Jeho vize přesahovaly hranice bizarnosti, svými exhibicemi fascinoval davy, stal se miláčkem Hollywoodu a žijící legendou. Jeden z největších umělců 20. století byl považován za šílence i génia, přesto svá díla prodával za miliony dolarů. Zemřel v roce 1989, jeho dílo tvoří více jak 1 500 obrazů, on sám však po roce 1950 již nic nenamaloval.
„Každé ráno po probuzení prožívám obrovskou radost. To z toho, že jsem Salvadorem Dalím, a ptám se sám sebe, jaké úžasné věci ten chlapík Salvador zase dneska udělá.“ Nechával se slyšet extravagantní umělec, který se právě díky takovýmto výstupům stal pastvou pro masová média z celého světa. Byl hvězdou populární kultury a největším propagátorem surrealismu, který zcela přetvořil k svému obrazu.
Salvador Dalí se narodil v katalánském Figueres devět měsíců po úmrtí svého bratra, rovněž Salvadora, z jehož ztráty se Dalíovi nikdy nevzpamatovali. Už jako chlapec projevoval slibný talent, ve svých patnácti letech měl již první oficiální výstavu, po níž se přihlásil na Školu výtvarného umění. Tu však nedodělal, protože odmítl složit závěrečnou zkoušku s tím, že jeho schopnosti v oboru přesahují všechny profesory na škole.
Surrealismus byl výtvarný proud, který se v této době začal fenomenálně rozšiřovat v Paříži. Vycházel z Freudovy psychoanalýzy s důrazem na nevědomí, z marxistické politiky a nesmyslnosti dadaismu. Dalí jím byl uchvácen, ale přesto mu jeho pobyt v Paříži nic zvláštního nepřinesl. Kromě jediného – manželky Galy.
Gala byla o deset let starší a ke všemu vdaná za Dalího přítele, surrealistického básníka Paula Éluarda. On se však Ruskou, o které se tvrdilo, že je nynfomanka posedlá penězi, nechal naprosto okouzlit. Gala jeho snažení ignorovala až do té doby, kdy poprvé uviděla jeho obrazy. Byla první, která si uvědomila jeho talent a rozhodla se za něj provdat.
Píše se rok 1931 a Salvador namaloval svůj nejslavnější obraz – Trvalost paměti. Obyčejnou pláň u vody dozdobil vyobrazením roztékajících se hodinek, jejichž motiv ho napadl, když s Galou večeřeli smažený sýr Camembert. Když dílko, na kterém pracoval po večeři skoro celou noc, ukázal s nadšením své ženě, řekla mu: „Na tenhle obraz nezapomene nikdo.“ Zůstane trvale v paměti.
A tak se i stalo. Ještě tentýž rok byl tento malý velký obraz (jeho rozměry jsou pouze formátu A4) odhalen na výstavě, po níž se kontroverzní pár Gala a Salvador stal ikonou pro intelektuální kruhy celosvětové smetánky. Od té doby bylo povinností každého z vyšší společnosti, kdo se chtěl ukázat ve světle majetného velmože s kulturním přehledem, mít svého vlastního Dalího.
Vizáž a projevy Salvadora Dalího připomínaly spíše herecké představení než skutečnou osobnost. Navoskovaný knír zatočený nahoru, žirafí kabát, ráčkovaná angličtina… Dalí ze sebe udělal žijící mýtus – jediný svého druhu. Začátkem druhé světové války se s Galou přestěhovali do New Yorku, kde se rozpoutala totální „Dalímánie“, která přetrvávala po celý Salvadorův život. Jeho obrazy se přepočítávaly po milionech dolarů a s každým Dalího skandálem jejich hodnota rostla a rostla. Jak sám říkal: „Vše, čeho se Dalí dotkne, se promění ve zlato.“
V tuto chvíli přichází první krok v padělání obrazů. Zatímco Dalí byl plně zaměstnán svými sexuálními orgiemi, které organizoval společně s Andy Warholem v proslulé The Factory, Gala potřebovala peníze, aby mohla platit svým nesčetným mladým milencům. Od roku 1955 začíná pro Dalího pracovat Španěl Isidor Bea, který v jeho službách zůstává dalších třicet let.
Ještě tentýž rok namaluje plátno Poslední večeře, které dnes visí v Národní galerii umění ve Washingtonu D.C. a je klenotem místní expozice. Sám Bea uvedl: „Moje obrazy se vystavovaly po celém světě, v největších muzeích, a přesto mě nikdo nezná, protože jsem na ně nechal napsat Dalího jméno.“
Slavná plátna jako Objevení Ameriky, Svatý Jakub či Ukřižování byly výsledkem jednoduché spolupráce. Dalí svou dalekosáhlou představivostí po celý svůj život předháněl dobu. Beovi tedy dal seznam svých „surrealistických nápadů“, které měl zpracovat. Sám pak dílo zkontroloval, nechal se s ním vyfotit se štětcem v ruce, výjimečně ještě přikreslil nějaký motiv.
„Obří plátno jako Svatý Jakub jsem musel dokončit za pár hodin, protože na seňora Dalího tlačili kvůli penězům. Z fleku ho koupila Lady Beaverbrooková za milion dolarů. O pár dní později jsem dal Gale svou fakturu za čtyři dny práce. Se vším všudy jsem se dostal celkem na pětasedmdesát dolarů,“ vzpomíná Isidor Bea.
V roce 1972 Bea onemocní a Gala najímá dalšího asistenta – Manueala Pujola Baladase – později zvaného „Mladý Dalí“. Kromě něj jsou však přijati ještě další dva náhradníci – Georges Mathieu a jistý Phillips. Po Isidorově návratu zůstali v Dalího ateliéru všichni. Každý měl sice jiný styl, ale to nebyl žádný problém – Salvador Dalí stále vynalézá nové styly. Proto se jeho asistenti nebáli experimentovat a plátno Šťastný kůň, které údajně odráží Salvadorovy starosti z nemoci, namalovali všichni čtyři společně.
V roce 1974 Dalí podepisuje 3 000 prázdných listů, na které jsou natisknuty limitované edice několika sérií litografií. Tato díla však Dalí nikdy neviděl. Navíc stále také zůstává otázka, jestli alespoň opravdu podepsal. Když se totiž soustředíte na Dalího podpis na různých obrazech, zjistíte, že jsou mezi nimi značné rozdíly. Stan Lauryssen, investiční makléř se specializací na Salvadora Dalího, ve své publikaci Dalího životopisu spočítal, že existuje 666 různých Dalího podpisů.
Stan Lauryssen je také tvůrce jedinečného přehledu pravosti Dalího tvorby. Ve své knize rozdělil tři druhy jeho obrazů: Tím nejlepším jsou tzv. pravé originály, které pocházejí z Dalího rané tvorby, zhruba do roku 1940. V 50. a 60. letech spatřuje světlo světa kategorie zvaná originální padělky, práce Dalího asistentů, a drtivá většina všeho, co přišlo na trh po roce 1972 jsou nepravé padělky, tj. díla, o kterých ani sám mistr neví, že existují.
Salvador Dalí umírá 23. ledna 1989 ve věži zvané Galatea, která byla součástí jeho muzea v rodném Figueres. Dalího tělo je následně nabalzamováno a několik dní vystavováno jako součást expozice retrospektivní výstavy zvané „Salvador Dalí, 1904 – 1989“. Objevují se zde jak Salvadorovy bezpochybné originály, tak padělky, ale především zde leží muž, jehož duch přes všechny peripetie zůstává v dějinách výtvarného umění nehynoucí legendou.
