Hra Čekání na Godota je neslavnějším dílem irského autora Samuela Becketta. Položila základ celému žánru absurdního dramatu. Čekání na Godota, kterého nikdo nezná, ani neví, zda má skutečně přijít, zpříjemňované nesmyslnými dialogy znázorňuje nemožnost člověka naplnit svůj osud.
O autorovi
Samuel Beckett, irský dramatik a prozaik, představitel absurdního dramatu, se narodil v roce 1906.
Beckett pocházel z bohaté protestantské rodiny. Studoval filologii na dublinské univerzitě, kde později vyučoval. Byl také lektorem angličtiny v Paříži.
Od počátku 30. let se ale výhradně věnoval spisovatelství. V roce 1937 se přestěhoval do Francie, která ho vždy přitahovala. Od poloviny 40. let pak tvořil ve francouzštině.
V roce 1969 získal Nobelovu cenu za literaturu.
Zemřel v roce 1989.
Charakteristika díla
Čekání na Godota je Beckettovo nejslavnější dílo. Hra položila základ absurdnímu dramatu, premiéru měla v roce 1953.
Čas ani místo děje nejsou určeny. Scéna je velmi jednoduchá. Je na ní jen jeden strom a venkovská cesta, která odnikud nepřichází a nikam nevede.
Vystupující postavy nemají záměrně jasné charaktery, nejsou blíže specifikované. Chybí jim minulost, schází motivace pro jejich jednání. Hra je plná nelogických dialogů. Hlavní myšlenkou je nemožnost naplnění lidského údělu. Dílo vyjadřuje myšlenku, že život je jen neustálým čekáním na něco, co stejně možná nepřijde, a jediná možnost, jak to snášet, je zkrátit si jakkoliv chvíli.
Hra má dvě dějství.
Ústřední postavy knihy
Estragon a Vladimír – Dva tuláci. Setkají se na venkovské cestě a vedou spolu nelogický dialog. Oba čekají na Godota. Čekají na nějaký vyšší zásah. Sami jsou zoufalí, nedokáží se k ničemu odhodlat.
Godot – Hlavní postava. Sám se ovšem ve hře nikdy neobjeví. Není jasné, kdo to je, ani jak vypadá.
Pozzo – Pán s bičem. Namyšlený. Je sadistický.
Lucky – Jeho otrok držený na provaze. Ponížená osoba. Člověk samostatně nepřemýšlející, jen plní rozkazy.
Jazykové prostředky a stylistika
Hra je psána formou dialogů. Pro ty jsou typické stále se opakující otázky a absurdní odpovědi.
Beckett pracuje hodně se synonymy. Typické jsou monotónnost a opakování (nejen slov, ale i situací a gest).
Častá je hovorová řeč a vulgarismy.
Dějová linie
Dva tuláci Estragon a Vladimír sedí pod stromem na venkovské cestě a vedou rozhovor. Podle všeho čekají na nějakého Godota, který má změnit jejich budoucnost. Zvláštní je, že sami tuláci nemají tušení, kdo ten Godot je, ani jak vypadá. Neví ani, kde mají čekat, jak dlouho, nebo jakým způsobem jim má onen muž pomoci. Jejich dialog je absurdní, bez hlavy a paty. Přeruší ho příchod pána Pozza a jeho otroka Luckyho. Zobrazují modelový vztah majetnické, dominantní osoby a jí podřízené, ponížené bytosti. Dvojice tuláků vede s Pozzem další absurdní rozhovor. Na konci prvního jednání se na scéně objeví malý chlapec a oznamuje ostatním, že Godot dnes nepřijde, až zítra.
Se zvláštní dvojicí se setkáváme i ve druhém jednání, ovšem něco je jinak. Pozzo je slepý a najednou on závisí na Luckym. Ten však zase oněměl. Znovu přichází chlapec a znovu oznamuje, že pan Godot nepřijde. Estragon a Vladimír se tedy rozhodnou přijít až druhý den. Stále ale sedí na místě a nemají se k odchodu.
