„Nech mě, nemám na tebe náladu“, „Proč? Protože proto!“ Jsou vám tyto věty povědomé? A co to zkusit říci jinak, přesně tak, jak to cítíte, ale zabalit to do pro druhé přijatelnější podoby. Přesně to vám může nabídnout způsob jednání, který se skrývá pod názvem asertivní.
Slovo asertivita pochází z latinského slova „asserere“ znamenajícího přivlastňovat. Asertivita je tedy jednání, které si osvojujeme a které stojí na pomezí dvou vžitých vzorců jednání, a to pasivního a agresivního.
Pasivita ani agresivita nejsou správnou cestou, tou je asertivita
Pasivně jednající lidé jsou většinou oni bezproblémoví jedinci, se kterými se lze velmi dobře domluvit. Téměř vždy ustoupí vašim požadavkům a bez větších námitek se jim podrobí. U takového člověka se větších vzpour bát nemusíte, nesouhlas sice projevuje, ale na defenestraci, revoluci či jiné podobné formy odporu nemá odvahu ani žaludek.
Ovšem agresivnímu jedinci ani odvaha ani žaludek nechybí, ba co víc, on má obrovskou zásobu hrubých slov a svou pravdu, za kterou je ochoten bojovat. Chyby? Ty náš bojovník za „pravdu“ nemá a ani se jich nedopouští. Takže odvážlivec, který na chybu „bezchybného“ poukáže, si s sebou přinejmenším odnáší zážitek z mnohaminutového monologu o tom, že tomu vůbec nerozumí a ať se do věcí jemu neznámým neplete. Tento člověk ví vše nejlépe a podle toho by se mělo okolí zařídit.
Co když se ale okolí zařídit nechce? Agresivní způsob jednání se většinou setkává s odporem, ovšem buď odpor prožíváme jen vnitřně a agresivní výboje druhých se snažíme ignorovat a nereagovat na to s tím, že to přejde a bude klid, nebo se s agresivním jedincem pouštíme do vášnivé debaty, která nemusí skončit pouze u nadávek.
Zkrátka na agresivní jednání zažitě reagujeme buď pasivitou (útěkem) či agresivitou (útokem). Samotný výsledek takového střetu je vždy pro jednu stranu frustrující, protože se ocitne v roli poraženého. Komunikace ovšem není soutěží ani bojem, slouží k domluvě mezi lidmi, lidmi mezi sebou rovnými. A právě s rovností v komunikaci asertivita počítá.
Asertivita je též označována jako sebeprosazování, ovšem ne na úkor druhých lidí, jak je tomu u již nastíněného chování agresivního. Asertivně jednající člověk dokáže upřímně vyjádřit svůj názor a pocity, svou kritiku podkládá argumenty a pokud je sám objektem kritiky, dokáže ji přijmout. Při debatě naslouchá druhému a snaží se poznat i stanovisko druhé strany, což je v mezilidské komunikaci velmi důležité. Projevením zájmu o druhého člověka značí, že nám není lhostejný, a toto se samozřejmě odráží i v komunikaci. Z vlastní zkušenosti určitě víte, že se hned lépe komunikuje s člověkem, který dává najevo, že vás poslouchá a na vaše slova reaguje.
Již tedy víme, co asertivita znamená, představme si tedy její základní pravidla.
1. Odpovědnost, to je oč tu běží
Nejdůležitějším bodem, kolem kterého se celý koncept točí, je odpovědnost. Člověk může dávat najevo své názory, jelikož je tvorem svobodným a svobodně též může jednat, ale za důsledky svých činů nese odpovědnost, stejně jako za chyby, kterých se dopustil. Někdy je těžké nést ony následky, ale mnohdy je ještě těžší přiznat si, že jsme se chyby dopustili.
Klasickým příkladem jsou známé stavy po hádce. Víte, že hádka, kterou jste vyvolali, byla zbytečná a navíc jste druhému řekli nepěkné věci, ale jaksi si svou chybu nechcete přiznat. Raději se utvrzujete v tom, že jste měli pravdu a snažíte si zdůvodnit vše, co jste řekli, abyste ulevili svému svědomí. Nejhorší krok teprve čeká, omluva.
Někteří jedinci volí pasivní přístup a čekají, že první krok udělá ten druhý nebo čekají až problém „vyšumí“. „Promiň“, pouhé jedno slovo, které znovu vyčistí vzduch, abychom se zase mohli zhluboka nadechnout, a které je mnohdy tak těžké říci. Proč je tedy pro nás těžké se omluvit? Kvůli pocitu, že bychom přiznali porážku?Právě zde je zakopán pes.
Již bylo řečeno, že komunikace není slovním boxem, ze kterého vzejde jen jeden vítěz, navíc zde máme ono pravidlo rovnosti a tím, že přiznáte chybu a jste schopni se omluvit, rozhodně svou osobu před druhým neshodíte.
2. Jste takoví, jací jste
Zde přichází ke slovu jedno ze základních práv asertivity a to, že za své chování se omlouvat nemusíte, ani za něj nemusíte nabízet výmluvy. Chování každého z nás je v něčem specifické. Někdo při projevu vášnivě rozhazuje rukama, jiný má zase charakteristický smích či výrazy ve tváři. Každý jsme originální kus s originálními projevy, které ospravedlnění nepotřebují.
Typickým projevem, za kterým velmi často hledáme výmluvy je červenání. Již klasickou situací jest rozmluva s objektem vašeho zájmu a náhlé zčervenání vašich tváří následující po vyřknutí pochvaly směřující k novému účesu, který vám dle jeho slov opravdu sluší.
Červenání, stejně jako kručení v žaludku, patří k projevům našeho těla a jsou jevy naprosto přirozenými, které ovlivnit nemůžeme, proč se tedy za ně omlouvat či je vysvětlovat?
3. Myslím, tedy mohu měnit
Toto heslo charakterizuje třetí právo, kterým je právo na změnu názoru. Nejsme neomylní, a tudíž některé názory, které jsme tak hrdě bránili, nemusejí být správné a s přibývajícími zkušenostmi je jako nesprávné vyhodnocujeme a následně měníme.
4. Nevím, nerozumím vám a je mi to jedno
„Nevím“ – slovo, které se setkává s velkou nelibostí hlavně na školách. Možná teď někoho zklamu, ale vědět vše skutečně nelze. Pokud nevíte, tak nevíte, fabulováním ztrácíte v dnešní době tolik cenný čas, který může být využit k tomu, že původní „Nevím“ bude po následném vysvětlení změněno na „Už vím“.
„Nerozumím vám“, nemůžete rozumět všem lidem kolem vás, tudíž se v případě nouze nemusíte zdráhat použít tuto větu, však na ni máte právo, stejně jako na poslední větu: „Je mi to jedno“. Naše síly nestačí k tomu, abychom pomohli všem v našem okolí. V rámci asertivity se ovšem můžeme rozhodnout, komu chceme pomáhat, protože pomoc opravdu potřebuje, a komu pomáhat nechceme, protože dotyčný je jen neschopný či líný své problémy vyřešit sám.
Nebojte se tedy říci „Ne“. Spousta lidí má s tímto problém. Souhlasí, přislíbí svou pomoc nebo účast na nějaké akci a potom litují, že se nechali zmanipulovat. Neostýchejte se tedy odmítnout, pokud jste přesvědčeni o tom, že je to správné rozhodnutí.
Takže příště zkuste místo: „Dej mi pokoj, nemám na tebe náladu,“ říci: „Dneska nebyl moc dobrý den, cítím se pod psa a velmi bych ocenil/a, kdybychom se viděli až zítra“. Nezapomeňte, na své pocity máte nárok a asertivně je můžete upřímně vyjádřit, aniž by váš požadavek vyzněl hrubě.
