Anetě* je 22 let. Jako studentka vysoké školy zatoužila, stejně jako mnozí další, po přivýdělku. Brigáda byla řešením. Jednu si našla. Netradiční. Jednalo se o dárcovství. To pro mnohé studenty může představovat snadnou cestu k výdělku. V dnešní době se nejčastěji jedná o odběr krve a krevní plazmy. Nic z toho však není nositelem genetické informace, která se přenese na potomka příjemce. Existuje však buňka, s jejíž darováním zároveň odevzdáte i půlku své genetické výbavy. Aneta se rozhodla, že půjde darovat vajíčka.
Protože jsme s Anetou skoro stejně staré, v rozhovoru si tykáme.
Jak tě napadlo jít darovat vajíčka a co tě k tomu vedlo?
Viděla jsem reklamu v tramvaji a zaujala mě nabízená částka. Líbilo se mi to i z doslechu, protože už na tom byla kamarádka. Říkala jsem si , že je to cajk a že ráda pomůžu – jsem mladá, plodná a nic mi to neudělá. Navíc vydělám. Ale prvotní impuls byly určitě peníze. Hned jsem tam zavolala.
Narazila jsi po rozhodnutí ve svém okolí na někoho, kdo darování podstoupil a ty jsi to do té chvíle nevěděla?
Všichni, kteří si to nechali udělat, mi to řekli hned. Překvapený nebyl nikdo. Jen přítelovi se darování vajíček nelíbí, protože to dělám hlavně kvůli penězům. Je to takový hodňouš. Nelíbí se mu, že někde bude běhat v podstatě moje dítě.
To dítě není moje, nic mi do něj není.
Řekla jsi to i rodině a známým?
V podstatě to kromě rodiny ví všichni, nestydím se, za co taky? Jen z rodiny to neví nikdo. Mamka je proti tomu, abych si zbytečně nechala zasahovat do organismu, protože je to riskantní.
Přejděme k přípravě a průběhu samotného zákroku. Jak probíhá kontrola uchazečů o dárcovství, jsou přijati všichni?
Samozřejmě, že neberou všechny. Poprvé tam jdeš na rozhovor o svých nemocech, alergiích apod., následuje odběr. Jdeš na kontrolu, kde ti odeberou asi galon krve a udělají infekční testy, na které se čeká asi dva týdny. Jde hlavně o testy genetiky, chromozomů, krevních skupin atd. Na ty jsem čekala asi sedm měsíců. Zjistí se z z nich úplně všechno, včetně plodnosti. Čekací doba je tak dlouhá, protože na řadě jsou jako první důležitější testy – rozbory rakovin a jiných genetických onemocnění – na zkoumání testů holky, která chce darovat vajíčka, je vždycky času dost. Pokud do institutu jdeš poprvé, tak jako jsem byla já (pozn. red.: Reprofit), čekáš na výsledky genetiky dlouho, jinak to je rychlejší, udělají ti jen testy na momentální zdravotní stav. Potom vyčkáš, až ti institut dá vědět, že si tě někdo vybral.
Co se děje po přijetí zprávy o vybrání?
Vyplníš dotazník,ve kterém uvedeš jaké máš oči, vlasy, hobby, rodiče,… Pak čekáš než se s někým geneticky shodneš a bude se mu líbit, co o sobě píšeš, což taky trvá. Pak ti zavolají, že máš přijít. Na schůzce si s doktorem domluvíš termíny stimulace – nejdříve je potřeba sladit s dotyčnou osobou, která si tě vybrala, cyklus. To znamená, že berete stejnou antikoncepci na den stejně. Takhle odebereš jedno dvě platíčka. Pak, v první den menstruace, nebo v přesný den, který ti řeknou, si večer píchneš první injekci. Potom si zhruba po deset dní pícháš injekci každý večer. Během toho jdeš dvakrát na ultrazvuk a na prohlídku do institutu, kde je zajímá, jak ti to probíhá a jestli se to vyvíjí dobře. Injekce jsou strašně drahé, ale samozřejmě je platí institut.
Jaké injekce se píchají, jak často a kam?
Jsou to nějaké hormony, jméno už nevím. Každý den si to jen dáš na jinou stranu břicha. Zmáčkneš tuk, neb do svalu to bolí a do toho polštářku si píchneš takovou injekci, jako je třeba cukrovkářská – je jako propiska, kterou jenom cvakneš a je to. Rodičům jsem neřekla, že to dělám, takže mi ani neměl kdo tu první injekci píchnout. Tahat do toho přítele, který s tím zase tak moc nesouhlasil, se mi nechtělo. Hlavně se ty injekce musí uchovávat v ledničce, a to já doma nemohla, neboť bydlím s rodiči, takže jsem to měla dané u kamarádky, která mi to dala až v den, kdy měla začít ta stimulace. Já to pak uchovávala venku v dílně, protože byl prosinec, takže teplota byla ideální. (smích)
Jsou v průběhu tohoto procesu nějaká omezení?
Celou dobu stimulace nesmíš pít ani kouřit, nesmíš dělat rychlé pohyby, běhat, skákat, nesmíš se praštit do břicha… nesmíš vlastně nic. Nejlépe bys asi měla jen sedět, ležet a nehýbat se. Ale dá se s tím žít. Vajíčka se nafouknou na ultra velikost, aby ti nepopraskaly v břiše, je pohyb dost omezený. Pak přijde den D a jdeš na punkci.
Jak následně všechno probíhalo v samotný den odběru a co se přesně dělo?
Asi týden jsem si píchala injekce, měly sme sladěné cykly. Přišla jsem tam, převlíkla se do pyžamka, osprchovala, sestřičky mě uložily do postýlky a četla jsem si. Na pokoji jsme tam byly tři. Šla jsem druhá, asi půl hodiny po první slečně, kterou dovedli omámenou a hned usnula. Dovedli mě na sál, normální chůzí, položili mě na gynekologickou kozu, připoutali nohy, dali injekci a do deseti vteřin jsem usnula. Probudila jsem se v podstatě až za chůze, ale to si nepamatuji, už jsem byla v posteli a zase spala. Asi za tři hodiny jsem se probudila.
Co následovalo po probuzení?
Probudíš se, nikde nikdo. Ta místnost není jak známe z nemocnic nebo z podobných míst, je to pěkné jako pokojíček, akorát jste tam tři. Teda aspoň my jsme byly. Na stolku vedle postele ležela obálka s penězi. Až budete ok tak můžete jít. A bylo.
Bolelo tě břicho, ležela jsi v posteli, na sobě měla pyžamo, vedle tebe byl stolek, na kterém ležela obálka s pěnezi – nepřipadalo ti to jako nějaký „špinavý “ výdělek? Byl ti vůbec po anestezii k dispozici lékařský personál?
No ono to až tak není. Na stole ti to nechají, protože se budíme postupně a budeme postupně odcházet. Je to tak asi nejjistější – nikdo jim bez toho, zblblý z narkózy, neuteče. Ale každou chvilku tam za tebou chodí sestřičky a ptají se jak ti je, jestli chceš léky na bolest, nějaké pití, nebo cokoli jiného. Jakmile se mi chce, tak samozřejmě můžu odejít, to je pravda. Když si řekneš, na recepci ti ještě dají recept na antikoncepci. A je to hotové. Některý instituty mají přímo povinné pravidlo, že si tě musí někdo vyzvednout, ale ten můj to neměl. Stejně jsem ale poprosila přítele, aby pro mě došel. Nikdy předtím jsem v narkóze nebyla, tak jsem taky nevěděla, jak moje tělo zareaguje. Ale rozhodně jsem z toho žádný „špinavý“ pocit neměla.
Finanční odměna v řádu stovek, která za to dárcům náleží, je vedena jako finanční náhrada za vynaložený čas a peníze.
Projevila se později další bolest?
Jen ten jeden den mě bolelo břicho, ale prášek jsem odmítla, zase tak hrozná bolest to nebyla – asi tak jako menstruační bolesti v pubertě. Jinak ne. Injekce, které si sama píchám, jsou v pohodě.
Musíš po zákroku brát i nějaké prášky?
Po odběru vajíček musíš asi týden jíst prášky, který zařídí, že nekojíš, protože tvé tělo je na to nachystané a tvoří víc mléka. Trochu díky tomu bolí prsa, ale nijak moc.
Co je na tom všem podle tebe nejhorší?
To, že nemůžeš dva týdny pít a pícháš si injekce.
Jak ses bezprostředně po odběru cítila?
Omámená, ale psychicky v klidu. Nic se nezměnilo. Nikdy jsem toho nelitovala a půjdu do toho znova. Peníze, které za to dostanu, mi přijdou dostatečné. Doporučila bych to i ostatním dívkám.
Kladnou stránkou je dle všeho i finanční kompenzace, o jakou částku se jedná?
Dostala jsem 15 000 Kč, ale teď je v Brně nové středisko (pozn. red.:Reprogenesis), kde dávají 20 000 Kč. Asi potřebují přetáhnout klientelu. U nás se platí „kompenzace za potíže spojené se stimulací vajíček“. Ne za to, že je daruješ. Dají peníze za to, že jsi ochotná dodržovat plán a chovat se, jak ti řeknou. Kamarádím se teď s jednou neplodnou paní z Rakouska a říkala mi, že po ní za umělé oplodnění chtějí od 4 200 do 6 000 eur. Tvrdili jí, že nám dávají polovinu této částky, což je blbost. Ale kdyby do toho počítali i injekce, které jsou dost drahé, hned by ta částka byla jinde.
Některé instituty vyžadují, aby dárkyně byla biologickou matkou alespoň jednoho zdravého potomka. Mnoho mladých dívek zastává názor, že odběr vajíček podstoupený před prvním porodem může být příčinou neplodnosti. Co na to říkáš?
Že je to blbost. (úsměv) Už samo o sobě – jak by to bylo možné? Ty si akorát do břicha pícháš nějakou injekci, která nastimuluje pár vajíček, které by z tebe beztak při příštích několika menstruacích vypadly. Pokud se tedy podařilo odejmout 12 vajíček, znamená to, že budu mít o 12 měsíců dřív menopauzu, než bych měla normálně. Každá jich máme jen určitý počet, ale to všechno ti zjišťují. Pak ti je vytáhnou. Jediným omezením je, že to jde jen třikrát za život, protože nikdo, kdo daroval víckrát, ještě není tak starý, aby se dalo usoudit, že to organismu nějakým způsobem nevadí. Zkrátka se neví, co by vícero darování udělalo za padesát let. Tři darování už jsou ověřená. Ví se, že je vše v pořádku.
Uvědomila sis, že když daruješ vajíčko, které bude využito, daruješ tím v podstatě půlku své genetické výbavy budoucímu dítěti?
Ano, ale já se o svou dokonalost ráda podělím. (smích)
Přijde ti to morální?
Ano. Co se týče morálky, připadá mi to morální až dost. Mám hodně vajíček, paní chce miminko a nemůže, tak jí dám svoje. Nějaká žena sice dostane mé vajíčko, ale v bříšku ho má ona, vychová ho ona. Je to její dítě na sto procent.
Vše je tajné, nebudeš vědět, ke komu se vajíčko dostane. Nevadí ti, že tady bude běhat „tvé“ dítě a ty nebudeš vědět, kdo to je?
Nevadí, ani to nechci vědět. Určitě bych špehovala, jaký je. 
(smích)
Chtěla bys ho někdy potkat? Jak si myslíš, že by reagovalo?
Nechtěla. Proč někomu blbnout hlavu? Stoprocentně bych ho nechtěla potkat jako dítě. Když už, tak až jako dospělého člověka, až z toho bude mít rozum.
Jsem pro naprosté utajení.
Nebojíš se, že ti bude celý život hlodat v hlavě myšlenka kdo je tím dítětem?
Ne. Je mi úplně jedno, co s tím dítětem je, samozřejmě v rámci normálu, ale předpokládám, že žena, která dá takové peníze, úsilí, emoce, rozhodování a energii do celého toho procesu, ho pak nebude týrat. A jak říkám – adopce je jiná, protože si to dítě odnosíš. Myslím si, že těhotenství je strašně veliká část procesu výchovy, za těch devět měsíců si s ním tak vytrpíš a tak k němu přilneš, že po narození je bez debaty tvoje. Když ho pak dáš k adopci, je jasné, že je to úplně jiná záležitost, než toto – já tomu dítěti dala svou genetickou výbavu, ale to je všechno. Necítím k němu ani náznak jakékoli vazby. Zajímalo by mě třeba to, jak vypadá, jestli má stejné oči nebo jestli má chudák taky „pusinku jako desetník“, ale to je tak všechno. Klidně se bez toho obejdu.
A co dítě narozené díky dárcovství – myslíš, že by mu rodiče měli říct, že jeho biologickou matkou je někdo jiný?
Řekla bych, že je to strašně zbytečné. Těhotenství, porod i výchova proběhnou. S adopcí je to něco jiného.
Jen ať slečny chodí darovat, ptala jsem se na poměr jedné paní a prý poptávka ještě pořád převyšuje nabídku.
Dokážeš si představit, že bys ty sama byla to dítě, které je tu díky darovanému vajíčku?
Proč ne? Jasně. Je to taková pitomá maličkost…
Změnil by se tvůj vztah k matce a chtěla bys poznat tu biologickou?
Ne. Ale co já vím, říkám si to jako 22letá dívka, kdyby mi bylo sedm, nevím, jak bych reagovala.
Jsi pro odtajnění, nebo chceš, aby zůstali v tajnosti jak dárci, tak odběratelé?
Jsem pro naprosté utajení. To dítě není moje, nic mi do něj není.
* Pravé jméno je kvůli anonymitě změněno.
