které kamery jsme se měli kdy dívat, kdy jsme měli přijít a kdy odejít, který mikrofon jsme si měli vzít… bylo to takové hodně naučené. Ale jinak dobré, nějakou extra trému myslím nemíváme. Ale třeba učitel na bicí mi říkal, ať si jdu zaběhat, než půjdu hrát, a pak si vklidu sednu k soupravě, vezmu paličky do rukou a v pohodě se do toho pustím. Docela jsem se uklidnil a pomohlo to (smích).
Hodně úspěchů sklízí i vaše image. Máte v tomto směru nějaký vzor?
Samozřejmě, že každý má někoho koho obdivuje, ale ne že bychom někoho vyloženě kopírovali. Je fakt, že tenhle styl nosí velká spousta kapel, hlavně v Americe, ale nám se to prostě líbí, a tak se snažíme to dělat podle sebe. Ne, že bychom se vyloženě nechávali inspirovat jednou kapelou, ale spíš třeba jednotlivci, i herci. Mě se například líbí jak se obléká Chris Angel.
Určitě se najde ale taky někdo, komu se tenhle styl nelíbí. Jak snašíte kritiku?
Nám kritika vůbec nevadí. Každý názor bereme. Děláme to tak, jak to děláme, a stojíme si zatím. Buď se to někomu líbí nebo ne. A zatím se to lidem líbí, takže to nehodláme měnit.
Lucie Bílá Vám v jednom z těch televizních vstupů říkala, ať zůstanete aspoň chvilku v Čechách. Jezdíte už koncertovat do zahraníčí mimo Česko a Slovensko?
Ano, do Německa a Rakouska. Zatím tam teda máme jen pár koncertů, ale chtěli bychom tam hrát častěji.
Nabídky na koncerty do zahraničí jste dostali už před soutěží, nebo až potom?
No nabídky k nám samy jen tak nechodí žádné. Všechno si zařizujeme sami, teda více méně náš manažer. Nikdo nám neřekne jen tak, ať přijedeme. K tomu se prostě musí člověk sám nějak dostat, zvlášť do toho zahraničí. A pak záleží na tom, jestli si nás tam lidi všimnou nebo ne, ale když si nás všimnou, tak je to úplně o něčem jiném než tady. Tam se tím dá dobře, nebo rozhodně líp než v Česku, uživit. Tam zkrátka hraješ a lidi to chtějí. Oproti tomu je to u nás docela k ničemu. Hlavně z pohledu pořadatele. U nás na tyhle věci nejsou peníze a každý se toho bojí. Když už se koncert uspořádá, tak se strachují, že lidi nepřijdou a oni nakonec opravdu nechodí. Dost často se stane, že se ani lístky nevyprodají, mimo jiné. Za hranicema Česka a Slovenska se mi to zdá prostě v tomhle směru celkově úplně jiné, je tam zcela jiná mentalita lidí. Aspoň že na nás teda teď lidi chodí.
Jak jsem ale viděla, vy na koncertech rozhodně ten problém, že by nepřišlo dost lidí, nemáte.
Ano, zatím všude, kde jsme měli koncerty, tak bylo opravdu doslova natřískané, tak doufám, že to vydrží.
Říkal jsi, že v zahraničí by se dalo hudbou lépe uživit. Přemýšleli jste o tom, že by jste, pokud by se naskytla příležitost, tam třeba zůstali?
Ano, o tom jsme určitě přemýšleli, a kdyby to pro nás bylo nějak výhodné nebo kdybychom tam dělali to, co dělat chceme, tak tam budeme klidně žít.
Vzhledem k tomu, jak se vám zvýšila docela bleskově popularita, změnil se se soutěží přístup lidí k vám a jejich reakce?
Ne, reakce jsou úplně stejné, jen jich je mnohem víc. Výrazné změny jsou hodně závislé na tom našem vzhledu, ale to je pořád dokola rozebírané téma a lidi si na to časem zvyknou.
Já jsem byla na koncertě, a tam fanynky ječely tak, že jsem pak měla uši zalehlé ještě druhý den. Máte nějakou hodně negativní zkušenost s přehnanou přízní nebo špatný zážitek?
Proto my máme částečné ucpávky… tak třeba že by na někoho skočila fanynka, i to se stalo. Někdy si ty holky dovolí docela hodně, ale nám to nakonec nevadí a jsme i rádi. Záleží vždycky na tom, co s tím uděláme, jestli se toho zbavíme, nebo toho využijeme (smích).
Lucie Bílá řekla taky něco v tom smyslu, že vás za chvíli bude milovat každá holka téhle země. Na koncertech se fanynky opravdu málem udupávají, aby vám byly co nejblíž, na Facebooku vidím často, že potvrzujete všechny žádosti o „přátelství“, a že jich není málo. Nejspíš vás i zahlcují spoustou zpráv…
Ano, holky mi píšou pořád, pořád si mě přidávají do přátel… a to já jsem ještě v pohodě, ale třeba takový Chris, ten už má přes dva a půl tisíce přátel, a to už je opravdu šílené. Ale i mně píšou pořád a já se to snažím aspoň číst, když už nestihnu odepsat, tak alespoň tak. Když je tam něco zajímavého a není to jenom takové to „ahoj, jak se máš?“, tak se snažím i odepisovat, ale odepsat úplně každému, to opravdu nejde zvládnout. Začínám na tom Facebooku už tak trávit dost času i po nocích.
Co na to říkají vaše přítelkyně?
Ty to mají těžké, ale tak to prostě bohužel je. Zatím to zvládají, i když v podstatě nemají na výběr, protože my to dělat chceme, a tak to nějak přežít musí. Ono je to třeba hodně podobné, když si vezmeš kamioňáka. Ten chlap není třeba tři měsíce doma, jeho přítelkyně vůbec neví, co se s ním vlastně zrovna děje. Všechno má svoje minusy.
Poznávají a oslovují Tě lidé třeba jen tak na ulici?
Jak kdy. Většinou jsou to takové ty pohledy, čas od času se chtějí vyfotit, ale to je super. Většinou na těch lidech, hlavně na těch mladších holkách, vidím, že se stydí mě oslovit, až se skoro klepou, říct si o podpis, čehož se vůbec bát nemusí.
James v jednom z rozhovorů doslova říkal, že „chcete přijít, dát jednu velkou ránu mezi oči všem pozorovatelům, způsobit jim euforii, emoční napětí, nebo jakýkoliv pocit, a dřív než se vzpamatují, už být zase pryč.“ Myslíš že se vám to povedlo?
O to se snažíme i na koncertech, všude. Třeba v tom divadle v ČSMT, to byl typický příklad. Přišli jsme tam a všichni si říkali „hmm.. co? Namalovaný oči?“ Pak jsme zahráli dvouminutovou skladbu a všichni z toho byli úplně paf a to je právě to, co chceme a o co nám jde. Chceme předat tu naši energii těm lidem, co nás poslouchají.
Vaše vystoupení v soutěži se od koncertů lišily asi hodně tím, jak jste museli spolupracovat s kamerou a s redaktory, museli jste poskytovat rozhovory…
Ano, pořád. Kdybych to měl spočítat za toho půl roku, co jsme toho takhle dělali, nedopočítal bych se. Bylo toho opravdu moc.
Vidíš nějaký rozdíl třeba v tom hrát před takovým množstvím lidí? Je to něco jiného?
Liší se to hlavně tím, že tam to nebylo vůbec jako koncert. Tam ti lidi nebyli tak blízko u nás, nemohli jsme na ně něco jen tak zařvat. Tam jsme jen přišli, zahráli jednu písničku a tím to haslo. Ale bylo to super, že jsme se podívali do zákulisí tady těch soutěží, zjistili jsme jak to funguje, získali jsme strašně moc kontaktů i třeba z řad produkčních a spoustu kamarádů. Bylo to skvělé. Už od května jsme s těma lidma s některýma stále v kontaktu. To nejde jenom tak jako říct „ahoj, tak už se nikdy neuvidíme“, když soutěž skončí, s mnohýma z nich si pořád píšeme. Nejlepší bylo, když za námi třeba chodili produkční nebo maskérky s tím, že chtějí podpis pro dceru, tak to nás vždycky hodně potěšilo.
Studujete ještě všichni? Stíháte bez problémů zkoušet zároveň se školou?
Já s Luigim studujeme kozervatoř tady v Kroměříži, Chris a Jerry studují vysokou školu a James s Jayem pracují, v té samé firmě. A zvládáme to. My totiž máme takové heslo, že neexistuje to, že na něco nemáš čas. Pokud něco chceš, tak si na to ten čas zkrátka uděláš. 90% lidí například dnes tvrdí, že nemají čas se podívat na e-mail, přitom to je taková maličkost, na to si může udělat čas každý, pokud aspoň trochu chce, a právě že tam často jde jen o to, že nechce. Čas je vždycky a s tím, že by to zvládat nešlo, zatím problémy nemáme vůbec. Musíme se tomu prostě přizpůsobit. Já už mám třeba spoustu neomluvených hodin ve škole, ale my jsme ochotní pro to udělat úplně všechno. Žijeme tím. My jsme snad dokonce ochotní, kdyby nám třeba teď někdo řekl, „hele kluci, potřebujeme abyste teď hned odjeli do Ameriky, byli tam rok a nahráli tam desku“, tak my se ani nesbalíme, necháme tady všechno, včetně školy, práce, a jedeme hned.
V jednom z posledních rozhovorů někdo zmínil, že váš klip k písničce The universe není vůbec profesionální tak, jak vypadá, ale vznikl v podstatě doma na koleni.
Ano, on totiž Jay (kytarista) je amaterský režisér a umí výborně stříhat. Troufám si říct, že i třeba mnohem líp než někdo, kdo dělá do televize nebo podobně. A on to právě vytvořil. Celý ten klip je natočený na foťák. Když jsme to pak někomu pouštěli, nikdo tomu nevěřil, a už vůbec ne, že je to ve dvě ráno na louce za domem. A pak si všichni myslí, že je to klip za půl milionu korun. O to hezčí to je, když Jay nemá vystudovanou žádnou režisérskou školu, je amatér, takový ten, že ho to moc baví, a pro to, aby to dělal, nemusí mít spoustu diplomů z různých škol. Má v hlavě jenom ty tabulky a nedělá nic podle sebe, ale podle toho, jak by se to dělat mělo. A to je na tom super. Stejně jako kluci z kapely jsou v podstatě amatérští muzikanti, nikdy nestudovali hudbu. Já se ale pohybuju i mezi těmi profesionály a troufám si říct, že jsou i mnohem lepší než někteří ti, kteří mají ve svém oboru vystudovanou vysokou školu. A při tom natáčení klipu šlo hlavně o to, jak jsme si na tom dali záležet. Ne vždy jde o peníze. Ovšem i ty jsou potřeba, hlavně na propagaci. Bez toho to samozřejmě nejde, pokud nemá člověk kontakty. A my se snažíme, abychom byli vidět, o to se stará hlavně náš manažer. Díky němu nás můžeš vidět v Kroměříži skoro na každém rohu na plakátu (smích).
Co vaše dětství a hudba? Táhlo vás to tímhle směrem už od mala? Podporovali a podporují vás stále rodiče?
Ano, hudbou žijeme všichni už od mala. Teď nás rodiče podporují na 100%, ale nejdřív samozřejmě trochu váhali, a to bylo takové to „Jako kluci.., Jako fakt? Myslíte to vážně? Uživí vás to? Nechcete radší dělat školu?“ Ale pak, jak viděli, že se dostavují úspěchy, tak názor změnili. A teď vždycky, když po mě něco táta chce, říká ať ho poslouchám aspoň chvíli, když on mě/nás poslouchá celý den, třeba v autě (smích).
Co o tobě neví asi úplně každý je, že píšeš skladby pro komorní orchestr. Pořád ještě se tomu věnuješ, nebo ses teď zaměřil na tvorbu s kapelou?
Ano, teď se tomu věnuju dokonce víc. Já jsem psal dřív takové skladby, jaké můžou lidi slyšet i na mém Youtube kanálu, a byl jsem do toho hodně zapálený. Pak to trošku ustálo a psal jsem jen občas něco a teď se tomu věnuju zase hodně, protože plánuju udělat vlastní koncert. Dávam dohromady orchestr, sbor a podobně. Protože je tady konečně místo, kde se to bude moct uspořádat. V kině Nadsklepí, tady v Kroměříži, se otevírá nový sál, který bude i hudební, tak tam by to šlo. Já teď pořád píšu, píšu a píšu, tak snad to vyjde a bude to super.
Když píšes takovou skladbu, co je pro tebe tou prvotní inspirací?
Já rád improvizuju na klavír, takže si vždycky jdu hrát a hraju, hraju, a pak si řeknu „tohle se mi líbí, z toho bych mohl něco udělat.“ Někdy se nechám inspirovat i nějakým citem, to je takové to, že se něco stane, to v tobě vyvolá nějaký pocit, a tím tě to nakopne. Ale jak kdy, každá skladba je i v tomto naprosto jiná.
Asi je to hodně odlišná tvorba, tak co je na druhou stranu spouštěčem pro tvorbu písničky s kapelou?
No, u nás je to trochu jinak, než to má docela hodně kapel. Není to tak, že by nás najednou napadlo „tak a teď uděláme písničku“ a pustili bychom se do toho. My prostě děláme pořád něco. I každý z nás zvlášť, když třeba doma cvičí, tak vymýšlí pořád nějaké nové věci, a když máme zkoušku a kluci tvoří neustále nějaké riffy na kytaru, tak nám to pak zahrají a my si třeba taky řekneme „jo, to je dobrý, z toho bychom mohli něco udělat.“ Tak to jdeme rozebrat, každý přidá nějaký nový nápad a třeba za tři měsíce je hotová písnička (smích). Ono je super, že my máme s klukama stejné názory a cíle, takže většinou nemáme větší problém se na něčem dohodnout.
Když tvoříte pro Segment, spolupracujete všichni, nebo má někdo na té finální verzi větší podíl?
Tak když začnu u textů, máme textaře, který nám napsal pár písniček a teď se snažíme skládat to sami, ale více méně teda na textech dělá nejvíc Chris. Jinak ale tu hudbu skládáme všichni dohromady. Je dost kapel, kde jeden člen napíše písničku a ostatní se to jenom naučí, ale my to tak nemáme. Sice nám to trvá třeba ty tři měsíce a občas se u toho i pohádáme, ale pak jsme spokojení úplně všichni a máme na tom všichni stejný podíl.
S anglickými texty do kapely přišel až Chris v roce 2009. Už u té angličtiny zůstáváte definitivně nebo vás uslyšíme hrát ještě i skladby s českým textem?
Česky už určitě hrát nebudeme, protože čeština se k tomuto stylu hudby prostě nehodí. Je nezpěvná a taky udělat dobrý český text umí opravdu málo kdo. To je jako kdybychom třeba českou dechovku chtěli zpívat anglicky, to prostě nejde. Stejně tak pro tuhle muziku, která vznikla v Americe nebo v Anglii, je blbost cpát do toho češtinu. A i proto, že náš cíl není Česká republika, ale svět (smích), takže zpívat česky by bylo i nevýhodné z tohoto pohledu.
Máte nějakou další závislost, něco co vás nejvíc baví, kromě muziky?
Tak pro mě je to to skládání a s Jerrym chodíme do fitcentra. To nás hodně baví a tam se vždycky skvěle uvolníme. Ještě se rádi scházíme jen tak spolu, v létě třeba na grilovačky, to je pak málem každý den nějaká akce (smích).
Tak děkuju moc a přeju Vám spoustu dalších úspěchů.
To já děkuju za příjemný rozhovor.
Hanz odpovídal na všechny otázky s úsměvem a rozhodně nebyl problém v tom, že by stála řeč, jak jsem se původně já, amatér, obávala. Jelikož mi dva dny před akcí vypověděl služby diktafon, musela jsem se spokojit s nahrávkou na mobil, a tak jsme vtipkovali na téma, že když tomu nebudu rozumět, budeme to setkání brát jako že jsme si zašli na kafe a otázky mi Hanz znovu zodpoví potom přes internet. Nakonec to tak i bylo, i když nahrávce rozumět jde, moje zpětná vazba je asi taková, že jsme si byli v kavárně posedět a popovídat si s úplně normálním milým klukem, se kterým si člověk má co říct. I když jsme po rozhovoru zůstali a poseděli ještě asi hodinku, téma k hovoru se našlo vždycky a bylo to moc fajn. Celé to naprosto předčilo moje očekávání v pozitivním slova smyslu, a spíš než formální to byl nakonec přátelský rozhovor o všem možném. Nakonec nám Hanz s úsměvem věnoval autogramy, vyfotil se s námi a rozcházeli jsme se s tím, že nás to oba bavilo.
Pozn.: Tímto bych chtěla poděkovat samozřejmě znovu Hanzovi, ale v neposlední řadě i Ivaně Sedláčkové za spoustu užitečných rad a velké díky patří i Marii Deutschelové za poskytnutí fotografií.
