Petr Ševčík: Stačí říct jednu špatnou větu a člověk může být za blbce

Petr Ševčík je český zpěvák, který odstartoval svoji kariéru v televizní pěvecké soutěži Československá Superstar. Zpíval ve vokálním uskupení Flow of voices a nedávno vydal své první album s názvem Duality, které obsahuje autorské skladby. Od března 2013 je moderátorem odpoledního vysílání na rádiu Junior na Českém rozhlase.

Pijete jablečný džus. Čekala jsem, že si objednáte Vincentku. Skutečně pomáhá na hlasivky?
Ano, pomáhá. Pití Vincentky je běžnou praxí, ale já už to dávno nepoužívám.

Proč?
Už používám mnohem drsnější dryáky.

Jaké?
Zjistil jsem, že teď je asi největším hitem aescin. Jsou to dva malé oranžové prášky, které se berou preventivně kvůli překrvení a zduření hlasivek, které nastane po vyřvání.

Jedete na nich?
Ne. Na tohle kašlu.

Ztlumit mikrofon!

Od března moderujete v rádiu Junior, které spadá pod Český rozhlas. Jak jste se k tomu dostal?
Dostal jsem se k tomu tak, že… (dlouze přemýšlí)

Zkusme na to jít jinak. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se o nabídce dozvěděl poprvé?
Jednoho dne jsem zvedl telefon své manažerce a řekla mi, že jí právě volala Zora Jandová, která si na mě vzpomněla a chtěla by mě jako moderátora do rádia Junior. Nechápal jsem to. Pořád dokola jsem se jí ptal, proč chce zrovna mě, jak je to možné a co to má znamenat.

Později jste to zjistil?
Ano, bavili jsme o tom na křtu mého CD, kde mi Zora dělala kmotru. Vypadlo z ní, že doma sledovali všechny řady SuperStar a její jedenáctiletá dcera si na mě vzpomněla právě ve chvíli, kdy Zora doma mluvila o tom, že hledá moderátora do rádia. Na základě toho si mě skutečně našla. Později jsem zjistil, že na to místo údajně čekali tři další lidé. Nějakým způsobem jsem se jí asi zalíbil, za což jsem dneska velmi vděčný, ačkoliv… (zaváhá a přeruší větu)

Ačkoliv…?
Ačkoliv s touto prací nemám žádné zkušenosti. Myslím si ale, že jsem první týden zvládl obstojně, vzhledem k tomu, že jsem přípravě na pětihodinové vysílání věnoval jen čtyři hodiny.

Jak vaše čtyřhodinová příprava na první vysílání probíhala?
Budu upřímný. Většinu vstupů jsem měl napsaných dopředu. Připravil jsem si je tak, aby vyzněly, že mluvím spatra. Udělal jsem to, protože si na improvizaci zatím netroufám. Jasně, základní informace se dají říct vždycky, ale snažil jsem se vstupy vypointovat. Nechtěl jsem začínat slovy „Teď uslyšíte“, protože to nemá moc význam. V rámci mého vysílání je pár rubrik, které v průběhu odpoledne musím několikrát uvádět, tak se vždy snažím uvést je, v rámci mezí, originálně.

Jaké byly další přípravy?
Vše jsem si předem vyzkoušel na tzv. vysílání do zdi. Spočívalo to v tom, že jsem si v dobu, kdy mám oficiálně vysílat, sedl za mikrofon a zkoušel si to. Když jsem udělal chybu, bylo by to, jak bych ji udělal naživo, i když to rádio nevysílalo. Měl jsem i možnost poslechnout si to zpětně, ale to už jsem radši nedělal (smích). Bylo to užitečné, protože jsem získal aspoň nějakou praxi. Nejtěžší věcí na tom všem je pro mě nezapomenout ztlumit mikrofon.

Zrovna taková drobnost?
Ano, zrovna taková blbost. Jenže si pak pro sebe řeknu něco jako:„Do prdele, kam se mi ta písnička ztratila?“ a nechám zapnutý mikrofon, můžu o práci lehce přijít.

Už se vám něco podobného stalo?
Ne, tohle se mi naštěstí nestalo. Stala se mi ale jiná věc. Ve čtvrtek je v rádiu rubrika, která se jmenuje Česko zpívá, pouštím v ní rozhovor se soutěžícím a potom i písničku, kterou přezpíval. Pustil jsem ji, začal se protahovat a písnička najednou přestala hrát. Zpanikařil jsem, rychle ji nahodil znova a řekl si, že teď už se musím soustředit, aby se nic nestalo, protože jsem nevěděl, jestli jsem omylem s něčím nepohnul a nepřeruší se to znovu.

Reakci na takovou situaci jste na papíře napsanou asi neměl. Jak jste zaimprovizoval?
Byl jsem nucený se omluvit a říct, že se zdá, že je nahrávka technicky špatná, protože se neustále přerušovala na jednom místě. Dodal jsem, že se budeme snažit tuto soutěžící nediskriminovat a zařadit její písničku zítra, pokud to bude možné.

Co ve studiu děláte, když mikrofon ztlumíte a zrovna nenadáváte na to, kam se vám ztratila písnička?
Většinou si zpívám.

Opravdu? Spíš bych čekala, že se budete, jakožto začátečník, připravovat na další vstup.
Není tam co jiného dělat, tak si prozpěvuju, nebo se skutečně připravuju na další vstup. Největším adrenalinem je ale propojenost. Musím neustále hlídat čas a podle něj pouštět písničky. Samozřejmě, že je mám všechny přednastavené, ale musím přemýšlet, jestli to, co mezi nimi chci říct, opravdu stihnu říct za dvě minuty, než začne hrát další. V tomhle je to docela sranda.

Lesní včela

Máte tam i další srandu?
Ještě větší srandou je, že se přesně v šest hodin, i kdyby se dělo cokoliv a padaly trakaře, místnost přepíná na vedlejší studio, odkud běží automat a vysílá předtočené programy. Je konec živého vysílání a rádio hraje z off stage. I když, ono se tomu asi neříká off stage… Hmm, jmenuje se to… (váhá)

S tímhle vám nepomůžu, ale klidně tomu dál můžete říkat studio nebo automat.
(smích) Dobře, to snad bude stačit. Srandou na tom je to, že když si živý vstup špatně vypočítám, musím mluvit dvě minuty, což je docela relativně dlouho na to, aby moje povídání mělo nějaký smysl, poněvadž tam nemám parťáka, který by mi pomohl, nebo naopak budu mluvit hodně krátce. Za poslední dva dny se mi suverénně povedlo koukat na hodiny a přesně na čas se s posluchači rozloučit. Když jsem dořekl „čaute, junioři“, bylo přesně šest.

Gratuluju. Když se vám to ale nepovede, preferujete spíše zmiňovaný kratší, nebo delší vstup?
Dvě minuty se ještě naplnit dají, ale myslím, že kdybych měl mluvit tři minuty, už bych působil zmateně, jako… jako lesní včela (smích).

Chybí vám při moderování parťák, nebo jste naopak rád, že vše visí jen na vás?
Obě varianty mají něco do sebe. Když je tam člověk sám, má čas na svoje myšlenky, v pohodě si rozmyslí, co chce říct, vytáhne mikrofon a má na práci klid. Když bych tam měl parťáka, nemusel bych se tolik stresovat tím, že když něco náhodou zapomenul říct, budu mít průser, protože to vždycky může říct ten druhý.

Pokud je dobrý.
A pokud neuvažuje stejným způsobem jako já (smích).

Věří, že na to mám

Jak moderování dětského pořadu zvládáte?
Moderovat dětské rádio je jednoduché a složité zároveň. Člověk třeba nemusí ovládat politickou situaci v Iránu.

Ovládáte ji?
(smích) Neovládám. A právě v tomto smyslu je to jednodušší. Nemusím mít až takový rozhled, abych mohl mluvit k dětem.

Baví vás moderování tohoto kanálu, nebo se chcete posunout jinam?
Kdyby přišla nabídka, posunu bych se určitě nebránil. Možností je v Českém rozhlasu spousta.

Stalo se vám, že jste během vysílání omylem řekl nějakou kravinu, které jste později litoval?
(přemýšlí) V rádiu se mi to, myslím, ještě nepovedlo, vzhledem k tomu, jak pečlivě se připravuju. V masmédiích je největší kravinou shodit sám sebe ještě dřív, než si diváci udělají vlastní názor. Je blbost říct, že dneska nemám den, je to úplně to nejhorší, co člověk může udělat. Názor by měl člověk nechat na divácích. Musím se ale přiznat, že se mi to stalo už několikrát. Mám tendenci omlouvat sám sebe ještě před tím, než začnu zpívat. Přijdu na vystoupení a omluvím se, že dneska to nebude nejlepší výstup, protože se na to necítím. Diváci by měli mít volnost na vytvoření vlastního názoru.

Znáte se s Leošem Marešem, který taky moderuje v rádiu. Napadlo vás obrátit se na něj s tím, že vám může dát do rádiových začátků pár rad?
Ne. Takoví lidé nemají na tvoření mouder pro ostatní čas. Myslím, že moderátor by měl být osobitý člověk a dělat moderování po svém. Je možné se inspirovat, ale nikoliv kopírovat. Zároveň je ale nutné promovat pořady a důležité je i dodržovat rádiovou etiku – přeci jen si do éteru nemůžu říkat, co chci, například, že jsem se právě poškrábal na zadku (smích).

V ranní show by to prošlo, nemyslíte?
(smích) Tam možná jo, přeci jen je to, na rozdíl od Českého rozhlasu, komerční rádio.

Jak se k moderování postavila vaše rodina?
Rodiče mi okamžitě začali dávat rady, vlastně mi je dávali vždycky. Když začnu mluvit, mamka mi okamžitě řekne, že musím pořádně vyslovovat, aby mi bylo rozumět. Samozřejmě, že je rozdíl, když mluvím normálně, a když mluvím do rádia. Tam mluvím souvisle a nepoužívám slova jako ehm, prosím, vlastně, prostě a do p*dele. A když jo, ztlumím mikrofon (smích).

Očividně s nimi máte hezký vztah.
Jo, to každopádně. Podporují mě od mých úplných hudebních počátků. Když si vezmu, kolik toho za mě museli zaplatit… Mám doma sklad hudebnin, koupili mi klavír, kytary a další nástroje. Říkám si, že by to asi nedělali, kdyby nevěřili, že na to mám.

Čtrnáctidenní deprese

Kde sám sebe vidíte za deset let?
(přemýšlí) To ti neřeknu, ale řeknu ti, kde se vidím asi za čtyři hodiny. V posteli. Nerad plánuju dalekou budoucnost, proto moc daleko nevidím. Může se stát cokoliv.

Přerušil jste studium ekonomické fakulty MU, chcete tento obor opět začít studovat?
Ačkoliv to byl docela boj a měl jsem z toho čtrnáct dní deprese, opět jsem tam nastoupil. Docela mě to baví, i když jsem se teď při průběžných testech docela zděsil, protože jsem zjistil, že už bych skutečně něco umět měl, ale neumím to.

Zníte zděšeně.
(smích) Není divu, když začíná období testů. Zrovna tenhle týden budu psát první test z makroekonomie.

Ten je prý hodně těžký.
To jsem rád (smích). Nemám na to hlavu a buňky, tak musím číst učebnice. Strašně rád bych to vystudoval a řadil se k těm lidem, kteří nejenom, že jsou dobří v muzice, ale zároveň jsou schopní i v jiných ohledech, hlavně v těch studijních. Momentálně studuju kombinovaně, protože už částečně pracuju, tak jsem zvědavý, jestli to zvládnu, nebo ne.

Maminčin mazánek

Nedávno jste vydal své první album s názvem Duality. Proč vyšlo až po takové dlouhé době, když se čekalo, že ho vydáte brzo po skončení SuperStar, dokud jste v povědomí diváků?
Chtěl jsem ho vydat po svém a nenechat se ovlivňovat lidmi, kteří mají patent na rozum a řeknou mi, jak je to správně. Naštěstí jsem k tomuto názoru dospěl a na CD jsem se vyřádil. V tuto chvíli už ale pracuju na věcech, u kterých si myslím, že je mnohem větší komerční potenciál.

Není škoda, že nejsou už na tomhle albu?
Tak škoda…(přemýšlí). Takhle: CD vznikalo asi rok a půl, takže v momentě, kdy jsem ho začínal psát, jsem byl naprosto přesvědčený, že to komerce je. Jenže v současnosti se do rádií nedostane nic jiného než dance spot, což jsou samé elektro, ducačky, elektrické bubny a podobně. Jenže tohle CD je americký pop ve stylu High School Musical.

Takže je zaměřené na mladé dívky, stejně jako film?
(smích) To ani ne, ale je ve vyjuchanějším stylu.

Přesto je nezanedbatelnou částí vašich fanoušků skupina středního věku. Čím si to vysvětlujete?
Ano, moji fanoušci jsou starší, asi takové lidi přitahuju. Je to asi tím, jak člověk působí. Moje věková kategorie mě asi úplně nežere..

Proč myslíte, že to tak je?
Já nevím, asi působím, že jsem … (přemýšlí)

Že jste kdo?
Že jsem maminčin mazánek (smích).

Kus herce

V rámci Superstar vám bylo vyčítáno, že jste na pódiu nejistý a máte hraný úsměv. Cítíte se na něm už přirozeněji?
Myslím, že ano. Na pódiu se cítím docela v pohodě a přirozeně. Povinností zpěváka je rozdávat dobrou náladu, nebo minimálně specifickou náladu danou pro konkrétní písničku. Jde o to předat energii a pozitivní pocit. Ačkoliv jsem kolikrát neměl náladu jít na pódium, musel jsem se před vystoupením pozitivně motivovat a potom to bylo vždycky lepší.

Čím se v takových chvílích motivujete?
Nejlepší je se nakopnout tím, že se na sebe desetkrát usměju do zrcadla a začnu se smát. Kolikrát je to násilné nakopnutí, ale nevěřím tomu, že by to na jevišti bylo poznat. Myslím si, že je ve mně kus herce, který to dokáže předat tak, že je to důvěryhodné.

Kdysi jste údajně účinkoval v opeře a hrál v divadle. Je to pravda?
Jako dítě jsem hrál v Brundibárovi, což je opera pro děti. Hrál jsem hlavní postavu, Pepíčka. V té době mi bylo devět a byl jsem soprán, to jsem si ještě mohl dovolat zazpívat dvoučárkované áčka. Taky jsem hrál v Kouzelné flétně jednoho ze tří mudrců.

Toho nejchytřejšího?
Pravděpodobně toho nejméně krásného, protože to byla role napsaná pro tři ženy. Tancoval jsem v sukni, která vypadala jako svatební, a měl jsem vycpaná prsa ponožkami. Jsem na sebe neskutečně hrdý za to, co jsem dokázal (smích).

Očividně to ve vás zanechalo hluboký zážitek.
Jo, dodnes si to moc dobře pamatuju. Dokonce si vybavuju i začátek (začne zpívat německy). Byla to německá opera. Hrál jsem i normální činoherní vystoupení a jedno muzikálové. V tom muzikálovém jsem teda hrál křoví…

Bylo to lepší, než hrát jednoho z mudrců?
To asi jo (smích).

Co pro vás z těch všech rolí bylo nejtěžší zahrát?
Právě to křoví, hrál jsem strom. Byl jsem na pódiu čtyřicet pět minut s rozpaženýma rukama. Už po patnácti minutách ten strom vypadal, že spadne a trošku se kolísal. Uhrál jsem to na přirozený vítr na pódiu.

Dnes už byste to zvládl lépe?
Strom bych zvládl pravděpodobně mnohem hůře, protože se necítím tolik fyzicky fit jako tehdy. Už jsem přeci jenom stár.

Mazák

Sledujete letošní ročník SuperStar?
Koukal jsem na první dva díly, pak jsem to nestíhal.

Co na letošní, lehce kontroverzní, ročník říkáte?
Asi narážíš na Ewu Farnou, že? Jak jen to říct hezky… Občas není nutné dělat show za každou cenu. Stačí, když občas Palo řekne, že to bolo strašné. To je pro mě větší show, než když se někdo, jakoby z donucení, poleje vodou. To je asi tak vše, co bych k tomu řekl.

Původně jsem se chtěla ptát spíš na soutěžící, ale je zajímavé, co vám utkvělo v paměti.
Říká se, že i negativní reklama je reklama, a to ještě mnohem silnější. Když se o Ewě mluví, je to reklamou pro celou soutěž. Možná je to součást koncepce poroty – každý tam má určitou úlohu. Řekl bych, že je to tak vymyšlené.

Jak se s odstupem času díváte na vlastní účast?
Už je to pro mě strašně dávno. Jsou to dva roky. Kdybych se měl znova rozhodovat, šel bych do toho i dnes, protože mi to otevřelo spoustu možností. Když má člověk známý obličej, vše jde lépe, než když ho známý nemá.

V soutěži jste byl dvakrát. Jak jste vnímal proměnu z outsidera, který skončil v divadle, na semifinalistu, který skončil pátý?
Člověk se vyvíjí a zkušenosti dělají mistra. Když jde člověk do stejné věci podruhé, už ví, co ho čeká. Když jsem byl podruhé v divadelním kole, chodili za mnou děcka a ptali se, jestli nevím, co se bude dál dít.

Bral jste to jako výhodu?
Ve druhé řadě jsem byl mazák. Lichotilo mi to a zároveň i dodávalo sebevědomí, protože jsem věděl, co se bude dít. V tomhle směru jsem měl před ostatními náskok. Ve výsledku je to ale stejně jen o tom, jaký je člověk typ. Někdo si stres nepřipouští, jiný naopak.

Po superstar následoval pád dolů. Jak jste to vnímal a prožíval?
V Superstar je spousta zajímavých lidí, proto má obrovské publikum. Spousta lidí je hloupých a to, co vidí v televizi, je podle nich dobré. Víš, jaká je definice hitu? Hit je to, co se pustí v rádiu. Musíš to slyšet třicetkrát, aby se ti to začalo líbit. Je to uměle vyhnané. My jsme na tom v podstatě stejně. Byli jsme nasazení do něčeho, o čem jsme neměli ani potuchy.

Byl pro vás pád dolů zdrcující?
Byl zdrcující. Pojďme od tohoto tématu pryč.

Dřív jste míval dlouhé vlasy, nechybí vám?
Vůbec mi nechybí, naopak jsem přemýšlel, že bych se zase ostříhal. Je potřeba mít super styling. Nosit v zimě dlouhé vlasy je pro mě nemožné, protože si dávám čepici a vlasy potom vypadají nemožně. Takhle s kratšími je to mnohem snesitelnější. Potřebuji ale něco, co má úroveň, abych se mohl postavit před dospělé lidi, ne jen před dvanáctileté děti.

Výraznější změna stylingu tedy není v plánu?
Třeba se k tomu někdy dostanu. Nakupování, stylování a česání vlasů mi ale připadá jako ztráta času.

Takže úpravy v rámci natáčení klipu vnímáte jako nutné zlo?
Přesně tak, natáčení klipů mě až tak nebere. Na druhou stranu to chci udělat tak, aby to za něco stálo, takže se k výkonu vybičuju. Nemůžu ale říct, že bych se před natáčením klipu radoval.

Extrovertní introvert

Všimla jsem si, že nerad mluvíte o svém soukromí.
Nejsem pansexuál ani bisexuál, nemám tetování pod varletem nebo na jiném místě, kde by to bylo zajímavé (smích), takže si myslím, že v tomhle směru na mém soukromí není nic zajímavého. Dokonce nemám ani piercing. Sám o sobě tvrdím, že jsem extrovertní introvert, což mě docela vystihuje a vyjadřuje to můj vztah k soukromí.

Co si mám pod pojmem extrovertní introvert představit, kontrolovaný exhibicionismus?
(smích) To jsem ještě neslyšel. To je dobré. Kdo to řekl?

Řekl to Raego, když popisoval svoji povahu.
Toho znám. U sebe bych to ale definoval tak, že lidé, kteří mě neznají, mě považují za velkého extroverta, a naopak lidé, kteří mě znají, vědí, že mám dny, kdy společnost nevyhledávám.

Jaké jsou vaše vzory?
Mým vzorem je Maria Strange, což je kanadský pop punk. Poslední dobou od něj ale upouštím, už to nevnímám jako úplně trendy muziku. Sice se mi to pořád líbí, ale snažím se poslouchat něco jiného. Teď hodně poslouchám One Direction, protože si myslím, že mají skvělou produkci. Navíc, co si budeme namlouvat, jsou to pěkní kluci, kteří mají vtipné klipy.

Po zadání jména Petr Ševčík do Googlu mi jako jeden z prvních odkazů překvapivě nevyjela vaše stránka, ale odkaz na bulvár, který psal o vašem údajném vztahu s Monikou Povýšilovou. Jak takové články vnímáte?
Je známo, že bulvár si napíše, co chce. Na druhou stranu je nejčtenější, takže ať napíšou cokoliv, je to pořád dobré, i když je to úplná blbost. Důležité ale je, že něco napíšou.

Přečetl jste si sám o sobě někdy něco, co vás zamrzelo?
To asi ne, ale moc to nečtu. Spoléhám na to, že lidé jsou rozumní a každý rozumný člověk ví, že bulvár si napíše to, co se mu hodí. Je na tom málo pravdy, fakta jsou ořezaná a ve výsledku to vyzní úplně jinak, než jak to bylo.

Mezi dalšími odkazy už byla i vaše oficiální stránka. Zaujala mě zajímavě napsaná rubrika O mně. Psal jste to vy?
Ano, docela umím psát. Je to ale spíše takový kompromis mezi mnou a revizí. Napsal jsem příběh, ale musel být osekán od zbytečností, aby byl pojat spíš jako životopis, než vyprávění.

Čím jste chtěl být jako malé dítě?
Od třeťáku na střední jsem se viděl jsem jako doktor. Plastický chirurg.

Měřítko úspěchu

Poslední dobou je hodně rozšířené shánění hlasů do různých soutěží přes sociální sítě. Jak se na tuto praxi díváte?
Je to potřeba. Člověk musí prosazovat sám sebe a být trochu oprsklý, jinak se nikam nedostane. Dělám to nerad, ale už jsem si na to taky zvykl. Existují lidé, které tyto ankety zajímají a rádi hlas pošlou, tak jim tuto možnost rád dopřeju a připomenu (smích).

Záleží vám na výsledcích a vnímáte je jako měřítko úspěchu?
Je těžké definovat měřítko úspěchu, protože ankety jsou často jen měřítkem popularity. Například Českého slavíka může vyhrát kdokoliv, kdo má hodně fanoušků. Nemyslím to v negativním slova smyslu, ale spíš tak, že ve výsledku se lidé nerozhodují tak, kdo je dobrý zpěvák, ale spíše jakého člověka mají raději.

Víte, kolikátý jste skončil?
Myslím, že jsem byl padesátý. Nezjišťuju si to, ale vždycky se to ke mně nějak dostane. Řeší to hlavně mamka a prožívají to i fanynky. Mě to moc nezajímá, ale držet se v první padesátce je pěkné. Těsně přede mnou byl naposled Genzer se Suchánkem, což je důkaz, že nejde o pěveckou anketu. V momentě, kdy je někdo známý, může se prosadit i jako zpěvák. Je to případ i jiných zpěváků. Až budu mít mediálně známější písničky, budu to hrotit víc a chtěl bych se umístit v první desítce.

Dá se o vás hovořit jako o začínajícím zpěvákovi, nebo jste si tím, co děláte, už naprosto jistý?
Pořád si myslím, že jsem na začátku. Cesta většinou není přímočará. I Tomáš Klus, nejopěvovanější zpěvák, si vše vydřel, než získal Slavíka. Nepřišel na scénu ze dne na den, trvalo mu to zhruba osm let. Já momentálně působím zhruba dva roky, takže pokud za pět let budu zlatým Slavíkem, bude to úspěch.

Chcete se stát zlatým Slavíkem?
Každopádně by to bylo ku prospěchu věci.

Setkal jste se s mnoha mediálně známými lidmi. Jak na vás působí?
Zjistil jsem jednu důležitou věc. Jsou dva typy lidí. Ti, kteří jsou úspěšní a dají ti to sežrat, a pak ti, kteří jsou taky úspěšní, ale ví, že cesta k tomu nebyla lehká a ani ty to lehké mít nebudeš a mají v sobě obrovskou pokoru. Ti první si myslí, že jim spadl svět k nohám a že tohle bude trvat věčně, a ti druzí, kteří vědí, že to nebylo vůbec jednoduché a může se to kdykoliv pokazit.

Kdo spadá do prvního typu?
Například Zora Jandová. Je to drsná ženská. Po třiceti vteřinách mi nabídla tykání, ačkoliv je mnohem úspěšnější a váženější než já. Nechovala se ke mně s žádným despektem a vystupovali jsme jako dva rovnocenní lidé. Takový přístup se mi líbí, protože jsme všichni jenom lidé. V momentě, kdy někdo začne vystupovat stylem: já jsem tady star a všichni jste nuly, tak je to opravdu smutné.

Setkal jste se i s takovým přístupem?
Setkal jsem se s tím, že mnou někdo pohrdal proto, že jsem byl v televizní soutěži. A to jenom proto, že pohrdal právě tou soutěží. Nikomu to neberu, ať si to klidně myslí, ale chová se ke mně slušně. Taky jsem se setkal s tím, že si o mně někdo myslel, že jsem namyšlený, a to kvůli tomu, že jsem byl vidět. Tak to ale bývá. V momentě, kdy je člověk vidět, stačí říct jednu špatnou větu a je za blbce, narcise a špatného člověka.

Svázané ruce

Jak snášíte kritiku?
Kritiku je třeba nebrat si příliš k srdci, protože je těžké zjistit, kde je skutečná pravda. Člověk musí být natolik soudný, aby si bez ohledu na to, co říkají ostatní, sám dokázal říct, co bylo špatně a co dobře.

S jakou kritikou jste se v poslední době setkal?
Krásnou kritikou například byla otázka položená moderátorem, která zněla: Petře, když se neprodává ani vaše první CD, proč přemýšlíte o druhém?

Jaká byla vaše reakce?
Odpověděl jsem: Protože mě to baví, debile.

Víte, jaká je prodejnost Dualit?
Zjištěné to nemám, ale vzhledem k tomu, že CD se v dnešní době moc neprodávají, což chápu, vnímám to spíše jako věc s propagačním charakterem. Nahrávka na CD by měla být ztotožněním s nejdokonalejší nahrávkou konkrétního songu. V momentě, kdy na to má člověk klid a dá se cokoliv vystříhat a upravit, by nahrávka měla být nejlepší možnou verzí dané písně. Když někdo bude pořádat konkurz, můžu mu dát CD a říct, že tohle jsou moje písničky, které jsem sám složil. V tomhle je to dobré. Spousta soutěžících, kteří se mnou byli v semifinálové dvacet čtyřce, svoje CD vůbec nenatočila.

Věnoval byste se hudbě i v případě, že by se nesetkala s velkým nadšením na straně posluchačů?
Samozřejmě, protože mě to baví. Valná většina lidí na celém světě dělá hudbu pro zábavu a já bych se k nim řadil.

Zmínil jste, že jste si texty psal sám. Jaké jsou na ně reakce?
Texty mi kritizovala většina lidí s tím, že jim občas připadají nesrozumitelné. Možná je to úděl umělce, nedokáže správně vyjádřit, to co by chtěl říct. Když má ale písnička dobrou melodii, text se nějakým způsobem vstřebá (smích).

Kdo je tím, který slyší vaši novou písničku jako první?
Buď je to máma, nebo brácha. Taťka bývá většinou až jako třetí.

Dáte na jejich názor a rady?
Sice jsme doma všichni muzikanti, ale každý máme jiná hudební kritéria a jiné hudební vnímání. Bratr dělá orchestrální hudbu, která je složitější a svým způsobem i nápaditější. I když je to spíš věc názoru, protože je jednoduché udělat něco složitého, když má člověk volnou ruku. Já mám ruce svázané, protože v pop rocku nebo dance rocku není tolik možností jako ve vážné hudbě. Když mi bratr řekne, že je něco málo složité, neberu to jako kritiku, ale naopak jako pozitivum, protože to znamená, že se to bude líbit více lidem.

Vybouřil jsem se

Na svém Facebooku jste uveřejnil slova Jaro Slávika: Jste tak dobří, jaké je vaše poslední vystoupení. Dodal jste, že je to smutné.
A je to pravda. V hudebním průmyslu to chodí tak, že jeden průšvih může zničit celou kariéru. A o televizi to platí stonásobně. V ní stačí udělat jednu chybu a už vám ji budou dokola vyčítat.

Jste se svým současným životem a hudebními výsledky spokojený?
Ano, jsem vcelku spokojený. Samozřejmě bych uvítal, kdyby se hudební dráha rozjela a začala mě hrát rádia, protože je to médium, které poslouchají lidé ve věkovém rozmezí, na které cílím. I když je na druhou stranu pravda, že ne vždy rádioví interpreti mají širokou posluchačskou základnu na koncertech.

Chystáte s novým CD koncertní túru?
Chystám túru po Tatrách. Budu rozdávat CD veverkám, i když jsou dneska úplně neschopné a neumí si to přehrávat (smích). Ne, teď vážně. Je to těžké, protože nemám kapelu, i když se k ní už pomalu dokopávám. Mohl bych si pustit half playback, ale nemohl bych tvořit odchylky od programu, což je na koncertech žádoucí. Málokdy by se mi povedlo udělat koncert tak, jak zní na CD. Když za člověkem stojí kapela, cítí se sebejistěji.

Na čem momentálně pracujete?
Pracuju na druhém CD, které vyjde pod záštitou EMI. Pojímám to tak, že na prvním jsem se vybouřil a užil si své skladatelské období, ve kterém pro mě nikdo nic nechtěl. Teď už víc přemýšlím, co se bude líbit lidem a snažím se to tvořit konzumnější a poslouchatelnější.

Takže to bude komerčnějšího, než dosavadní tvorba?
Přesně tak. Poslední dobou skládám úplně jiným stylem než předtím, a to proto, že jsem si uvědomil, že jediné, co člověk z hudby vnímá je rytmus a zpěv. Někdy je dokonce výraznější rytmus, než samotný zpěv. Teď už začínám dělat hudbu od bubnů, které se mnou hýbají, až potom doplním melodii a harmonii. Určitě se změní i zaměření publika. Zaměřím se na trendy věci.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů na druhém CD.
Díky, čauka.

Mezi čtyřma očima

Do brněnské vinárny vešel v zasněžené bundě a měl mokré vlasy. Ten den byla sněhová kalamita. Na jeho náladě se však venkovní počasí nepodepsalo. Během rozhovoru hýřil dobrou náladou. Je dobrý společník. Napodoboval hlasy lidí, o kterých mluvil, v půlce věty začal spontánně zpívat, smál se z plných plic a předváděl svou roli stromu. Hlavy lidí z okolních stolů nás chvílemi pozorovaly. Když mluvil o hudbě a všem, co s ní souvisí, nevnímal okolí. Je pro něj na prvním místě a nikdy ji za nic na světě nevymění. Po našem povídání šel o vyfocení fotografie požádat pána, který na něj několikrát vrhl zlý pohled. Je mu jedno, co si o něm myslí druzí. A to je pro umělce asi dobře.