Karel Havlíček Borovský patřil k jednomu z největších českých vlastenců 19. století i k velkým a neúnavným kritikům vládních poměrů své doby. Za svá ostrá slova, která publikoval v několika novinách, byl deportován do tyrolského Brixenu. Právě tam vznikla v roce 1852 satirická báseň Tyrolské elegie. V ní popisuje své noční zatčení i převoz do Brixenu a přitom se neúnavně strefuje do Bachovského režimu.
O autorovi
Český básník a novinář Karel Havlíček Borovský se narodil 31.10.1821 v Borové. Patří k autorům českého realismu, ve kterém doznívala 3. fáze národního obrození.
Ve dvanácti letech se přestěhoval do Německého Brodu (dnes Havlíčkova), kde pět let studoval na gymnáziu. Následovala studia filozofie v Praze, během kterých se seznámil s vlasteneckou literaturou. V letech 1840-41 navštěvoval kněžský seminář, který opustil pro pokrytectví a faleš hodnostářů i jejich protinárodní postoj.
Jako vychovatel odjel do Moskvy. Když se v roce 1844 vrátil, stal se kritikem tehdejšího rusofilství, nesouhlasil s ruským absolutistickým režimem a všeslovanskou vzájemnost neviděl reálně. Jeho zážitky vycházely v příloze Pražských novin jako reportáže Obrazy z Rus.
Od roku 1846 byl redaktorem silně politických Pražských novin. O dva roky později založil Národní noviny se satirickou přílohou Šotek. Politicky činný byl i v 50. letech. Zastával liberální politiku, bylo to ovšem v době Bachovského absolutismu (1848-60). Vystupoval kriticky proti vládě, takže byly v roce 1950 zakázány Národní noviny i časopis Slovan, které založil v témže roce. Nepohodlný pisálek byl nakonec deportován do tyrolského Brixenu. Materiálně byl pohodlně zajištěn, také manželka s dcerou za ním příští rok přijely, ale byl neustále kontrolován policií a chyběla mu vlast a přátelé. Vrátit se mohl v roce 1855. Je chudý vdovecm trpí společenskými poměry, ztrátou přátel i strachu z policie. Onemocněl a zemřel 29.7. v následujícím roce. Jeho pohřeb se stal protirakouskou demonstrací.
Charakteristika díla
Tyrolské elegie jsou rozsáhlou básní o devíti zpěvech. Havlíček ji napsal v roce 1852 během jeho pobytu v Brixenu a je silně autobiografická.
Ačkoliv z básně jde cítit určitá frustrace a smutek, celkové vyznění je spíše komické. Báseň je silně ironická, sarkastická a výsměšná. Ironií je tak i samotný název: elegie=žalozpěv.
Havlíček kritizuje absolutismus, cenzuru, zvůli úřadů a další negativní praktiky tehdejšího režimu. Kritice se nevyhne ani církev, která je podle autora zkostnatělá a přisluhuje monarchovi.
Báseň byla vydána až v roce 1861.
Ústřední postavy knihy
Borovský – Autor je zároveň hlavní postavou, vyprávění probíhá v ich-formě. Postava je zklamaná ze svého osudu a zároveň silně kritizuje ty, kteří jej zavinili – Bachovský absolutismus.
Dějová linie
Báseň popisuje zážitky Borovského od jeho zatčení a deportace. Autor se svěřuje měsíčku. (Sviť, měsíčku, polehoučku, skrz ten hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí? - Neškareď se tak! Nepospíchej, pozastav se, nechoď ještě spat: abych s tebou jen chvilinku mohl diškutýrovat.) Ve druhém zpěvu se autor nejprve představuje a pak pokračuje popisem svého zatčení uprostřed noci. Popisuje hořké loučení s matkou, sestrou, manželkou i dcerou Zdeničkou.
Následuje tajný převoz do Alp, nejprve projíždějí Jihlavou. Zmiňuje příhodu na cestě z Reichenhallu do Weidringu, kdy se vozu splašily koně a policisté vyskákali, jen on ne. Věděl, že je „pod ochranou Rakouska“ a nemůže se nic stát.
Celý děj provází satirické narážky na Bacha a jeho režim, na státní policii i církev.
