Kdo zná všechny české kapely? Asi jen internet. V dalším dílu hudebního seriálu o domácí tvorbě vám představíme jednu z českých skupin, která pomalu ale jistě šplhá na žebříčku popularity. Její název možná bezděčně vyslovíme několikrát denně. High Five! Třeba už to jméno něco znamená. Možná že jejich budoucí, ještě větší úspěch.
Jestli hledáte něco nového, jsou pro vás High Five tou správnou volbou. Hrají tzv. emo-pop. Nenechte se ale zmýlit, není to žádná sebedestruktivní hudba, jak by snad snad mnohé při spojení s pojmem emo napadlo. Ve svých textech se zabývají emocemi a v hudbě zas můžeme zaslechnout známé popové postupy. Do této všeznámé a stálehrané kombinace ale přináší cosi nového. Možná to bude tím, že navzdory obvyklým zvyklostem přidali mezi používané nástroje i saxofon.
Skupina se skládá z šesti hráčů, věkem kolem dvaceti let. Jmenovitě jde o Jana Richtera, jehož jméno kapela čas nesla, Vojtu Kovala, Ladislava Bělinu, Martina Peška, Marka Černého a Tomáše Bělinu. Dohromady tvoří pražskou skupinu působící už skoro dva roky. Postupem času se díky své snaze a talentu stali známými a jejich jméno se stalo častou součástí našich hudebních médií.
Před nedávnem natočili nový klip k singlu Wake Up, který byl mimo jiné často vysílán v televizi. Na serveru youtube slaví necelých pět tisíc shlédnutí, což se jistě dá nazvat úspěchem. Klip je navíc unikátní zejména tím, že je točen na jednu klapku, tedy bez střihu. S podobným trikem jsme se mohli setkat třeba u Bruna Marse a jeho slavné Lazy Song, kde si ale na rozdíl od High Five musel pomoct jedním prostřihem.
Je zjevné, že High Five budou tvořit jako jedni z mnoha budoucí českou hudební scénu. Jestli budou stále pilovat svou hudbu jako doteď a neusnou na vavřínech, pak se můžeme těšit na další prvotřídní muziku.
Zajímá vás zákulisí kapely a chcete se o nich dozvědět něco více? Proto vám přinášíme exkluzivní rozhovor s frontmanem kapely a krátkou ukázku jejich hudby. Na závěr už nezbývá nic jiného, než celý článek ukončit pěkným plácnutím. High Five!
Řekl bych že asi stejně jako většina hudebníků, prostě jsme se tak narodili. Každý šel svojí hudební cestou, která se kdesi protnula a později spojila. Ne ale konkrétně. Měl jsem dřív kapelu, která docela šlapala a po jejím rozpadu jsem nedokázal nicnedělat. Začal jsem psát písničky tak. jak to já cítím, nahrál je jako demo a poslal na internet. Docela se to chytlo a už tak nějak samo vzniklo to, že by mohlo být fajn dát tomu více nástrojů apod… a do toho mi Láďa Bělina (kytarista) psal, jestli náhodou nemám projekt kde by mohl hrát (podobně jako já totiž hudebně abstinoval). Poslal jsem mu nahrávky a už to jelo.
Koho byste označili za svůj hudební vzor? Inspiruje vás i nějaká česká skupina, nebo jen zahraniční autoři?
Co se mě týče, říkám to všude a rád, že můj bůh je Peter Gabriel se vším, co k tomu patří. Mám rád Genesis a pak i dál do přítomnosti. Teď zrovna jsem se ještě nevzpamatoval z koncertu Jimmy Eat World na Rock For People, což když nepočítám Gabriela, byl pro mě asi nejlepší koncert vůbec. Abych řekl pravdu, nejsem fanouškem našeho malého CZ rybníčku. Oslovuje mě tu hrozně málo kapel. Mám rád Criminal Collection a pražské Skywalker. Pak Quite Quiet a zpěvačku VIKI. Na naší scéně mi schází nápady. Za zbytek kapely moc mluvit nemůžu. Vím, že tam padají slova jako Vypsaná Fixa, Chinasky, Lucie (s čímž souhlasim) a dokonce snad i Tři Sestry (což je přesně ve všech směrech opak toho co bych měl rád), ale proti gustu…
Tenhle nápad vznikl ještě nějakou dobu před založením kapely jako takové. S Markem (sax) jsem se znal z minula a i ten mi říkal, že pokud budu něco mít, ať mu zavolám. Já v tu dobu dopsal song Lost Years, který měl být původně optimistický, ale nakonec vylezl tak jak vylezl a mě napadlo, že dát mu „smooth“ saxík by mohlo být fajn. Marek přijel, vystřihnul sólo, které si do té písničky skvěle sedlo, a jak to hezky znělo dohodli jsme se, že zůstane v kapele. Když se pak později zformovala celá kapela, jasně se ukázalo, že někam se fakt nehodí vůbec a je nutné ho trochu upozadit, protože přesně jak říkáš, nejsme Ebeni ani nehrajeme Jazz. Názory na sax v kapele se různí. Někomu se to líbí a přijde to jako vítané zpestření a někomu zase přesně opačně. Teď se učíme dávat saxík tam, kde se hodí.
Jaké bylo natáčení je patrné z videa „Making of…“, takže sranda. Půl dne jsme to cvičili a druhý půlden natáčeli. Všichni se chovali profesionálně a výborně to šlapalo taky díky režisérovi Martinu Linhartovi. Ke konci jsme byli už slušně unavení, ale přesto se to oslavilo přímo v místě natáčení.
Jsme spolu mám dojem něco kolem roku a půl. Chtěli bychom natočit nějaký materiál a hlavně oslovit lidi. Není nic lepšího, než když vidíš, že si pod pódiem lidi ty písničky zpívají. Každý na to máme asi trochu jiný názor, ale pro mě je nejvíc hodně lidí v sále a ten fakt, že přišli protože chtěli, protože jim ty songy třeba něco daly. Hlavně aby existence kapely měla nějaký smysl. Pro nás a pro lidi.
