Lyrickoepická báseň Máj o tragické lásce Jarmily a Viléma je nejslavnější dílo Karla Hynka Máchy a jedno z nejdůležitějších děl českého romantismu vůbec. Mácha ho vydal v roce 1836.
O autorovi
Karel Hynek Mácha se narodil v Praze 16.11.1810 do chudé rodiny, která byla postižena státním krachem. Rodina se stěhovala po Praze, žila v blízkosti chudinských čtvrtí. Po letech na farní škole a hlavní škole piaristů nastoupil na piaristické gymnáziu (1824-1830). Následovala studia filozofie a práv na pražské univerzitě (1830-1836). Tam jej na svých přednáškách Jungmann podnítil k literární činnosti, v té době vznikla Máchova báseň Sv. Ivan.
Během univerzitních studií se zapojoval do českého společenského života, hrál v ochotnických představeních ve Stavovském i Kajetánském divadle. Tehdy se seznámil i s Eleonorou Šomkovou, dcerou pražského tiskaře a knihaře. Zamilovali se, ale jejich vztah probíhal v bouřlivých zvratech. Mácha se projevoval jako typický romantický rozervanec.
Mácha měl mnoho zájmů. Oblíbil si cestování: došel pěšky do Itálie, chodil na výlety na zámky a hrady a zachycoval je na svých nákresech a skicách. Zajímal se o literaturu (romantismus, W. Shakespeare), odbornou literaturu i exaktní vědy. Kromě toho měl trochu morbidní koníčky: rád chodil na temná místa jako popraviště, noční hřbitovy apod.
V roce 1836 dokončil právnická studia a hodlal se oženit s Eleonorou. 1.10. 1836 se mu narodil syn Ludvík a odešel do Litoměřic na právnickou praxi. Záhy však onemocněl na cholerinu, lehčí formu cholery, a 6.11. 1836 zemřel. Jeden z nejvýznamnějších romantických básníků byl pohřben o dva dny později v den své plánované svatby.
Charakteristika díla
Lyrickoepická skladba Máj patří k nejdůležitějším dílům českého romantismu. Nese hlavní rysy romantismu: klade důraz na cit, jeho hlavními motivy jsou tragická, nenaplněná láska, smrt, důležitou roli hraje i příroda. Nechybí ani typické romantické postavy – loupežníci, vězni. Pro postavy je typická romantická deziluze, rozervanost, pocit osamělosti, odpor ke společenským konvencím.
Mácha se v Máji zabývá také filozofickými otázkami, jako jsou bytí a nebytí, smrt, osud, vina a trest.
Bohatě užívá básnických prostředků, jako jsou kontrast, personifikace, přirovnání, eufonie... Známá je především řada oxymorónů: zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt.
Mácha se nechal inspirovat vlastním osudem a dramatickou láskou k Eleanoře i skutečnou událostí, popravou Hynka (Ignáce) Schiffnera, který v roce 1774 zavraždil svého otce.
Děj se odehrává v krajině kolem Bezdězu.
Ústřední postavy knihy
Vilém – Byl typický romantický rozervanec. Bouří se proti společenským konvencím. „Strašný lesů pán“ je vůdcem loupežnické bandy. K otci neměl dobrý vztah už od mládí, kdy ho vyhnal z domu. Je vášnivý a jeho žárlivost z něj udělala vraha.
Jarmila – Dívka byla krásná. Viléma milovala a čekala na jeho návrat.
Dějová linie
Báseň je rozdělená na čtyři zpěvy a dvě intermezza:
1. zpěv je založen na kontrastu. Autor nejprve popisuje májovou přírodu jako krásné idylické místo a proti staví dívku Jarmilu. Jarmila sedí u jezera a čeká na svého milého Viléma, tuší něco zlého. Má umdlelý zrak, je bledá, nešťastná. Po jezeru k ní přijíždí zvěstovatel, který jí řekne, že její Vilém ze žárlivosti zavraždil muže, se kterým měla Jarmila kdysi poměr. Aniž to věděl, zabil vlastního otce. Vilém čeká ve vězení na popravu a Jarmila ze žalu skáče do jezera.
2. zpěv je filosofický. Vilém, strašný lesů pán, je ve vězení a ví, že zemře. Hlavou se mu honí myšlenky o smrti, co bude po ní, má hrůzu z nekonečna, prázdna, řeší otázku viny a trestu.
1. intermezzo, Půlnoc, je psáno jako divadelní hra. Duchové z lesů i okolní příroda se připravují na Vilémův příchod a plánují jeho pohřeb.
3. zpěv vykresluje Vilémovu popravu. Začátek je opět popisný, představuje idylické májové ráno.
Objevují se zde filosofické otázky, tentokrát na motiv vlastenectví:
… Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! …
Po popravě znovu následuje popis již večerní a noční krajiny.
2. intermezzo zachycuje loupežnickou bandu, kterou Vilém, strašný lesů pán, vedl. Když se
loupežníci dozvídají o jeho smrti, truchlí.
4. zpěv popisuje příchod poutníka (autora) na místo popravy po několika letech. Je psán v ich formě. Autor se ztotožňuje s pocity Viléma, Jarmily i otce a jejich tragickým osudem.
