Román Konec starých časů ukazuje život aristokratů na konci devatenáctého století. Vladislav Vančura nejdříve zvažoval zfilmování díla a proto byl Konec starých časů psán zpočátku jako scénář. Kniha nakonec vyšla v roce 1934 a o její zfilmování se postaral až v roce 1989 Jiří Menzel.
O autorovi
Český spisovatel, filmový režisér, novinář a dramatik Vladislav Vančura se narodil 23. června 1891 v Háji ve Slezku. Přes studijní neúspěchy se dostal na vysokou školu, kde původně studoval práva, ale po těžké nemoci své matky si zvolil medicínu a stal se lékařem.
Svou první knihu vydal v roce 1924 (Pekař Jan Marhoul), kdy byl ještě členem komunistické strany. Z té ale, spolu s dalšími spisovateli, odešel po nástupu Klementa Gottwalda do jejího vedení. Politická angažovanost ho nakonec stála život. Za německé okupace působil v odboji a 1. června 1942 byl v Praze nacisty popraven.
Vladislav Vančura měl svůj specifický jazyk, který v sobě mísil několik stylů. Jeho nejznámější díla jsou romány Rozmarné léto a Markéta Lazarová.
Charakteristika díla
Děj knihy se odehrává na konci devatenáctého století na jihočeském zámečku Kratochvíle.
Vančura původně smýšlel natočit Konec starých časů jako film a proto jej začal psát ve formě scénáře. Film ale v této době nebyl realizován, a tak byl scénář přepsán do románové podoby. Zfilmování se ujal až Jiří Menzel o 54 let později.
Již před vydáním knihy (1934) byly úryvky z ní zveřejněny v několika literárních časopisech.
Ústřední postavy knihy
Alexander Nikolajevič Megalrogov - ruský "plukovník a kníže", představuje svých aristokratickým chováním ony staré časy v názvu díla.
Bernard Spira - knihovník zámku Kratochvíle, vypravěč knihy.
Jazykové prostředky a stylistika
Kniha je vyprávěna spisovným jazykem v ich-formě. Vypravěčem je Bernard Spira, knihovník zámku Kratochvíle. Ve Vančurově řeči se často objevují archaismy (vdmychnouti), ale také lidové výrazy (pastucha, jmín). Děj je vyprávěn chronologicky.
Dějová linie
Po první světové válce je na jihočeský zámek Kratochvíle dosazen správce Stoklasa, který se snaží neúspěšně tvářit jako aristokrat. Jednoho dne se ke společnosti, žijící na zámku, přidá také rus Alexander Nikolajevič Megalrogov, který si svými smyšlenými příběhy okamžitě získá všechny děti.
Plukovník a kníže Alexander Nikolajevič Megalrogov v sobě mísí postavy Barona Prášila, ale také Dona Quijota, protože svým lžím sám věří. Má ale aristokratické chování, kterým si brzy získá nejen služebnictvo, ale také okolní sedláky a politiky, kteří do té doby nebyli správci Stoklasovi příliš nakloněni.
O Alexandra se brzy začnou zajímat také zámecká děvčata a dojde i k několika pletkám. Plukovník takto jednou přebere dívku také zámeckému knihovníku Bernardu. Ten ho pro chvíli nenávidí, ale poté v něm přeci jen zvítězí obdiv ke knížeti. Je to právě on, kdo později nejvíce lituje odchodu ruského plukovníka ze zámku. Podle jeho názoru totiž po jeho odchodu nastává konec starých časů.
Další díla autora
