Vedra. Úmorná vedra nás poslední dobou provázejí na každém kroku a já si začínám všímat klasické vlastnosti nám Čechům tak vlastní. Pořád se nám něco nelíbí, ať už je to „ono“ jakékoliv.Například právě počasí – lidé si stěžovali, jak zima nepřichází, s tím spojené lamentování na globální oteplování (ať už je to s ním jak chce). Po nějakém čase přeci jen zima přišla a s ní i mrazy, sníh, mrazy, bouračky, mrazy… po pár dnech nás vánoční ladění přírody omrzelo a bylo to tu zas – znovu si začali stěžovat na to, jak nemůže být pěkně. Po dvou měsících se znovu oteplilo, sníh začal tát, hladina řek se zvýšila, psí výkaly vylézali zpoza sněhokup. Krásu kvetoucích květin zastínily deště a bouřky a vše začalo nanovo. „Proč už nemůže být pěkně a nesvítí sluníčko?!“ Chvíli jsme to vydrželi a máme tu i vytoužené sluníčko. S ním však samozřejmě přišla „třicítková“ vedra, lidé se potí, nemohou se soustředit a mají spálené ksichty. Kdo by čekal něco jiného, než nářek našich spoluobčanů, zapláče.Prostě a jednoduše nejsme spokojeni s ničím a mám takový pocit, že vidíme jen to nejhorší. Je to tak bohužel se vším – od politiky až po školství. Češi pochopitelně čekají od svých přání jen to nejlepší, když však potom přijde co chtějí v sebelepší podobě, nebudou nikdy spokojeni. Otázkou je, zda je tato vlastnost kladná nebo záporná. Kdyby podobnou formu reflexe používali na sebe, mohla být naše republika už úplně někde jinde. K tomuto stádiu však vede cesta, ktrerá dle mého názoru nemá konec. Rozhodně ne u nás.
Fotografii „Smutná blondýnka držící deštník“ sponzoruje česká fotobanka Pixmac.
