Myslíte-li si, že titulek je přemrštěn, pak se mýlíte. Opak je, bohužel i bohudík, pravdou. Jako správný Ostravan totiž musím hned ze začátku uznat, že vidět takové množství osob na severu Moravy, jako v minulém týdnu, bylo nevídané. To vše díky festivalu Colours of Ostrava a Festivalu v ulicích.
Již v polovině minulého týdne se do metropole Moravskoslezského regionu počaly sjíždět davy a nebylo vyjímkou, ať už v hromadné dopravě nebo na ulici, potkat hlouček vášnivě debatujících lidí. Debatujících především o world music a všemožných kapelách, které měly za cíl totéž město. Počínaje čtvrtkem totiž vypukl festival, který po čtyři dny sledovali hudební „fajnšmekři“, kritikové, ale i laikové. Zda-li byl úspěšný, či nikoli, záleží na každém z nich a jeho individuálním posudku. Mým úkolem pro následující řádky bude vypořádat se s tímto tématem po svém.
Samotné Barvy navštívilo letos více než 22 tisíc návštěvníků, i když je pravdou, že odhady se přikláněly k většímu počtu lidí. Dle mého názoru, však samotných 22 tisíc vypovídá o výborné tradici festivalu, který se nevěnuje „main streamu“, tedy hlavnímu konzumnímu proudu hudby. Mimo skvělý program si letos pořadatelé Colours připravili i menší sesterský projekt s názvem Festival v ulicích. Tento počin je, zdá se mi, hoden „minimálně“ velké medaile. Výběr nejzajímavějších kapel byl totiž prezentován i na Masarykově náměstí, kde díky volnému vstupu mohli ke kvalitním hudebním zážitkům přijít i ti, kteří si vstupenky z jakýchkoliv důvodů nepořídili. A že je o kvalitní hudbu v Ostravě zájem, to dokazuje i hojná účast 35 tisíců účastníků. Jen pro orientaci, představili se zde: Charlie Straight, Xavier Baumaxa, Úspěch, Tomáš Klus, La Shica, Luisa Maita, Bomba Estéreo, Moana and The Tribe, SMOD a další. Mimo hudební program se pak nejen obyvatelé Ostravy, ale i jiní, mohli zúčastnit pěveckých a tanečních workshopů, projít si Hudební uličku anebo navštívit řadu ostravských klubů s doprovodným programem.
Jak ale probíhal samotný festivalový gigant, dnes známý a uznávaný po celé Evropě? S jakými reakcemi se setkal letos? Ještě než festival začal, narazila jsem na řadu námitek co se týče pozvaných kapel. Na diskusním fóru Colours padlo mnoho neuvážených vět a odsouzení opět povedeného výběru. Sýčkování však bylo naprosto zbytečné. Festivalový repertoár byl opět vytříbený a po všechny čtyři dny gradoval do zdárné hudební extáze.
Jak už bylo napsáno, festival začínal upršeným čtvrtkem, kdy pomyslné brány Barev otvíral souboj dvou balkánských dechovek s názvem Balkan Brass Battle. Ty byly na hlavní scéně České spořitelny vytřídány irskou kapelou Clanned. Ta naopak působila pohodovým a mírumilovným dojmem. Jako poslední pak v roli vymítače deště zahráli Public Image Ltd. Hudební nářez pod taktovkou bývalého frontmana kapely Sex Pistols byl směsicí chytlavých rytmů a pořádného hudebního rachotu. To vše nabízela jen hlavní scéna a vnímavý čtenář jistě pochopí, že zhlédnout či poslechnout všechna seskupení a sólisty, kteří za to stáli, byl nadlidský výkon, ostatně jako každý rok.
Pátek byl ve znamení velkých překvapení, a to nejen co se týče počasí, ale i nových hudebních objevů. Tuzemští Nightwork opět rozparádili publikum a spolu s hudebním projevem s sebou přinesli i sobě vlastní show. Také Monkey Business dokázali rozjařit zkřehlé návštěvníky a tak si Matěj Rupert směle „střihnul“ i skok do publika. Pak už však na řadu přišla série ženského pojetí na Černé louce. Tam zazněla dílka písničkářky Joan as Police Woman a po ní následovalo jedno z největších překvapení festivalu. Mnohým neznámá tanečnice a skvělá zpěvačka La Shica spolu se svým doprovodem vyrazila dech několika tisícům lidí, ti však na oplátku aplausem překvapili až k slzám ji samotnou. Posléze vystřídaly španělské rytmy ty kolumbijské v podání kapely Bomba Estéreo, která roztancovala publikum této druhé největší stage festivalu. V pátek večer však nekralovaly pouze ženy, ale i australan Frank Yamma na kostelní scéně. V neposlední řadě také předvedli svůj um i podívanou Semi Precious Weapons, známí provokateří z New Yorku.
Sobota, tentokrát ve znamení úžasného počasí a velkých očekávání, byla dalším stupněm gradace pořadatelů. Na Park stagi zazářila písničkářka Lisa Hannigan. Jako magický kontrast pak vystoupilo kosmopolitní seskupení N. O. H. A. – Circus Underground. Ti rozdováděli snad i choré a díky své hudbě sklidili neuvěřitelný úspěch. Pak už kraloval scéně Salif Keita, který tentokrát předvedl trochu pozměněnou formu své prezentace, avšak nikoli ke škodě. Zazněly totiž stejně chytlavé tony a jeho přímo božský hlas. Postupem času se však den chýlil ke konci a blížily se vrcholy dne: Mono, Tatabojs a Apollo 440. Každá z kapel se setkala s úspěchem adekvátním ke své vytříbené muzice.
Nedělní finále v podobě dalšího překrásného dne hostilo největší hvězdy festivalu. Na New Yorske stagi vystoupila písničkářka Marta Töpferová. Jako neuvěřitelný šok pak působila Moana and The Tribe, zpěvačka z Nového Zélandu, doprovázená nejen svými tanečníky. Ti v zápalu rytmů předváděli taneční a bojové umění tamních obyvatel. A protože jsou Colous festivalem world music, pak nebyl opomenut jediný kontinent, tudíž ani Africa. Vyslancemi za černý světadíl byli mladí muzikanti kapely SMOD. Ti si s publikem poradili po svém a dál šířili vlnu dobré nálady. Večer už ale patřil Yannu Tiersenovi. Autoru hudby z filmů Goodbye, Lenin! či Amélie z Montmartru a skvělému muzikantu. Ten se nenechal zlákat táhlými melodiemi a pořádně publikum připravil na vyvrcholení festivalu. O to se postaral Nick Cave s kumpány a bývalými muzikanty The Bad Seeds, tentokrát s novým projektem Grinderman. Ten, kdo geniálního Nicka znal pouze díky táhlým baladám a házel jej do starého železa, byl překvapen a naprosto připraven o své představy. Grindermani ukázali Ostravě, jak vypadá pořádný hudební nářez a pravá davová psychóza. Ta propukala v momentech, kdy samotný Cave přistupoval k prvním řadám a „hulákal“ své texty tváří v tvář fanouškům. Tehdy i ten poslední odpůrce musel propadnout srdcervoucí extázi.
Poslední mou poznámkou je smeknutí pomyslného klobouku i pořadatelům. Zdá se mi, že všechen úspěch pokaždé sklízejí především umělci, naskytne-li se však někde pomyslný háček, jsou hnáni k zodpovědnosti především pořadatelé. Proto i jim patří náš dík, jelikož díky bohu i letos zvládli svou práci skvěle. Žádné hory odpadu, problémy se vstupy a neinformovaností návštěvníků. „Pouze“ ochota a pohodové naladění.
A co napsat na závěr? Snad jen velkou omluvu čtenáři za neschopnost popsat všechny scény a všechny účinkující, vždyť kdyby to jen bylo možné, autorka článku by ráda prošla anabázi festivalu zas a znova. Jedinou útěchou je jí podepsaná kniha Nicka Cavea spolu s věnováním a myšlenka, že stála pět metrů od něj.
