Mořské želvy jsou tady už sto miliónů let. Zažily i dinosaury, a to v celé jejich kráse. V posledních sto letech však jejich populace neskutečně klesla, na některých místech i o více než 90 %. Na vině je především jejich hlavní predátor – člověk.
Když dříve jedlo želví vejce pár lidí z vesnice na břehu moře, tak to vůbec nevadilo. Klidně by to tak i mohlo zůstat. „Problémem je to, že během týdne jsou teď sběrači vajec schopni dovést z jednoho indonéského ostrůvku, který obejdete za půl hodiny, klidně 6 000 vajec do Číny nebo do Singapuru,“ říká Hana Svobodová, zakladatelka projektu Mořskéželvy.cz. „A za týden je tu znovu to samé – tím způsobí, že se na ostrově už nevylíhne nikdy nic. Všechna vejce, která tam samice nakladly, jsou pryč, odvezená a snědená. A protože se želvy vrací klást vejce na místo, kde se sami vylíhly, za pár let už se nemá kdo kam vrátit. Želví populace ostrova tímto způsobem zmizí,“ dodává zakladatelka. Toto se bohužel děje na mnoha místech.
Zákaz obchodu nikdo neřeší
Všechny druhy mořských želv – karety i kožatky – jsou řazeny mezi ohrožené druhy, kareta pravá a menší dokonce mezi kriticky ohrožené. Obchod s nimi je celosvětově zakázaný. Všechny země se dohodly, že se nebude obchodovat s želvími vejci, masem ani želvovinou. Vše je pod hrozbou pokuty – v Indonésii je to např. až 100 miliónů rupií, což je 175 tisíc korun.
Takovéto nádherné malé želvy by se vylíhly, kdyby lidé nejedli vejce po tisících.
Kredit: © Hana Svobodová, morskezelvy.cz
„Pro běžného Indonésana je to jako 200 výplat, což je nezaplatitelné. Na druhé straně je tu 5 let vězení. Problém je ale v tom, že policie nikdy nic takového nevymáhala. Žádný člověk nebyl odsouzen,“ uvádí Svobodová. „Občas s místními policisty mluvím a snažím se to řešit. V Indonésii je 17 tisíc ostrovů, takže mají pocit, že je to všechno od sebe tak nějak daleko. Bylo by to pro ně moc složité, a tak si raději řeknou, že to nemá cenu.“
Želvovina se získává zaživa
Vedle želvích vajíček je velkým problémem samotná želvovina. Chycená želva se přidělá na dřevěnou desku, aby se nehýbala, a je obrácena nad oheň. Pytláci jí tak „nahřejí“ záda, ve skutečnosti těžce popálí, a následně zaživa sloupnou želvovinu od kosti. „Oni věří tomu, že to té želvě doroste,“ říká smutně Svobodová. „Samozřejmě ale nedoroste. Viděla jsem mnoho želv se sloupnutou želvovinou v moři – byly mrtvé. Pytláci je pouštějí do vody ve stavu, kdy už jsou napůl uvařené. Když želva pluje v moři bez krunýře, dostane se jí na postižené místo slaná voda. To pro ni musí být neskutečně bolestivé.“
Želva zaživa zbavená želvoviny. | Kredit: © Hana Svobodová, morskezelvy.cz
Získané pláty želvoviny se nakrájí, z toho se pak vyrábějí náramky, hřebeny a ozdoby. Jeden kus stojí zhruba 30 korun. Lidé, kteří to kupují, především turisté z Evropy, ani netuší, že je to z želvy. Obvykle si myslí, že jde o nějakou cetku z plastu.
Sítě a odpadky, lov dynamitem
Dnešní moře jsou nejen přelovená, ale i znečištěná. Mořské želvy jsou plazi, dýchají plícemi, a potřebují se tak nadechnout nad hladinou. Stejně jako delfíni nebo tuleni se často dostanou do rybářských sítí nebo jejich zbytků. Často si také pletou třeba igelitové sáčky či další odpadky s jejich přirozenou potravou, medúzami. Hynou tak hlady nebo trpí jiným způsobem:
Pro Indonésii je specifické to, že se zde stále loví ryby dynamitem. „Na ostrovy, kde chráníme želvy my – to je první chráněná zóna národního parku – zhruba třikrát měsíčně připlouvají rybáři a hází do vody dynamit, kdy všechno včetně ryb vyplave na hladinu mrtvé. Navíc to rozláme korálové útesy,“ sděluje svou zkušenost Svobodová. I to je v Indonésii více než dvacet let zakázané.
Klimatická změna a běžní predátoři jsou nejmenší problém
Také klimatická změna způsobuje, že želv ubývá. Vývoj pohlaví želvích mláďat totiž závisí na teplotě, takže když je více než 29 stupňů, rodí se více samic a méně samců. Je také více eroze a hurikánů, které vejce ničí. Pláže mizí z obou stran – jak od oceánu, kde jsou zaplavované, tak od středu, kde se staví hotely. Když se malé želvičky vylíhnou, jdou za světlem. Klasicky chodí za odrazem měsíce na mořské hladině, nicméně teď se otáčejí za světlem, které vychází z hotelů.
Setkání s mořskou želvou může být už brzo minulostí. | Kredit: © Hana Svobodová, morskezelvy.cz
Samozřejmě existují přirození predátoři želv a především želvích mláďat, ale ti tu byli vždy, jsou součástí ekosystému. Nebylo by potřeba před nimi želvy chránit, kdyby nebylo lidí, kteří želvy vybíjejí. „Když vypouštím želvu na pláži, dávám pozor, aby nade mnou nekroužili ptáci, nebo rozeženu kraby,“ dodává Hana Svobodová. „Někdy se stane, že rangeři (ti, co mořské želvy hlídají a starají se o ně) vidí třeba varana, jak rozhrabává snůšku. Když však varan uslyší člověka, spatříme z něj už většinou jenom ocas – dá se okamžitě na útěk.“
Projekt na ochranu mořských želv můžete podpořit i vy na stránkách projektu a připojit se tak do dobré společnosti Zoo Hodonín a dalších partnerů projektu.
Publikováno se svolením časopisu ZOO Magazín.
