Článek o této knize není recenze, ne ani z toho důvodu, že většina z vás knihu zná, ale proto, že soudím, že jakkoli pitvat nebo snad kritizovat toto dílo mi opravdu nenáleží. Nebude to ani čtenářský deník, jelikož těch bylo napsáno bezpochyby plno. Bude to spíše takový můj pohled na poselství knihy a dojem z ní s postupem věku.
Jistě jste už z mého úvodu poznali, že mé sympatie ke knize jsou nemalé. A i když, jak jsem psala, zná tuto knihu asi každý, buď z vlastní touhy, nebo v důsledku povinné školní četby, zkráceně popíši děj.
Kniha se odehrává na statku v Anglii a vypráví příběh o životech zvířat na farmě. Zvířata již dále nebaví tvrdě pracovat pro farmáře (pan Jones), a když jim jednoho večera prase (Major) nasadí brouka do hlavy, netrvá dlouho a zvířata se farmáře a ostatních lidí zbaví pomocí revoluce. Idea života, kterou jim Major utvořil, a to, jakým způsobem se to dále na farmě vyvíjí, jsou dva hodně rozdílné světy. Prase Napoleon se ze začátku velice nenápadně posouvá k moci, upravuje si pravidla a pomocí dalšího prasete (Pištíka) ostatním vymývá mozky, udržuje v nich pocit, že se mají dobře, že jejich životy jsou mnohem lepší než dříve apod. Ale ideál toho, že všechna zvířata si budou rovna, se rozplynul. A jak už to u totality bývá, kdo nedrží pusu a krok, což na farmě zvířat znamená tvrdě pracovat, je nepotřebný.
Tento příběh jsem četla už jako velice malá a vnímala jsem ho smíšenými pocity, ale kdybych měla hodnotit, co jsem si z něj vzala (kromě strachu z prasat samozřejmě), byla by to asi jen chvilková deprese. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč je Napoleon tak zlý a sobecký. Také jsem moc nerozuměla tomu, že zvířatům nic nedochází. A uklidňovala jsem se představou, že lidem, by se něco takového nikdy nestalo.
Po několika letech jsem měla napsat o této knize úvahu. Jelikož informace, které jsem si z ní pamatovala, by mi sotva stačily, sáhla jsem po knize znovu. Musela jsem se pousmát své staré víře v lidskou společnost, že by se nikdy nic takového stát nemohlo. A ke své dřívější otázce ohledně prasat jsem našla odpověď, že holt moc dělá z lidí zvířata. V knize je tomu samozřejmě naopak. Dále mě hodně zaujalo vykreslení charakterů a povah zvířat. Menší depresi jsem z knihy měla zase. Sledovat, jak z ušlechtilého ideálu nezbude zhola nic a vědět, že to není jen příběh, ale že se to opravdu na různých místech světa odehrávalo, nebo odehrává dodnes… Na druhou stranu mě ale místy kniha dokázala i pobavit a rozhodně nelituji toho, že jsem ji četla znovu.
