Novela Muž, ktrerý sázel stromy byla vydána v roce 1953, ale dodnes je hojně čtená. Děje se tak hlavně díky ekologům a ekologickým organizacím, u kterých je příběh velmi populární a ještě dnes pomáhá získat nové ochránce přírody.
O autorovi
Jean Giono byl francouzský spisovatel, narozený v roce 1895 do provensálského městečka Manosque. První část svého spisovatelského života zasvětil přírodě, která se stala hlavní hrdinkou jeho románů. Později se přeorientoval na venkovského člověka, který ještě pořád žije v pevném souladu s přírodou. Celý svůj život prožil v Manosque, kde v roce 1970 také umírá.
Charakteristika díla
Děj povídky se odehrává mezi lety 1910 a 1945 na pozadí dvou válek. Autor zasadil novelu do jihu Francie, který velice dobře znal. Cílem novely bylo ukázat, že i jedinec dokáže pozitivně změnit svět. Jako i ve svých jiných dílech, i zde chtěl Giono vzbudit ve čtenáři hlubší zájem o přírodu kolem něj.
Ústřední postavy knihy
Elzéard Bouffierd – svědomitý postarší pastevec, sázející nezištně stromy ve zničené krajině.
Vypravěč (Jean Giono) – mladík, přihlížející starcovu snažení.
Jazykové prostředky a stylistika
Novela je psaná v Ich formě, přičemž vypravěč příběhu je nejspíše sám Jean Giono. Je zde použito minimum přímé řeči.
Dějová linie
Příběh začíná v roce 1910, kdy dvacetiletý Jean Giono prochází zuboženým krajem v jižní Francii. Při svém putování po nevlídné, vyprahlé a zřídka obydlené krajině nalézá padesátiletého pastýře Elzéarda Bouffierda. Ten u sebe nechá Jeana nějaký den odpočinout.
Jean je svědkem toho, jak Elzéard pečlivě přebírá desítky žaludů a ty nejhezčí poté zasadí. Takovýmto způsobem jich už prý zasadil na deset tisíc. Mladého Jeana příhoda nijak zvlášť nepoznamená a v nadcházející světové válce, do které je povolán, si na příběh vůbec nevzpomene.
Po válce se ale dostane opět do onoho koutu v jižní Francii a už z dálky vidí jedenáctikilometrový pás lesa, stvořeného jedním jediným člověkem. Další změnou byla také voda v potocích, která tudy naposledy protékala před stovkami let. Lidé si na změnu zvykli a připisovali ji pouze přírodě a vůbec netušili, že za tím vším stojí jeden člověk.
Od té doby navštěvoval Jean Elzéarda každý rok. Ten mezitím přestal chovat ovce, které ničili mladé stromky, a začal chovat včely. Zkoušel také pěstovat jiné druhy stromů a nakonec vytvořil obrovský les, díky kterému začal kraj opět dýchat.
Do té oblasti se brzy začali stěhovat noví obyvatelé, kterých bylo brzy na deset tisíc. Ti všichni vděčili za své okolí Bouffierdovi. Nevědomky. O skutcích Elzéarda Bouffierda věděl pouze Jean Giono a jeden jeho známý z lesní správy. Starý Elzéard tak bez velkého zájmu zemřel v domově pro přestárlé roku 1947. Jeho činy však jeho smrt přečkaly.
