I po více než 650 letech od svého vzniku je Dekameron stále oblíbenou knihou mnoha čtenářů. Boccacciovi se jeho rámcovým souborem sta novel podařilo vytvořit jedno z nejzásadnějších děl nejen rané renesance, ale celé literární historie. Dekameron a jeho jednotlivé novely ovlivnil v průběhu let mnoho uměleckých děl napříč uměleckými žánry a styly.
O autorovi
Giovanni Boccaccio, italský renesanční básník a novelista, se narodil v roce 1313 v Toskánsku. Otec ho v mládí vyslal do Neapole, aby získal obchodnické dovednosti. U Boccaccia se ale také projevoval umělecký talent. Ten ho přivedl až na dvůr krále Roberta I., který byl centrem renesance a humanismu. V následujících letech Boccaccio podnikal diplomatické mise do Avignonu či Říma. Zemřel v roce 1375.
Charakteristika díla
Dekameron je cyklus sta novel. Jedná se o sto příběhů, které si vypráví deset lidí během deseti večerů. Děj se tedy odehrává na venkově blízko Florencie v roce 1348, když ve městě vypukl mor. Dekameron je rámcovým příběhem. Jednotlivé novely jsou „orámovány“ příběhem deseti mladých lidí.
Ústřední téma novel je láska. Některé příběhy jsou veselé a humorné, jiné smutné nebo mají přinést poučení. Některé novely byly na svou dobu pobuřující, proto autor na začátku a konci oslavuje Boha, aby uchlácholil církev. Dekameron je ale jinak typicky renesančním dílem, které zobrazuje člověka jako tvora racionálního a sebevědomého, který má radost ze světského života a užívá si ho plnými doušky.
Dekameron je jedním z nejdůležitějších renesančních děl a měl zásadní vliv na řadu dalších děl ze všech oblastí umění.
Boccaccio na svém nejslavnějším díle pracoval v letech 1348-1353. První český (i když neúplný) překlad Dekameronu vznikl v 16. století. Ujal se ho Hynek z Poděbrad.
Ústřední postavy knihy
Pampinea, Filomena, Elisa, Fiammetta, Emilia, Lauretta Nefile a Filostrato, Dioneo a Pamfilo – Deset mladých lidí, kteří utekli z Florencie před morem. Každý z nich vypráví každý den jeden příběh.
V jednotlivých příbězích pak vystupuje celá řada osob.
Jazykové prostředky a stylistika
Boccaccio pracuje s humorem, ironií, satirou i nadsázkou. Jazyk je spisovný a díky široké slovní zásobě, vhodnému používání dvojsmyslů či humorných eufemismů i velmi čtivý. Čtivost ale může snižovat řada archaismů.
Ve své době byl Boccacciův styl vzorem moderní italštiny.
Zobrazení prostředí i postav je velmi realistické.
Dějová linie
V roce 1348 propukl ve Florencii mor. Někteří se před ním zavřeli doma, jiní utíkekli z města pryč. Jednoho rána se v kostele potkalo sedm mladých urozených dam se třemi mladíky. Dámy chtěly utéct z města a mladíky přemlouvaly, aby šli s nimi. Druhý den skupina deseti mladých lidí skutečně odjela. Útočištěm se jim stalo opuštěné venkovské sídlo.
Skupina se dohodla, že každý večer si bude vyprávět příběhy, aby si ukrátila a zpestřila chvíli. Mezi sebou si vždy vybrali krále či královnu pro ten den, kteří měli určit téma večera. Každý pak povyprávěl jeden příběh na toto téma. Každý večer tak poslouchali deset různých příběhů. Byla to denní rutina stejně jako třeba poobědní spánek nebo zpívání.
První den byla vladařem zvolena Pampinea a téma bylo pro každého volné. Druhým vladařem byla Filomena a vyprávěly se příběhy lidí, kteří měli smůlu, ale nakonec vše dobře dopadlo. Třetí vladařka Neifile zvolila za téma lidi, kteří svou obratností něčeho dosáhli. Neifile dále navrhla, aby pátek zasvětili modlitbám a sobotu mytí vlasů, jak bývalo zvykem. Podnítila skupinu i k tomu, aby dříve opustila dům a přesunula se více na západ, do dalšího paláce.
Čtvrtým vladařem se stal Filostrato. Příběhy byly na téma nešťastné lásky. Pátá vladařka Fiammetta navázala příběhy o lásce, tentokrát se šťastným koncem. Šestá vladařka Elisa vybrala téma lidí, kteří se svou bystrostí vyhnuli nebezpečí nebo hanbě.
Během kralování sedmého vladaře Dioneoa se vyprávěly příběhy, ve kterých manželky balamutily své muže. Osmá vladařka Lauretta nařídila druhou dvoudenní pauzu od příběhů k očistě těla i ducha. Po přestávce se skupina bavila o šprýmech, které si navzájem provádí muži a ženy. Devátá vladařka Emilia přišla s volným tématem stejně jako první den. Poslední vladař Pamfilo podnítil vyprávění o šlechetných lidech.
Další den ráno se skupina vrátila do Florencie. Mladíci dámy opustili v kostele, kde se setkali, a šli si po svých. Ženy počkaly na vhodnou chvíli a pak se vrátily do svých domovů.
Vybraný příběh:
1. den, příběh třetí – Filomena
Filomena vypráví příběh o moudrém židu Melchisedechovi a babylónském sultánu Saladinovi. Ten vedl válku proti saracénskému i křesťanskému králi, což ho dost finančně vyčerpalo. Když Saladin potřeboval peníze, vzpomněl si na bohatého žida Melchiseda. Ten byl ale dost lakomý a sultánovi by jen tak peníze nepůjčil, proto Saladin vymyslel lest. Pozval si žida k sobě a položil mu zákeřnou otázku: Které ze tří náboženství (saracénské, křesťanství nebo judaismus) je to pravé? Moudrý žid lest prokoukl a odpověděl příběhem o králi a jeho třech synech (podobenství o prstenech). Král vlastnil mocný prsten, který se dědil z generace na generaci. Nedokázal se ale rozhodnout, kterému synovi připadne. Všechny měl stejně rád. Nechal proto zhotovit dvě kopie a každému synovi dal prsten s tím, že je to ten pravý. Po králově smrti se synové přeli o pravost prstenů, ta se ale nedala zjistit. Každý věřil tomu, že právě ten jeho je pravý. A tak je to i s náboženstvím. Saladin ocenil židovu moudrost a přiznal se ke své lsti. Žid na oplátku ocenil Saladinovu upřímnost a půjčil mu peníze.
