Šedesátá léta dvacátého století: poetická doba plná pomády, pěkných aut a šatů. Ne ale pro každého. Černí byli tehdy bráni jako něco podřadného, co musí bílým leštit boty. Co když se s tím ale někdo pokusí něco udělat? Upozornit světlou rasu na to, jak se chová? To se dozvíme v novém snímku Černobílý svět.
Filmy se skutečnými příběhy svět miluje, to je známá věc. Jednou je tématem historická osobnost nebo ztvárnění známé události, jindy se zas jedná o poměry ve společnosti. U filmu Černobílý svět jde o tu poslední možnost. Jaké to je být tím podřadným člověkem, na kterého nikdo nikdy nebere zřetel? Co musí člověk udělat, aby si pomohl a přitom si zachránil holou kůži?
Navzdory tomu, že černé hospodyně vychovávají paničkám děti, uklízí jim a prakticky s nimi bydlí, jsou brány jako absolutní póvl bez názoru. Začínající novinářka Skeeter, která si nic takového nikdy nemyslela, se rozhodne, že napíše knihu z trochu jiného pohledu: z pohledu těchto služek. Její hlavní pomocnicí je chůva Aibileen, která se potýká s odporem vůči své rase a je znechucena současnou situací. Podaří se Skeeter knihu dopsat a vydat, nebo se sama stane vyvrhelem společnosti?
Aibileen Clark: Tu noc bylo v Jacksonu zabito 18 lidí. 10 bílých a 8 černých. Neyslím si, že Bohovi žáleží na barvě, když na svět sesílá tornádo.
Černobílý svět je snímek, který si své čtyři nominace na Oscary rozhodně zaslouží. Ačkoliv někomu může připadat neakční (ano, nejsou tam žádné přestřelky ani speciální efekty), je dojemný a až neskutečně reálný. Hlavní podíl na tom mají jistě skvělá herecká ztvárnění postav. Emma Stone, Viola Davis a Jessica Chastain v hlavních rolích ze sebe vydaly opravdové maximum.
Naštěstí příběh nebyl vinut tradiční Hollywoodskou cestou „štěstí, propad, happy end“. Konec také nebyl to, co by amerických filmů znalý divák očekával, ačkoliv byl přislazen, aby se neřeklo. Škoda, že nebyly dořešeny některé dějové zápletky a divákovy nebyly zodpovězeny otázky, na které čekal odpověď.
Film je stylově podobný Králově řeči. Dějová linka je prvoplánová, divák čeká zvrat, který nepřijde, ale to mu zrovna dvakrát nevadí, protože filmu není co vytknout a celkově si z něj odnáší podivně melancholický požitek. Přesně takový je i Černobílý svět. Citový, nijak zvlášť propletený, ale přesto rozhodně stojící za vidění.
