Příšery jsou dle novodobého trendu sexy a to hlavně pokud trpí otázkami ohledně své existence či lidskosti a nejlépe obojí dohromady s přídavkem trochy té pochmurnosti a zamyšleného pohledu navíc. K tomu přehršel temných uliček, dlouhé kabáty, boj dobra se zlem a máme tu západní fantasy.
Režie nového Frankensteina se ujal Stuart Beattie – naneštěstí tak dokázal, že psaní scénářů mu jde o poznání lépe. Škoda jen, že k tomu použil právě kultovní Frankensteinovo monstrum. Pod scénář se kromě něj podepsal Kevin Grevioux. Ten si zahrál ve dvou dílech Underworldu, což se na snímcích výrazně podepsalo, a to jak po příběhové tak i vizuální stránce.
Přitažlivé příšery jsou zkrátka v kurzu a tak nás nepřekvapí, že se svého pěkného vzhledu dočkal kromě Drákuly i Frankenstein. Jeho představitel Aron Eckhart tak vypadá mnohem lépe než kdysi Boris Karloff. Ačkoli je monstrum dle vlastních slov složeno a sešito z osmi mrtvých, jeho tělo je překvapivě symetrické a barva pokožky všude stejná. Připomíná tak spíše jedno jediné zjizvené tělo.
Kniha od Mary Shelley je shrnuta v prvních dvou minutách – přesněji řečeno pouze její konec. Victor Frankenstein je mrtev a jeho monstrum se chystá vyrazit za vlastním osudem a samotou, vybaven Frankensteinovým zápisníkem. Před odchodem ještě svého stvořitele velice lidským gestem pohřbívá do rodinné hrobky.
Monstrum užírající se otázkami vlastního stvoření a existence je vrženo do víru zuřící války mezi démony vedenými princem a gargoyly (obdobou andělů) vedených královnou. Působivé kamenné stavby, nějaká ta gotika, chrliče a přehršel temných uliček… a aby divák opravdu pochopil zlou povahu démonů, nesmí chybět obrácený pentagram ani číslo 666. Jejich pekelnost je podtržena umíráním v oranžovo rudých plamenech oproti božské bílo modré, v níž umírají gargoylové.
Bill Nighy si zahrál prince démonů. Je až zarážející, jak moc se některé scény podobají těm ze snímku Underworld z roku 2003 a je zcela jasné, kde se Beatti s Greviouxem inspirovali. Ať už záměrně či nikoli. Podobnost lze nalézt i s filmem VanHelsing (2004) či s postavou Bladea.
Hlavním problémem snímku, jak už vyplývá z výše vypsaného, je především neoriginalita a konzumnost západní kinematografie. O Já, Frankenstain nejde jednoduše říci, že by dopadl špatně. Ono to zdaleka není tak hrozné. Problém je v tom, že tu jednotlivé části snímku byly s menšími obměnami už stokrát a příběh je minimální.
