Dílo vypráví příběhy ze sportovního světa a prostředí. Hrdiny tehdejších sportovních utkání autor popisuje a spolu s tím i lidské osudy, které prožívají. Sportovci v dílech bojují s tvrdou problematikou celého života a to nejen na sportovištích, ale i v osobním životě.
O autorovi
Prozaik, žurnalista a sportovní reportér Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper, se narodil v roce 1930 v Praze do rodiny židovského otce. Od dětství ho velmi bavil sport. Poté, co jeho otce a starší bratry během 2. sv. války odvezli do koncentračního tábora, žil jen s matkou, která byla nežidovského původu. Jeho rodina válku přežila a vrátila se.
Ota byl krátkou dobu hokejovým trenérem, ale především se věnoval práci sportovního reportéra v rozhlase i v tištěných médiích. Díky své profesi často cestoval, i na západ.
V roce 1964 se u něj projevila psychická nemoc, maniodepresivní porucha a musel odejít do invalidního důchodu. Zemřel v roce 1973 na infarkt.
Jeho próza má autobiografické rysy především z jeho dětství, typická pro něj je i sportovní tématika.
Charakteristika díla
Kniha se skládá z šestnácti povídek, které pojednávají o jednotlivých sportovcích, více či méně známých.
Ústřední postavy knihy
V každé povídce jsou jiné ústřední postavy, obvykle více či méně známí sportovci.
Jazykové prostředky a stylistika
Autor používá hovorovou češtinu a objevují se v povídkách také sportovní výrazy.
Dějová linie
Jak Bohoušek Váňa oplatil hořký slzy Marušky Kettnerový
V této povídce se píše o reprezentantovi ve stolním tenise. Jako malý klik kdysi viděl krásnou Marii Kettnerovou. Viděl jí, jak prohrála, poté šel k ní pro autogram, ale zahlédl jak Marie Kettnerová pláče. Sám sobě slíbil, že její smutek pomstí. Hrál, vyhrával, vydělával peníze a přitom myslel na pomstu. Váňa ze začátku všechno prohrál, ale díky tomu, že se nevzdával a neustále na sobě pracoval, dřel, tak porazil slavného Barnu i Mergmana, který byl šampión. Se stolním tenisem pak skončil a věnoval se opět obyčejnému životu. Během jeho kariéry se jej ujal předseda dorostu Sparty Vendelín Veselý. Povídka vypráví také něm, o tom, jak podporoval talenty a nikdo o tom nevěděl. Rovněž ve chvíli, kdy umíral, lidé všechno, co bylo jeho, rozkradli, pochovali jej v papírové košili.
Já jsem král, ty jsi král, každý má svůj marcipán
Povídka pojednává o zvláštním fotbalistovi Borovičkovi. Ten se od běžných fotbalistů lišil, chodil do opery, četl básně. Za jeho nevhodné řeči ho dokonce z Dukly vyhodili. Chtěl hrát, nicméně už jej nikde nechtěli, byl na fotbal starý. Nezbylo mu nic jiného, než se vrátit do tiskárny, kde dostal tu nejhorší práci. Nakonec z tiskárny odešel, neuměl bez fotbalu žít. Hrával na malých hřištích a vracel se domů k rodině, kde chodíval do přírody relaxovat. Jeho otec pěstoval celer a byl to celerový král, proto byl Jarda Borovička, kterému říkali Borovice syn celerového krále. Neměli ho rádi, byl jiný těmi básničkami a operou. Po porážce nikdy nesklonil hlavu. Lidé mu ze začátku nerozuměli, nebavili se s ním, později se však s mnohými z nich spřátelil.
Alfréd Jindra
Povídka je o kanoistovi, který vyrůstal v ústavech. V nich ho ostatní bili a ubližovali mu. Začal posléze jezdit s vodními skútry. Měl velmi těžké začátky, jelikož nebyl z toho „správného“ břehu Vltavy. Půjčil si loď na olympijské hry. Skončil třetí, neměl totiž tu správnou taktiku a byl velmi mladý. Rozhodl se zůstat na vojně, kde dostal žloutenku. Na vojně už ho nechtěli, proto opět začíná znovu a dře. Osud mu však nepřeje a dostává zánět mozkových blan. Nevzdává se a opět dře dál a vypracovává se. Dostane obrnu a doslova bojuje o holý život, kdy boj vyhrává. Začíná studium vysoké školy ekonomické, fotografuje a plánuje do budoucna. Naděje umírá poslední a přímo od něj to zní víc než jen jako obyčejná fráze.
Další díla autora
