Stejně jako socha sv. Václava na koni, která se každému vybaví při pomyšlení na Václavské náměstí v Praze, je pro centrum Barcelony typický 60 m vysoký sloup zasvěcený nejproslulejšímu špananělskému mořeplavci. Španělsky Colón, katalánsky Colom, pro nás Kryštof Kolumbus. Objevitel Ameriky, patron Barcelony. Od Kolumbova památníku, který je pochopitelně poblíž přístavu, kde v součastnosti kotví kopie jeho nejmilovanější lodi Santa Maria, vede asi 2 km dlouhý promenádní bulvár La Rambla. Nepopsatelné kouzlo obklopující álej plnou malých obchůdků, stánků a atrakcí v podobě například živých soch, se mění s fázemi dne. Zatímco ráno si Barceloňané chodí na oné místo kupovat čerstvé pečivo či si zaběhat okolo přístavu, v pozdějších hodinách se to tu zaplaví tisíci turisty z celého světa. Nejkouzelnější je La Rambla večer, kdy svým romantickým nádechem šlape na paty samotné Paříži. Paradoxní proto je, že o pár hodin později se mění v centrum divokého nočního života.
Barcelona se také pojí s legendou o vzniku katalánského erbu. Červené pruhy na zlatém podkladu nejvíce propaguje jistě všemi známý fotbalový klub Barcelona, jehož znak v pravém horním rohu nese tento motiv. Podle mýtu franský král Karel Lysý při obraně Barcelony, kde padl národní hrdina Guifré, ponořil prsty do jeho krve a obtiskl je na zlatý štít.
Jako největší doménu města bych označila bych označila stavby od geniálního secesního architekta Antoniho Gaudího. Jeho nejznámější dosud nedokončené dílo, kostel Sagrada Familia, je bezpochyby největším turistickým lákadlem v Barceloně. Stavba, jejíž název v překladu znamená „Svatá rodina“ započala již v roce 1882. Když se píše rok 1926, kdy Gaudí tragicky umírá, je dokončena pouze jedna z osmnácti věží. Bohužel se s postupem času při stavbě kostela vyměnila čistá ruční práce za mnohem výkonnější stroje, které nikdy nedokáží nahradit kouzlo a propracovanost lidské zručnosti z dřívějších dob. Proto novější část Sagrady Familie, podle mého názoru, je příliš strohá a úplně ztrácí veškerý Gaudího styl.
Ke klenotům Barcelony patří jistě spousta dalších staveb proslulého architekta. Můj vůbec největší obdiv si získal park Güell, tzv. Gaudího zahradní městečko. To mělo sloužit jako luxusní obytná čtvrť pro barcelonskou smetánku. Jeden z domů byl vystavěný pro samotného Gaudího. Projekt se ale nikdy nepodařilo zrealizovat a park Güell odkoupilo město. Když vyjdete na obrovskou terasu, kde se podle plánů měly konat sešlosti obyvatel města, a rozhlédnete se, máte chvíli pocit, jestli jste nevstoupili do pohádkového světa. Jako Alenka v říši divů s ohromením pozorujete stavby, které opravdu nápadně připomínají cukrové chaloupky.
Antonio Gaudí byl považován za blázna proto, že jeho styl se absolutně lišil od ostatních. Dnes je stejně jako celá Barcelona inspirací pro umělce z celého světa.
Fotografii „Červený připínáček ukazuje Barcelonu“ sponzoruje česká fotobanka Pixmac.
