Syndrom vyhoření: Strašák všech, kteří často pracují s lidmi

Původně se termín vyhoření týkal narkomanů v chronickém stadiu, později se začal používat v souvislosti s pracovníky, kteří jsou vystaveni dlouhodobému stresu a pociťují bezmocnost a zoufalství. Ve Spojených státech je syndrom vyhoření uznán za nemoc z povolání.

Nejčastěji se syndrom dotýká osob, které často pracují s jinými lidmi (psychologové, lékaři, učitelé, sociální pracovníci, manažeři nebo telefonní operátoři).

Příznaky vyhoření:

• sklíčenost
• bezmocnost
• cynismus
• negativní postoj k sobě, k práci a druhým lidem
• nesoustředěnost, zapomínání
• omezení kontaktu s klienty nebo s kolegy
• stupňují se osobní konflikty postiženého
• máme pocit, že naši snahu okolí nedostatečně oceňuje
• poruchy spánku, nechuť k jídlu
• potíže s dýcháním, zažíváním a srdeční činností
• vysoký krevní tlak, snadná unavitelnost

Poslouchejte svoje tělo

Ač se to možná nezdá, lidské tělo k nám vysílá signály, mnohdy přesnější, než jsme ochotni si sami připustit. Pokud máte pocit, že vám někdo „leží v žaludku“, možná můžete očekávat žaludeční nevolnosti.

Bolesti hlavy pociťujete nejspíš proto, že máte „plnou hlavu problémů a starostí“.

Jestliže máte „něco na srdci“ a necháváte si to pro sebe, nechcete o problémech mluvit, může se to projevit např. píchnutím u srdce, srdeční slabostí.

Fáze syndromu vyhoření

Syndrom je soubor příznaků, je to dlouhodobý proces, během kterého se střídají konkrétní fáze: počáteční nadšení, vystřízlivění, frustrace, apatie a vyhoření.

1. Nadšení

Týká se hlavně nováčků v oboru a začínajících pracovníků. Srší obrovským elánem a mají často pocit, že jsou v zaměstnání nepostradatelní. Kladou si příliš vysoké (až nerealistické) cíle. Práce je baví a pohltí je natolik, že kvůli ní začnou zanedbávat své záliby. Jedná se o pocit, kdy je člověk plný nadšení, očekávání a je přesvědčený o tom, že právě on dosáhne něčeho velkého.

2. Stagnace

Počáteční euforie uvadá, člověk se postupně zaběhl ve své každodenní činnosti a začíná si uvědomovat nereálnost některých svých cílů. V této fázi opět bere na vědomí své koníčky a osobní potřeby. Pracovník splní zadané úkoly, zvládne je bez větších problémů, ale samotná činnost ho příliš nebaví. Ani finanční motivace není pro něj motorem k lepším výkonům.

3. Frustrace (neboli pocit strádání)

Postižený cítí nechuť, odpor a podrážděnost vůči všemu a všem, nejen ke své práci. Víc než kdy dřív si všímáte stále stejných chyb svých spolupracovníků. Klienti, pacienti nebo vaši žáci vás štvou už tím, že jsou. Sami pro sebe je možná nazýváte ne zrovna lichotivými názvy (blbci, pitomci, socky).

4. Apatie

Člověk považuje své povolání už pouze za nutný zdroj obživy. Odmítá komunikovat se spolupracovníky nebo nadřízenými, nepřijímá žádnou práci přesčas, brání se novinkám. Klienti jej nezřídka obtěžují. Na některé osoby doléhá tzv. HH syndrom (helplessness & hopelessness) neboli pocit bezmocnosti a beznaděje.

5. Vyhoření

Jde o pocit emocionálního vyčerpání, ztráty smyslu života. Postižený sám na sebe nahlíží jen jako na součást stroje, pociťuje únavu, depresi, celkový nezájem o práci a svět kolem. V tuto chvíli se často rozvíjejí psychosomatická onemocnění.

Syndrom vyhoření neničí pouze dotyčnou osobu, ale i její okolí. To bývá i nechtěně vystavováno podrážděnosti, cynismu, ironickým poznámkám postiženého. V partnerských a rodinných vztazích dochází stále častěji k hádkám a konfliktům, může dojít až k rozpadu vztahu.

Dotčená osoba trpí fyzickými obtížemi jako jsou bolesti hlavy, zad, žaludku, pociťuje deprese, často pláče nebo vůbec nechce odejít ráno do práce. Pracuje-li v pomáhajících profesích, je zřejmá snížená péče o klienty, může docházet i k posměškům směřujícím na adresu klienta. Člověk postižený syndromem vyhoření ztrácí nadhled, ale také lidskost ve vztahu k druhým lidem a stále častěji se uchyluje k požívání alkoholu, cigaret a dalších návykových látek.

Jak z toho ven

Ne nadarmo se říká, že prevence je lepší než léčba. Proto bychom se měli snažit nemoci předcházet, nikoli až hasit požár. Důležité je uvědomit si, zda jsou naše cíle reálné, uvědomit si, že nejspíš nespasíme svět. Dobré je udržovat přijatelné sociální kontakty, mít si s kým popovídat, přiměřeně odpočívat a věnovat se svým zálibám a koníčkům, ať už jde o sport nebo manuální práce.

Pomoci může také dlouhá dovolená nebo změna zaměstnání. Postižený by situaci měl řešit s psychologem či psychiatrem, zejména vyskytnou-li se u něj sebevražedné myšlenky a tendence. Měli bychom si zmapovat své plány do budoucna a vize, ale také snažit se upevnit si své místo v rodině a mezi přáteli.