Rodové stereotypy, škatulkování mužského a ženského pohlaví do rolí, jež „jim přísluší“. Mužské pokolení je odmala konfrontováno tím, že správný muž má být silný a odvážný, načež přecitlivělost a pláč je ryze ženská záležitost. Od dětských let je chlapcům vtloukáno do hlavy, že „brečí jenom malé holčičky“, „kluci nemají strach“ a „nejlepšímu kamarádovi neřekneš, že ho máš rád.“ Muži projevující přemíru citů jsou považováni za zženštilé, kteří budou jak ve škole, tak v práci převálcováni silnějšími.
Naopak ženy jsou společností škatulkovány jako ty slabší a domácké, které jednou skončí u plotny s dítětem na krku. Něžné pokolení má od ranného dětství možnost zhlédnout polonahé, dokonalé ženy v reklamách, čímž se dozvídají, že jen „štíhlá jsi krásná a jen štíhlá se mu budeš líbit.“ Dbají o sebe, o svůj šatník, o svůj vzhled, a podvědomě doufají, že se jim budou kluci dvořit jako princové z pohádek. Čím jsou starší, tím jejich naivita, že přijede princ na bílém koni zcela odezní, a přichází uvědomění, že princ přijede, ale druhý den zas odjede k jiné princezně. Což vyvolává myšlenku, zda je žena pro muže jen sexuální objekt s cílem uspokojení jeho majetnických sklonů. A některé ženy se proti tomuhle systému vzepřou: „Žena není věc, a proto se nedá vlastnit.“
SLAVNÉ FEMINISTKY
Simone de Beavoir(1908 – 1986)
Emancipovaná spisovatelka, existencionalistka a filozofka, známá zejména svým vztahem k Jeanu Paulovi Sartovi. Kolem čtrnácti let byla rodiči poslána do prestižní klášterní školy, kde záhy zjistila, že konzervativní zaběhlé postupy a víra pro ni nejsou to pravé. Naplnění tradiční ženské role ji děsilo a rozhodla se svůj život zasvětit psaní a studiu. Intelektuální a silně ateistická Simone vystudovala na prestižní pařížské škole filozofii a matematiku a záhy se vrhla na dráhu učitelky. Vydala nespočet děl věnujících se ženským otázkám, přičemž u nás je známá zejména díky knihám Druhé pohlaví a Zlomená žena. Její život byl protkán spoustou milostných aférek, jak s nezletilými muži, tak s mladými ženami. Ve světě je nazývána jako matka feminismu.
Virginia Woolfová (1882 – 1941)
Nejznámější feministkou, která se těší celosvětové popularitě je bezesporu Virginia Woolf. Anglická spisovatelka, kritička, esejistka a filozofka se narodila v typické viktoriánské rodině. Již v mládí trpěla psychickými problémy, zejména kvůli incestnímu obtěžování ze strany svého bratra. Tehdejší doba nenaskýtala možnosti, aby se Virginia mohla bránit. O sexuálních tématech se nesmělo mluvit. Po smrti matky se v rodině vztahy napjaly, přičemž musela strpět psychické tyranizování a sexuální obtěžování ze strany dalšího nevlastního bratra. Nikdo by se zřejmě nedivil, že po dosavadních traumatech se pokusila o sebevraždu.
Díky svým nepříjemným zážitkům z dětství odmítala muže z hlediska fyzické přitažlivosti, o to více sázela na důvěrné vztahy se ženami. Přes to všechno se vdala. Je autorkou mnoha románů, esejí, povídek a her, díky nimž je považována za nejvýznamnější autorku modernismu.
Mary Wollstonecraftová(1759 – 1797)
Britská spisovatelka, feministka a sociální reformátorka, zabývající se výchovou a vzděláváním děvčat, byla první žena, která vystoupila před veřejnost s požadavkem zrovnoprávnit muže a ženy. Je autorkou několika románů, esejů a prací, z nichž nejznámější dílo nese titul Obrana ženských práv.
FEMINISMUS NIČÍ ŽENY!
Mužský šovinismus. Ve slovníkách se vyskytují různé významy, a je pravdou, že každý člověk pro něj může mít své vlastní, individuální vysvětlení. Stručná terminologie zní zřejmě takto: Samozřejmá nadřazenost muže nad ženou.
„Buďme ke starým feministkám hodní, jsou vlastně nemocné, nešťastné, opuštěné, bez sexu….“ www.sovinisti.cz
„Jednoduchý, šovinisté jsou vesměs krásní a úspěšní muži, kdežto feministky povětšinou trpí mindrákem ze svého vzhledu, stáří a neúspěchu, z čehož vyplývá, že jsou bez partnera a nemají sex (hraní si dildy nepočítám mezi sex, ani když si hrají s dildosaury) a tudíž NEMOHOU být šťastné.“ www.sovinisti.cz
Autorem kontroverzních knih kritizující feminismus v Česku je bezesporu přírodovědec, spisovatel a překladatel Josef Hausmann.
V knize Nahota feminismu se zabývá bezesporu zajímavými otázkami, na něž si odpovídá po svém.
- Zrádný (a zrůdný) účinek feminismu na rodinu
- Strategicky zneužitelné slabiny mužské povahy
- Feminismus a sex
- Patriarchát – instituce pro blaho žen
- Ženská emancipovanost – předstupeň feminismu
- Nepravda: Muži mají za stejnou práci vyšší platy
- Nepravda: Muži chtějí po ženách jen „to jedno“
- Nepravda: Plakáty a časopisy s obnaženými ženami prý ženy ponižují
- Nepravda: Muži mohou vše, ženy nic
- a mnoho dalšího…
21. STOLETÍ PŘEJE ŽENÁM
Odbila půlnoc. Muž sedí doma a sleduje hodiny. Jeho žena šla údajně do hospody „na jedno“ s bandou kamarádek. Opět přijde opilá domů, zalehne a usne. Protože se probudí až druhý den odpoledne a není schopná vstát, muž uvaří a uklidí. Volají mu kamarádi, ať jde s nimi večer na pivo, on ale už hlídá děti. Když se proti tomuhle stylu života vzbouří, je mu řečeno jediné: „Vydělávám stejně jak ty, tak se taky starej.“
Zatímco před několika desítkami let by se průměrná žena neostříhala na krátko, neřekla by proti svému muži křivé slovo a vdávala se ještě před svými dvacetinami, vypadá dnes situace úplně jinak. Co bylo kdysi raritou je nyní zastaralý stereotyp. Ať se to někomu líbí, či nelíbí, jsou muži, jenž rádi vaří, nechají vydělávat ženu, zatímco se sami starají o domácnost – výměna rolí jim vyhovuje. Na druhou stranu se najdou ženy, které prahnou po vzdělání, nicméně jsou mezi námi i muži, u kterých vzdělání není na prvním místě. Některým mužům vyhovuje mít doma chytrou a ambiciózní ženu, mnozí jsou radši, když jsou intelektuálně „nad nimi“. Obejvují se články o ženské nevěře, která mnohdy může být častější, než ta mužská, a najdeme ženy, které si života užívají plnými doušky a při slově domácnost je mrazí v zádech.
Zhruba ve dvou stoletích došlo k obrovskému pokroku ve vnímání mužsko-ženských rolí. Jaké změny nás ještě čekají? Více žen v parlamentu? Více žen na vedoucích postech? A jak se na to díváte vy, čtenáři?