Babybox – šance pro děti, o které se rodiče nemohou nebo nechtějí starat

Babybox je vytápěná schránka o šířce 100 cm, výšce 60 cm a hloubce 50 centimetrů. Nejčastěji bývají babyboxy zřizovány při nemocnicích. Dojde-li k otevření dvířek, spustí se světelná signalizace, která sloužící personál upozorní, že bylo dítě do schránky umístěno a mají si jej převzít do péče.

Na zakládání babyboxů se významně podílí Nadační fond pro odložené děti – Statim. Ten spolu s Ludvíkem Hessem bojoval za jejich výstavbu především proto, že se zvyšoval počet nechtěných dětí, které byly surově usmrceny a pohozeny např. v kontejnerech, v lesích a jiných místech, anebo byly děti živé, ale ponechané svému osudu. Hledala se tedy alternativa, jak tato smutná čísla snížit.

První babybox byl zřízen před osmi lety v GynCentru v pražském Hloubětíně. Dnes je těchto schránek po celé republice 55 a otevření dalších se letos plánuje i v Prostějově.

Historie

V minulosti platilo, že pokud se o dítě z nějakého důvodu nemohla starat jeho matka, tuto roli převzali příbuzní a klany, později církve nebo obce. Je známo, že matky, které neměly dostatečné prostředky na péči o své novorozené miminko, odkládaly jej u vchodu do kostela, kde si dítěte obyčejně hned všimli a převzali je do péče. Už v 5. století byly ve Francii u kostela mramorové mísy pro případ, že by někdo dítě odložil.

V Miláně v roce 787 vznikl první dům pro odložené děti s názvem Xenodochium. Po tomto vzoru začaly obdobné stavby vznikat i na dalších místech Itálie.

Zařízení podobná dnešním babyboxům se používala v Římě již ve 12. století. Protože římské matky se dětí často zbavovaly velmi krutě (např. vzhozením do řeky Tibery), nařídil tehdejší papež Inocenc III. všem klášterům, aby zřídily u bran kláštera zařízení pro nechtěné novorozence. Poté se dítě dostalo do sirotčince, kde se o něj staraly řádové sestry. Již tehdy se identita rodičů dítěte, kteří jej odložili, držela přísně v tajnosti.

První schránky pro nechtěné děti v Německu vznikly ve 14. století v Ulmu a v Kolíně. Holandský misionář zřídil podobné zařízení také v sirotčinci v Hamburku, zde bylo ale po několika letech zrušeno, protože odložených dětí bylo mnohonásobně více než umožňoval rozpočet sirotčince. Schránky byly dále v provozu ve městech Kastel a Mainz.

Velká Británie a Irsko začaly babyboxy používat v roce 1730 a našli bychom je na branách tamních sirotčinců. Dublinské schránky byly ovšem zrušeny v roce 1826, chudinské daně nestačily na jejich provoz.

Ve Francii měli tzv. Věž pro opuštěné. Schránky zde začaly fungovat přibližně v 10. století. Na území celého státu jich velmi brzy vzniklo 251 a nacházely se převážně v areálu nemocnice. Dětí ve schránkách rychle přibývalo, a tak v roce 1863 zanikly. Místo nich mohly matky děti odložit v tzv. přijímacích kancelářích, kde se jim dostalo také rady, jak mohou dále postupovat.

Současnost

Babyboxy jsou dnes zřízeny na mnoha místech světa, uvádíme zde proto jen několik států, které se přiklonily k jejich budování.

Slovensko

Slovenským babyboxům se říká „Hniezda záchrany“. V současné době funguje 16 Hniezd záchrany a za dobu jejich existence bylo zachráněno 30 dětí. První Hniezdo záchrany bylo otevřeno v Dětské fakultní nemocnici s poliklinikou v Bratislavě 8. prosince 2004.

Německo

Na území Německa se nachází 98 schránek pro odložené děti, tzv. BabyKlappe. První byla otevřena 4. dubna 2000 ve městě Hamburg-Altona a německá veřejnost projekt dodnes velmi podporuje. V Německu bylo takto zachráněno již 221 dětí a 7 z nich se vrátilo zpět k matce. Přestože povědomí o záchranných zařízeních se neustále zvyšuje, velký počet dětí je odložen mimo ně.

Itálie

V Itálii funguje organizace Hnutí pro život a pomáhá matkám v náročné situaci. Sdružení také vytvořilo schránky s názvem Culla per la Vita (kolébka pro život). Hnutí pro život si klade za cíl hájit práva dětí od narození až po smrt a každoročně eviduje přibližně 45 odložených dětí.

Velká Británie

Zde schránky pro odložené děti nejsou zřízeny a to proto, že podle zdejších zákonů je opuštění dítěte do dvou let trestné. Naproti tomu mají v Británii příznivé podmínky pro adopci a dá se říci, že zde nedochází k právním ani jiným průtahům a nechtěné dítě je relativně brzo předáno do péče adoptivních rodičů.

Spojené státy americké

Ve Spojených státech se babyboxy nazývají baby-safe-haven laws a poprvé byly vybudovány v Texasu v roce 1999. Ženy mohou anonymně odložit dítě mladší 72 hodin na tzv. bezpečných útočištích (úřady sociální péče, policie, nemocnice). V každém americkém státě má zákon trochu jinou podobu, ale podporuje jej již 37 států. Podle statistických údajů bylo díky baby-safe-haven laws zachráněno v posledních deseti letech víc než 1 000 dětí.

Co vadilo odpůrcům babyboxů

Ačkoli by se mohlo zdát, že se babyboxy setkají s všeobecnou podporou veřejnosti, není tomu tak. Proti jejich výstavbě se postavilo např. Ministerstvo zdravotnictví a mnoho odborníků z řad lékařů nebo právníků. Argumentovali např. tím, že umístěním do babyboxu je ohroženo zdraví miminka nebo že zřizování babyboxů je proti Úmluvě o právech dítěte a nemá v našem právním řádu patřičné ukotvení.

V roce 2005 prověřovala Česká obchodní inspekce babyboxy z hlediska bezpečnosti a nebyla zjištěna žádná pochybení či závady nasvědčující tomu, že by dítě ve schránce bylo v jakémkoli nebezpečí. Vládní výbor pro práva dítěte, který se sešel 7. září 2007 po prozkoumání situace uvedl, že babyboxy nijak neodporují Úmluvě o právech dítěte. Ministerstvu zdravotnictví bylo Výborem doporučeno zapracovat problematiku babyboxů do zákona o kojeneckých ústavech a dětských centrech.

Problém identity odložených dětí

Odpůrci babyboxů často upozorňují na to, že každé dítě má právo znát svou identitu a že ve chvíli, kdy je anonymně a beztrestně umístěno do této schránky, je mu jeho základní právo upřeno. Jenže problém identity je daleko širší než to, že dítě nepozná své pravé rodiče a neví odkud pochází. Identita dítěte je podmíněna výchovou, kulturními vlivy, zážitky nebo např. traumaty, kterým jsme během života vystaveni. S identitou jsou úzce spjaty také sociální role – např. role studenta, učitelky, matky – a v průběhu života zastáváme hned několik těchto rolí.

Naše identita se vyvíjí po celý život a nejcitelněji tento vývoj vnímáme v období životních krizí. Může to být třeba v době dospívání, kdy mladý člověk hledá, s kým by se mohl ztotožnit, a klade si otázky pátrající po smyslu jeho existence (Proč jsem tu? Kam směřuji?). Pokud člověk svůj identifikační vzor nenachází v rodině, hledá jej např. u svých učitelů, trenérů nebo známých osobností.

U člověka může docházet také ke krizi identity a to v situacích, kdy je ohrožen např. konfliktním prostředí, rozvodem rodičů apod. Každá výchova v rodině by ideálně měla směřovat k upevnění a stabilitě identity dítěte. Aby vědělo, kam patří a že je rodiči milováno.

Identita není jen to, s čím (nebo komu) jsme se narodili. Identitu si každý z nás tvoří svými činy, myšlenkami, postoji nebo vzděláním. Naši identitu také dotvářejí lidé, s nimiž se stýkáme a máme k nim citové vazby – naši přátelé, učitelé, sourozenci. Formují naši osobnost a i díky nim jsme takoví, jací jsme. To, jestli známe své biologické rodiče, je jen součást celkového vnímání a prožívání naší osobnosti, nikoli základní stavební kámen při utváření identity.

Přes všechny peripetie, které výstavbu babyboxů provázely, bylo díky těmto schránkám do dnešního dne v České republice zachráněno 83 dětí. To není málo. 83 dětí dostalo šanci na šťastnější život. A i kdyby zachránily jen jedno miminko, pak se domnívám, že mají svůj smysl.

Zaujme-li vás problematika babyboxů, doporučuji knihu Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech od Ludvíka Hesse.