Hobit Bilbo, čaroděj Gandalf a dvanáct trpaslíků vedených Thórinem. To jsou hlavní postavy nejočekávanějšího filmu posledních měsíců, který nese název Hobit: Neočekávaná cesta. Možná z něj budete nadšení, možná vás zklame. Záleží, co od filmu čekáte.
Letošní závěr filmové sezóny asi nenabídl více očekávaný film. Pán prstenů si po celém světě získal miliony fanoušků a ti teď všichni netrpělivě čekali na filmové zpracování Hobita, předchůdce Pána prstenů. A to je právě ten problém – Hobit jako by se snažil navázat na Pána prstenů, i když tato trilogie má navazovat na něj.
V porovnání s knihou = velké rozčarování
Příběh knižní předlohy Hobita není nijak složitý. Kouzelník Gandalf zatáhne nic netušícího hobita Bilba Pytlíka do trpasličí výpravy, která se chystá přes celou Středozemi až k Osamělé hoře, kde znovu chtějí získat nejen své zlato, ale hlavně domov. Bilbo a trpaslíci se cestou potkávají s řadou nebezpečí, která odhalují netušené možnosti, které v sobě malý hobit skrývá. Celá kniha je spíše pohádkou než sledem dramatických scén. V tom se ale právě liší od filmu.
Bilbovi se domů nakvartýtuje skupina trpaslíků
Peter Jackson si možná neuvědomil, že kniha Hobit aneb cesta tam a zase zpátky je úplně jinak podaná než Pán prstenů. Z filmového zpracování Hobita se mu tak vytratila ona kouzelná atmosféra, kterou kniha má. Do jednoduchého příběhu jednoho obyčejného hobita, který se stává neobyčejným, je tak vtaženo zákulisní politikaření a až příliš mnoho násilí. Jde o to, že Hobita většina čtenářů četla na hranici puberty – v jedenácti, dvanácti, třinácti letech. Ale z filmu, který nám Peter Jackson předkládá, může mít stejně staré dítě i slušné noční můry.
To, že né všechno musí být přesně podle knihy, je asi jasné. Ale když už se režisér rozhodl rozdělit knížku – vcelku útlou – do tří filmů, fanoušek by očekával převedení knižních detailů i na plátno. Čekal by, že se děj bude věnovat nejen bojovým scénám, ale i psychologii postav. Toho se však v Hobitovi příliš nedočkáte. Ano, hlavní postavy se několikrát vyjádří ke svým pohnutkám a pocitům, ale většinou pouze otřepanými frázemi a prázdnými výrazy. Také asi není s filmem něco v pořádku, když všechny vtipné scény nám tvůrci ukázali už v traileru, a tak se zasmějete už jen ze slušnosti.
Pomalu, ale jistě k akci
Začátek velkofilmu je poměrně zdlouhavý, ale to se dá pochopit. Petr Jackson nám nejprve předkládá formou vyprávění starého Bilba historii trpasličího rodu a jak se jejich království Ereboru zmocnil strašlivý drak Šmak. Dál už se nám nabízí pohled na přehlídku trpaslíků, na kterých se mistrně vyřádili kostyméři a maskéři. Ti se vnutí k bezmocnému Bilbovi a ten je tak proti své vůli vtažen do plánování výpravy přes celou Středozemi. Ač se hobit nejprve „cuká“ a na žádnou výpravu jít nechce, nakonec se k trpaslíkům vedeným Thórinem a ke Gandalfovi samozřejmě přidá. A tady, po asi půl hodině filmu, se konečně začíná něco dít.
Trpaslíci na své cestě narážejí na řadu nepřátel. Honí je skupina skřetů na vrcích, vedená Thórinovým dávným nepřítelem Azogem. Trpaslíkům také zkříží cestu zlobři. Právě scéna se zlobry, v knížce tak výborně podaná, na filmovém plátně vyloženě utrpěla. Naopak se na scéně objevuje postava, kterou v knize nenajdete – čaroděj Radagast, který skupině pomáhá se skřety.
Kde už jsem tohle viděl?
Další scéna, kterou byste v knize hledali jen těžko, je Gandalfovo zpovídání se Elrondovi, paní Galadriel a Sarumanovi Bílému v Roklince. Zatímco se Gandalf snaží ostatní přesvědčit, že do Středozemě se vrátilo zlo a neklid, prchají trpaslíci i s Bilbem z Roklinky pryč.
Ve filmu je bohužel hodně scén, které Vám budou připadat až moc známé. Obzvlášť při scénách dramatických či bojových budete mít pocit déjà vu. Ať už při úvodní bitvě trpaslíků se skřety, při přechodu hor v prudké bouři a souboji kamenných obrů či při útěku skřetům uvnitř hory, kdy Gandalf vede celou skupinu. Všechny tyto situace nám připomínají děj Pána prstenů. Z filmu se tak ztrácí pocit něčeho nového a s tím také ono užaslé „wow“ z úst diváka.
Thórin Pavéza – trpasličí vůdce, vnuk Thórův
Dobrý film, jen trochu jinak
Hobit není špatný film, to vůbec ne. Ale diváka, který Hobita četl (a né jednou), musí zákonitě zklamat. Scény, na které se člověk těšil, jsou osekané a udělané jinak. Namísto toho se dočkáte postav a situací, které v knize vůbec nebyly. U akčních scén se pak nemůžete zbavit pocitu, že tohle jste už někde viděli. Ano, práce kamery i střihu je precizní, ale prostě stále stejná. Film jednoduše trpí převážně tím, že je natočen až po Pánovi prstenů, i když jeho ději předchází.
Kdo Hobita nečetl, či na knižních detailech příliš nelpí, bude mít z Hobita radost. Je to totiž příjemný návrat k Pánovi prstenů. Přináší nám oblíbeného Gandalfa, obrovské bitvy, skvělé triky, podobě laděnou hudbu a uchvacující záběry přírody. Je tedy jen na vás, jak budete Hobita hodnotit. Řemeslně je to velmi dobře odvedená práce. Jen ten příběh je trochu jiný.
