Nedávno jsem tak procházela profily mých přátel a po chvíli jsem si uvědomila, že na mě až překvapivě často prosvítají v textu fráze o nenávisti ke lži. Když jsem četla první, měla jsem pro ni pochopení, zklamat se v člověku po té, co zničí něco tak čistého a křehkého, jako je důvěra, může být opravdu ošklivý zážitek. Ale některé fráze byli až brutální. Donutilo mě to se zamyslet nad tím, co vůbec lež je a proč je lidmi tak opovržlivě vnímána.
Můžeme rozlišit mnoho typů lží, ale všechny mají jedno společné – buď chceme, aby daná skutečnost tak byla, nebo chceme, aby odpověď nebo názor byly společensky přijatelné. Pokud tedy nejste lhářem chronickýmm kterého lhaní prostě baví.
Pravdou také je, že každý bude otřepaně tvrdit, že přátele má právě proto, aby k němu byli upřímní, a aby říkali pravdu i když bolí. Ne u všech lidí tomu ale tak skutečně je. Lidé nejsou stejnorodí a ješitný člověk vás za kritiku opravdu nebude milovat. Je tedy pak na uvážení, jak se k věci postavíme – jestli stavíme pravdu před vztah s dotyčným.
Rovněž si ale myslím, že bychom v tématu lži a lháři měli vážit slova. Vždyť lež nás obklopuje celý život. Lžeme našim nejbližším a oni lžou nám. Typickým příkladem může být Ježíšek, který nosí dárky. Ano, je to pro dobrou věc, ale je to lež. Kdo tvrdí, že nikdy nelhal, je podle mě největší lhář ze všech. Už od útlého věku poznáváme výhody i nevýhody lži a učíme se rozeznávat, kdy a komu je lhát výhodné a kdy bychom naopak měli mluvit pravdu ať to stojí, co to stojí.
Celkově bych to shrnula tak, že každý člověk si sám musí najít zlatou střední cestu a pokud se sám lži dopouští, neměl by se chovat pokrytecky. Měl by si to umět přiznat a o to shovívavěji pak přistupovat k okolí. Musíme se vždy pečlivě zamyslet nad tím, proč dotyčný lhal. Aby si polepšil, nebo aby nás ušetřil? Chtěli bychom raději pravdu? Odpověď může najít každý jen ve svém nitru.
