Je tomu přesně 100 let, kdy z anglického přístaviště v Southamptonu vyplula na moře nejmodernější a největší loď své doby – Titanic. Chlouba společnosti White Star Line, jakožto nepotopitelná loď, měla vládnout zaoceánským plavbám přes Atlantik. To se ovšem nikdy nestalo.
S příchodem nového století vrcholí konkurenční souboj mezi společností White Star a Cunard. Obě firmy patří mezi světovou špičku ve výrobě lodí a právě Cunard spouští na moře dvě největší a nejvýkonnější lodě, jaké byly doposud vyrobeny.
Společnost White Star se s tímto faktem nechce smířit. Na scénu přichází Kanaďan William James Pirrie, jakožto společník firmy Harland & Wolff. Navrhuje postavit tři lodě, které by smetly konkurenci z moří. První se bude jmenovat Olympic, druhá Titanic a třetí Gigantic.
Píše se rok 1912. Titanic úspěšně prochází zkouškami a společnost White Star s hrdostí představuje největší a nejmodernější loď, jakou svět viděl s přívlastkem “nepotopitelná“.
Titanic je dlouhý 269m a široký 28m. Dosahuje výšky 32m a s tonáží 46 000 tun dokáže plout rychlostí 25 uzlů (46km/h). Do svých útrob pojme až 3 000 pasažérů. Přesto kapacita záchranných člunů činí pouze 1 180 osob.
Společnost White Star Line se rozhodla nesoupeřit s konkurencí v rychlosti, ale v komfortu. Loď byla vybavena nejen knihovnou se stovkami svazků, ale i holičstvím. Pro cestující první třídou byl k dispozici lodní bazén, tělocvična, hřiště na squash, masážní salón a dokonce turecké lázně.
Dopřát si takový luxus pochopitelně nebyla levná záležitost. Nejnižší jízdné ve třetí třídě se společnou kajutou vyšlo přibližně na 35 dolarů. Druhá třída s podobnými podmínkami stála cca 60 dolarů. Jízdné pro první třídu začínalo na 125 dolarech, ale snadno se mohlo vyšplhat až na 4 500 dolarů. V té době to byla neuvěřitelně vysoká cena, která by se dala přepočítat na milión korun. I přes takto předražené lístky bylo na palubě Titaniku přes 2 200 lidí včetně posádky, která čítala 900 členů.
Plavba Titanicu započala 10. dubna 1912. V ten den došlo k vyvedení lodě z přístavních vod v Southamptonu a následně vyrazil přes Lamanšský průliv do Francie, kde byli naloděni další cestující a doplněny zásoby. Poté se vydal k pobřeží Irska.
Ve čtvrtek 11. dubna vyplul směr New York. Během následujících dvou dnů plavba probíhala poklidně a Titanic urazil přes 900 mil. Vypadalo to, že se loď do New Yorku dostane v rekordním čase. Bohužel loď do přístavu nikdy nedoplula.
Během celého dne a hlavně během osudné noci 14. dubna dostával můstek Titanicu zprávy o výskytu ledových hor a ledových polí. Jako poslední Titanic varoval radista z lodi Californian ve 23:30. Radista Titanicu jej však přerušil a loď plula nadále rychlostí 22 uzlů.
Loď plula skoro maximální rychlostí a hlídka v lodním koši, kterému se přezdívalo “vraní hnízdo“, neměla šanci zpozorovat ledovec včas. Nejen že neměla dalekohledy, ale díky bezvětrnému počasí je ani hladina oceánu nemohla varovat před případným vlnobitím o led.
Jeden z členů hlídky ve 23:39 zpozoroval ledovou masu a údery do zvonce signalizoval nebezpečí. Zároveň na můstek poslal hlášení „Led přímo před námi.“ Po vyslechnutí zprávy 1. důstojník Murdoch okamžitě přikázal strojovně STOP a kormidelníkovi „Docela vlevo.“ Poté zpětný chod a následně „Docela vpravo,“ aby se ledovci vyhnula i záď lodě.
Změna kurzu již nemohla srážce zabránit. Titanic narazil do ledovce pravým bokem. Ledovec na pravoboku způsobil obrovskou trhlinu, která zasáhla šest vodotěsných komor. Titanic mohl plout maximálně se čtyřmi.
Pasažéři na horní palubě pocítili jen menší chvění, avšak v podpalubí byl náraz cítit velmi silně. Ihned poté byl na můstek povolán kapitán Edward J. Smith. I přes to, že vodotěsné přepážky mezi jednotlivými komorami byly uzavřeny, voda se přelévala shora z jedné do druhé. Kvůli tomu začala příď klesat pod hladinu.
Šéfkonstruktér Andrews po zjištění škod musel prohlásit, že loď půjde ke dnu. Osud Titanicu byl zpečetěn.
Kolem půlnoci začala ledová voda pronikat do obytných prostor třetí třídy. Na lodi nebyl žádný rozhlasový systém či jiná možnost varování a tak bylo stevardům nařízeno, aby všem pasažérům přikázali obléct si záchranné vesty a dostavit se na horní palubu.
V 00:30 se začaly plnit záchranné čluny. Podle námořních zvyklostí nastupovaly ženy a děti jako první. Na lodi zavládl chaos a panika z nedostatečného počtu člunů. Navíc vše stěžovala nevhodná organizace záchranných prací.
Mezi tím radisté Titanicu vysílali nouzový signál CQD a v té době nový SOS. Nejbližší loď, která zachytila tísňové volání byla Carpathia. Ta okamžitě změnila kurz a vydala se Titaniku na pomoc. Ovšem nemohla to stihnout dříve jak za 4 hodiny.
Od nárazu uběhly víc jak dvě hodiny. S postupným zaplavováním byly z činnosti vyřazeny generátory a Titanic se zahalil do tmy. Následně poté se celá příď ponořila pod hladinu a loď se rozlomila. Bylo 2:20, když nejmodernější a největší parník všech dob navždy zmizel v hlubinách Atlantického oceánu.
Po čtvrté hodině ranní doplula loď Carpathia na místo neštěstí a začala vyzvedávat první trosečníky ze záchranných člunů. V ledové vodě nemohl přežít nikdo déle než 15 minut.
Katastrofa nebo největší pojišťovací podvod v dějinách?
Jako u všech katastrof i zde dal čas vzniknout řadě konspiračních teorií, z nichž nejznámější je, že Titanic byl potopen úmyslně.
Na výrobě plavidla se podílela společnost International Mercantil Marine (IMM), která se tímto beznadějně zadlužila. Jediné možné řešení, jak z toho ven bylo Titanic pojistit a následně potopit, co nejdříve to půjde.
Když se podařilo Titanic pojistit na 750 000 000 Kč, šlo pouze o to, jak se “plovoucí rakve“ zbavit. Aby vše vyšlo, bylo nutné loď potopit při první plavbě tak hluboko, aby ji nebylo možné vyzdvihnout z mořského dna a tím se zametly všechny stopy.
Parník prý ve skutečnosti projel všemi nástrahami ledových polí a nabíral přímý směr New York. O půlnoci kapitán Smith, vrchní důstojník Henry Wilde a president IMM J. Bruce Ismay, nechali loď zastavit. Následně mezi posádku vypustili poplašnou zprávu, že loď narazila do ledovce a potápí se. Lidé si začali oblékat záchranné vesty s myšlenkou, že jde o pouhé cvičení nebo snad nejapný žert.
Poté, co byli pasažéři ve člunech, měla být ve středu lodi v poštovních zásilkách umístěna výbušnina, která po odpálení způsobila obrovskou trhlinu a zapříčinila tak zkázu Titanicu. Tuto teorii měly dokázat nýty bočních plátů, které byly důsledkem exploze vyraženy zevnitř ven.
Z důvodu úmyslně špatného zadání souřadnic se k Titanicu včas nedostala žádná loď a také nalezení vraku trvalo několik desítek let. K tomu došlo 1. 9. 1985, kdy jej objevil Dr. Robert Ballard společně s J.L. Michelem.
I přes řadu zajímavých či dokonce možných teorií, jak ke zkáze Titanicu došlo, zůstává pravdou, že díky řadě nešťastných náhod a chybných rozhodnutí se noc ze 14. na 15. dubna 1912 zapsala do historie jako největší tragédie námořní dopravy, při které zemřelo 1 500 lidí. Ve člunech se zachránilo pouhých 711 cestujících včetně posádky.
