Bělkinovy povídky

Název Bělkinovy povídky, nebo také Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina, nese sbírka pěti krátkých povídek od ruského dob romantismu Alexandra Sergejeviče Puškina. Název vychází z pseudonymu autora (Ivan Petrovič Bělkin), pod kterým Puškin dílo roku 1830 poprvé vydal. Lokalita těchto povídek je zasazena do prostředí malých ruských vesniček.

O autorovi

Ruský básník, prozaik a dramatik Alexandr Sergejevič Puškin se narodil v roce 1799. Měl šlechtický původ a studoval lyceum pro šlechtice. Po škole se začal politicky angažovat, byl na straně děkabristů, a začal být také literárně činný. Stal se členem literárních spolků Zelená lampa a Arzanas.

V roce 1820 napsal satirické verše proti caru Alexandrovi I. a hrozilo mu vyhoštění na Sibiř. Musel proto odejít na jih Ruska. V roce 1824 se vrátil do rodné obce a brzy mu car Mikuláš opět dovolil volný pohyb. Puškin žil v Moskvě, kde založil časopis Moskovskij Věstnik, a později i v Petrohradu, ale znechutila jej cenzura. Proto se raději oženil a hodně cestoval, stal se úředníkem ministerstva zahraničí.

Zemřel v roce 1837 na následky pistolního souboje na život a smrt s milencem své manželky.

Byl jedním z nejvýraznějších představitelů ruského revolučního romantismu.

Charakteristika díla

Všech pět povídek je zasazeno do malých ruských vesniček, které ovšem nejsou nikterak konkretizovány a z jejich názvu známe maximálně první písmeno. Sbírka Bělkinovy povídky obsahuje zdánlivě neuvěřitelné příběhy s banálním koncem, které jsou protkány lehkou ironii a v jádru jsou zábavné. Puškin se v tomto díle snažil vytvořit nového, fiktivního autora Bělkina, což je patrné z úvodu, který knihu uvozuje tím, že autor je pouze editorem nalezeného rukopisu.

Ústřední postavy knihy

Hrdinové tohoto díla pochází z chudých poměrů a jsou to vesměs obyčejní lidé. Patří sem například staniční dozorce, majitel pohřebního ústavu či chudý voják.

Jazykové prostředky a stylistika

Dílo je vyprávěno v er-formě, avšak autor v Bělkinových povídkách často přímo oslovuje čtenáře a také vynechává některé pasáže s tím, že jsou následné události až příliš zjevné.

Dějová linie

Výstřel

Povídka Výstřel vypráví příběh nedokončeného souboje na život a na smrt, kdy byla carskému důstojníkovi Silviovi prostřelena pouze čepice a jeho oponent hrozící smrt zcela ignoroval. Silvio se rozhodl, že se za toto ponížení pomstí soubojem před protivníkovou svatbou, jelikož ten již bude mít, co ztratit. Jeho protivník však opět schválně mine a trefí obraz, načež se ho Silvio chystá zabít. Ze svých záměrů však ustoupí v okamžik, kdy do místnosti přijde nastávající nevěsta, a svého protivníka tak ušetří. Svou kulku vstřelí bez míření do obrazu a trefí oponentovu kulku.

Metelice

Povídka Metelice vypráví příběh nešťastné lásky, kdy si Marja z velmi bohaté rodiny chce vzít chudého vojáka Vladimíra, což jí rodiče nedovolují. Proto spolu utečou a mají se brát v kostele v sousední vesnici. Ve svatební den však zuří sněhová bouře, pročež se Vladimír nemůže do kostela dostat. Marje zde čeká celou noc, ale když se Vladimír do kostela dostane, tak zde již není. Na základě Marjina celonočního čekání v studeném kostele se její rodiče rozhodnou svatbu povolit, avšak Vladimír mezitím narukoval do armády, kde později v boji zahynul. Marja je celá zoufalá a dlouho odmítá všechny potenciální ženichy, jednoho dne se však zamiluje do mladého plukovníka Burmina. Ten si s ní chce promluvit a Marja očekává nabídku k sňatku, Burmin jí však oznámí, že již je oženěn za dívku, kterou od svatby neviděl, a kterou si vzal z legrace ve sněhové vánici v kostele, kde omdlelá ležela.

Majitel pohřebního ústavu

Majitel pohřebního ústavu Prochrov jde jednoho večera na oslavu, kde si z něj ostatní hosté dělají legraci. Proto uraženě prohlásí, že by raději slavil s nebožtíky, než s nimi, načež ho při příchodu domů čeká překvapení. Najde zde plný pokoj mrtvol a omdlí. Později se probouzí ve své posteli a uvědomuje si, že do byl pouze sen vyvolaný alkoholem.

Staniční dozorce

Krásná dcera staničního dozorce si vezme mladého husara, se kterým zbohatnou. On si však nepřeje, aby svého otce vídala, a tak ten zůstává v chudobě a o samotě. Žije jako opilec a myslí si, že to s jeho dcerou zle dopadlo. Dcera si však nakonec na svého otce vzpomněla a dorazila se za ním podívat. Bohužel až po jeho smrti, a tak jí musela postačit návštěva otcova hrobu.

Slečna-selka

Líza z rodiny jednoho starého šlechtice se zamiluje do Alexeje, který pochází z rodiny druhého starého šlechtice. Otcové se bohužel navzájem nesnášejí, a tak se Líza musí dostat k Alexejovi lstí. Převleče se za obyčejnou selku a setkává se s ním v lese, kde Alexej loví. Zalíbí se mu, avšak mezitím se oba šlechticové usmíří a dohodnou se, že se jejich potomci vezmou. Alexej však z lásky k Akulině (jméno, pod kterým se selka Líza představila) odmítá, pročež musí Líza s pravdou ven.

Povídka končí následující frází: „Čtenáři mě zprostí zbytečné povinnosti popisovat rozuzlení.“

Další díla autora