Povídka Boženy Němcové vypráví o dospívající dívce přezdívané Divá Bára, které se téměř všichni vesničané vyhýbali pro její výjimečnost. Autorka se snažila poukázat na splynutí člověka s přírodou a na samostatnost ženy v 19. století.
Povídka byla v roce 1949 zfilmována Vladimírem Čechem. Kvalitní dramatizaci nastudovalo například brněnské Městské divadlo pod vedením Milana Uhdeho.
O autorovi
Božena Němcová, za svobodna Barbora Novotná a později Panklová, se na rodila v roce 1820 ve Vídni. Datum jejího narození je některými literárními vědci zpochybňováno.
Němcová pocházela s česko-německé rodiny. Byla dcerou služky a panského kočího, existují však domněnky, že mohla být nemanželskou dcerou sestry vévodkyně Zaháňské.
Jako sedmnáctiletá se provdala za českého vlastence Josefa Němce, se kterým nebyla nikdy šťastná. Měli spolu čtyři děti. Hluboké přátelství ji pojilo například s básníkem Václavem Bolemírem Nebeským.
Charakteristika díla
Povídka z vesnického prostředí vypráví o dospívající dívce Báře, která po smrti své matky vyrůstá sama s otcem Jakubem. Ve vesnici kolují divné řeči o smrti její matky. Autorka ve své povídce vyzdvihuje pracovitost a zdravý rozum nad lidskou hloupostí a pověrčivostí.
Ústřední postavy knihy
Divá Bára – Lidem se zdá být dospívající Bára na jejich vkus až moc divoká a svérázná. Svým zdravým rozumem se staví do opozice vůči řadě vesničanů, kteří ještě stále podléhají pověrčivosti.
Pastýř Jakub – vdovec, milující otec Báry.
Eliška – Bářina nejlepší přítelkyně. Miluje doktora z Prahy, ale matka ji chce provdat za jiného muže.
Pan správce – bojácný a pověrčivý Eliščin nápadník.
Myslivec – tajný ctitel Báry.
Jazykové prostředky a stylistika
Příběh je vyprávěn spisovným jazykem, najdeme zde řadu archaismů a knižních výrazů (například šerka, sednice).
Dějová linie
Divá Bára žila se svým otcem Jakubem, který byl pastýřem. Tento způsob obživy prohloubil Bářin vztah ke zvířatům a k přírodě vůbec. Matka Báře zemřela brzy po narození. Vesničané dívce přezdívali Divá Bára a to proto, že se od svých vrstevnic lišila dosti svéráznou povahou a divokostí, která je jí byla vlastní díky samotářskému životu, na který si s otcem postupně zvykali již od smrti Bářiny matky. Přesto měla Bára dva dobré přátele – Elišku z Fary a kostelníkova Josífka.
Když byla Eliška skoro dospělá, musela odjet na čas ke své tetě do Prahy. Tam se zamilovala do hezkého lékaře, který tetu ošetřoval. Jakmile se vrátila domů, svěřila se s svým tajemstvím Báře. Eliška byla nešťastná, protože se měla na příkaz své matky provdat za správce ze sousedního panství. Starostlivá Bára se rozhodla, že své nejlepší přítelkyni pomůže. A tak se i stalo. Bojácného pana správce jedné noci vylekala málem k smrti v přestrojení za ducha. Bylo to úplné pozdvižení. Vesničané však brzy přišli na to, kdo si na pana správce políčil, a uložili Báře krutý trest. Měla strávit noc v márnici na místním hřbitově. Odvážné Báře to ale nevadilo. Navíc noc v temné márnici nepřečkala úplně sama, protože na ni venku čekal její otec. Když šel ráno kolem hřbitova mladý myslivec, Bářin tajný ctitel, svěřil se jí se svými city a požádal ji o ruku. Svatba však nebyla jen jedna. Pan správce si svou nabídku k sňatku rozmyslel a Eliška si tak mohla vzít svého doktora. Celou situaci zlehčila Eliščina teta, která chtěla své neteři odkázat všechno jmění pod podmínkou, že se provdá právě za lékaře, který tetu léčil.
Další díla autora
