Básník Stanislav Kostka Neumann byl jednou z nejvýraznějších postav české literatury konce 19. století a 1. poloviny 20. století. Byl levicově zaměřený a během života vystřídal řadu uměleckých směrů. Sbírka Kniha lesů, vod a strání patří k jeho nejvýznamnějšímu vitalistickému dílu, Neumann v ní oslavuje přírodu a sepětí člověka s přírodou.
O autorovi
Český básnk, novinář, literární kritik a překladatel z francouzštiny a ruštiny Stanislav Kostka Neumann se narodil v roce 1875 v Praze. Patřil k nejvýraznějším postavám kultury na přelomu 19. a 20. století a v ½ 20. století.
Nedokončil studia na obchodní akademii a za styky s Omladinou (dělnickým hnutím, které sympatizovalo s Mladočechy) byl v roce 1894 odsouzen k ročnímu vězení. Po návratu z vězení byl ovlivněn naturalismem a dekadencí a stal se vůdčí osobností generace anarchistických buřičů, kteří se scházeli u něj doma v olšanské vile. V té době přispíval do časopisu Nový kult.
Už před 1. světovou válkou se zajímal o modernu (expresionismus, kubismus, futurismus), po válce založil časopis Červen, který kolem sebe soustředil předválečné autory moderny i nastupující generaci proletářského umění.
Neumann byl členem komunistické strany do roku 1929, kdy vystoupil proti novému vedení strany Klementem Gottwaldem. Levicovému smýšlení ale zůstal věrný.
Ve 30. letech bojoval s nemocí i nastupujícím fašismem, před kterým se ukrýval na velkově. Zemřel v roce 1947.
Charakteristika díla
Kniha lesů, vod a strání je vitalistickou sbírkou s přírodní milostnou lyrikou. Kostka v ní oslavuje moravskou přírodu a život. Moravskou přírodu zastupuje řeka Svitava. Kostka zachycuje v básních jednotlivé měsíce a roční období, popisuje části lesa, procházky, plody rostlin i zvířata a člověka jako nedílnou součást přírody. Přírodní zákonitosti jsou protikladem životní deziluze a zmatení.
Život se podle Neumanna má žít naplno a radostně, to je smysl bytí. Nejvyšším ideálem člověka pak má být svoboda. Příroda člověku svobodu dává, naopak ve městě je zajatcem povinností a bídy.
V mnoha básních vystupuje jako aktér děje sám básník.
Sbírku Neumann napsal v roce 1914. Obsahuje 62 básní.
Ústřední postavy knihy
Hlavní postavou je sám básník a pak vše, co potká v přírodě.
Jazykové prostředky a stylistika
Jazyk je čistý, milý, líbezný, plný obrazů. Neumann pracuje s metaforami, personifikací, oslovením a zvukomalbou.
V řadě básní je autor vypravěčem a vyprávění je v ich-formě.
Rým je nejčastěji střídavý, obročmý nebo přerývaný.
Dějová linie
Vybrané básně:
Vstupní motlitba
Úvodní báseň, která je jakousi parafrází Otčenáše. Má stejný smysl a rytmus jako motlitba.
Autor promlouvá k zemi, oslavuje její krásu. Chce se jí podřídit a žít jako její součást stejně jako hmyz, kytky či voda. Žádá ji o sílu, která by mu pomohla překonat klamy, prosí o odpuštění za nevědomost, touží po uvrhnutí do pokušení, aby mohl objevovat vše, co mu příroda nabízí. Báseň oslavuje život, radost i krásu.
Ryba
Popis přírodních krás při chytání ryb. Básník chytne rybu, která se mu vzpíná, jak se pomalu dusí. Ryba je pro něj něhou studených hlubin, svědek vodní pohádky. Ve vztahu člověk-ryba je člověk ten silnější, to on může rozhodnout o jejím osudu. Nakonec rybu pouští zpátky do řeky, protože život je přece tak krásný.
Ke chvále země
Erotická báseň, kde je země symbolem postavy smyslné ženy.
Ke chvále země
Básníkovo vyznání zemi, která je milenkou a matkou. Obdivuje se její kráse, vyznává jí svou lásku.
Vločky sněhu
Báseň o milionech těžkých sněhových vloček, které se snáší na zem a vše skryjí pod svou peřinu. Přinesou mír a klid do přírody, stromy i živočichové spí a odpočívají, jen člověk se musí stále štvát a honit a bojovat o život.
Stesk na jaře
Básník se prochází jarní krajinou, která je celá radostná, zdraví ho ptáci, je veselý a optimistický. Jakmile se ovšem setmí, přichází opět stesk a smutek.
