Pan Brouček je nejslavnější postavou, kterou Svatopluk Čech vytvořil. Nechal ji oživit ve třech povídkách, ve kterých pan Brouček cestuje do minulosti. Matěj Brouček je typickým bohatým pražských měšťanem, sobeckým a pokryteckým zbabělcem. Je tak v kontrastu se statečnými hustity vlastenci, se kterými se potká během svého druhého výletu.
O autorovi
Český básník, prozaik, žurnalista a cestovatel Svatopluk Čech se narodil v roce 1846 v Ostředku u Benešova do rodiny panského správce a českého vlastence. Čech studoval v Praze na piaristickém gymnáziu, poté vystudoval práva. Po škole se začal věnovat žurnalistické práci, psal pro časopisy Ruch a Květy, v roce 1871 se stal redaktorem časopisu Světozor. V následujících letech pracoval jako redaktor Lumíru. Od roku 1876 se věnoval také práci advokáta v Praze.
Čech hodně a rád cestoval po Evropě. Byl v Paříži, na Kavkazu, v Chorvatsku, Dánsku, Polsku, Itálii.
Čech byl už za svého života uznávaným umělcem. Byl Ruchovec a snažil se prosazovat vlasteneckou tvorbu. Uznávala ho i mladá generace autorů. Čech zemřel v roce 1908 v Praze.
Charakteristika díla
Je to druhá povídka s hlavním hrdinou Matějem Broučkem, jehož prostřednictvím Čech kritizuje typickou měšťanskou morálku své doby. Vyšla poprvé v roce 1888.
Povídka je satirická a plná kontrastů. Do protikladu klade zbabělého pražského měšťana bez zájmu o okolní dění proti vlasteneckým a zaníceným husitům. V kontrastu stojí postava pana Broučka a měšťana z doby husitství Jana Domšíka od Zvonu. Zatímco husitští vlastenci odmítali učení se němčiny, pan Brouček v tom nevidí problém. Zatímco husité si tykali, v 19. století je to nezdvořilé.
Naprosto realistický je popis a místopis tehdejší středověké Prahy.
Čech v povídce kritizuje také sociální poměry nejchudších Pražanů.
Povídka má 14 kapitol.
Ústřední postavy knihy
Matěj Brouček – Majitel činžovního domu v Parze je prototypem bohatého měšťana, obtloustlého chlapíka ze 70. a 80. let 19. století. Ve svém volnu dobře jí a pije a tlachá o ničem s podobnými lidmi. Je to pokrytec a zbabělec a ze všeho, co dělá, chce mít prospěch. Chybí mu národnostní uvědomění, o dění kolem sebe se nezajímá.
Jan Domšík od Zvonu – Středověký měšťan, který se pana Broučka ujme po jeho příchodu. Nakrmí ho, ubytuje a ukáže mu starou Prahu. Je to statečný a uvědomělý vlastenec.
Jazykové prostředky a stylistika
V prvních kapitolách obyvatelé středověku mluví starou češtinou, v dalších částech je Čech nechá mluvit současným jazykem pro lepší porozumění čtenáře. Některé postavy se vzájemně nechápou, protože některá slova z různé doby zní stejně, ale mají jiný význam. Častá jsou německá slova a archaismy, Staročeština sice není přesná a správná, ale má především vzbudit dojem autentičnosti.
Čech pracuje s humorem a ironií.
Vyprávěni je retrospektivní a chronologické, probíhá v er-formě.
Dějová linie
Pan Brouček tráví večer ve své oblíbené hospodě Na Vikárce. Jako obyvkle to přežene s alkoholem. Se známými u stolu se hádá o existenci pražských podzemních chodeb. Domů odchází už jako poslední host řádně posilněn, v předsíňce hospody ale zakopne a padá kamsi dolů šachtou. Zjišťuje, že se dostal do nějaké podzemní chodby. Dostane se do místnosti s poklady. Podle obrazů na stěně ji identifikuje jako tajnou klenotnici Václava IV. Tajnými dveřmi vyjde na špinavou a temnou ulici, kterou nepoznává. Potkává muže s lucernou, který mluví sice česky, ale divně, a tvrdí, že je rok 1420.
Pan Brouček bloudí dál Prahou, poznává jen některá místa a stejně vypadají jinak, až znaven chozením usne u Týnského chrámu. Ráno ho tam najde pan Janek Domšík, měšťan, majitel domu U Bílého zvonu vedle Týnského chrámu na Staroměstském náměstí. Janek se diví Broučkově jazyku i neznalosti poměrů, ale nakonec ho považuje za někoho, kdo se po dlouhé době vrátil z ciziny a odvede ho k sobě domů, dá mu najíst, nechá ho vyspat a dá mu nějaké dobové oblečení. Brouček se seznámí i s Domšíkovou manželkou a dcerou Kunhutou, která se mu hned zalíbí. Služebná Kedruta považuje Broučka za ďábla. U večeře Janek Broučkovi vypráví o obléhání Prahy Zikmundovými vojsky a rád by společně s ním pomohl Prahu bránit. Líný Brouček se z toho snaží vyvlíknout, ale marně, a vyzbrojen sudlicí odchází s Jankem do ulic.
V jedné hospodě na Novém Městě se dvojice pustí do náboženských sporů s místními hosty a vše směřuje ke rvačce, ale zvony ohlásí Zikmundův útok na město. Všichni se vyřítí ven a spolu s davem utíkají na městské hradby ke Špitálskému poli. Všichni běží s nadšením bránit město, ale Brouček běží jen proto, že ho dav strhl sebou. Ve střetu se Zikmundovým vojskem má pan Brouček štěstí a nic se mu nestane.
Potkává se s hejtmanem Chvalem a knězem Korandou ze Žižkova vojska, které se opevnilo na Vítkově. Pan Brouček jim vykládá o svých vymyšlených hrdinských činech i návratu z ciziny, aby si u nich šplhl. Poté se setká se samotným Žižkou, který ho ohodnotí jako tlustého muže, který by mohl sloužit leda Bohu. Pak ho ale nechá pracovat s ostatními na opevnění, aby zhubl. Broučkovi se samozřejmě těžká práce nelíbí. Po skromné večeři přespí s ostatními tábority.
Druhý den se má Brouček s cepem v ruce účastnit bitvy na Vítkově. Místo toho ale ze Žižkova vojska uteče do Prahy a shání pomoc pro Žižkovo vojsko mezi Pražany. Sám se vrací do domu Janka Domšíka, kde si obleče své staré šaty a utíká daleko od Zikmunda i husitů.
V klenotnici, kterou se chce vrátit zase domů, ho zadrží ozbrojení muži. Považuje je za Zikmundovy muže, a tak se vydává za Němce. Když zjistí, že to jsou husité, přemění se sám v husitu. Muži Broučka předvedou před Žižku. Ten ho má za zrádce, protože utekl z boje. Brouček hledá pomoc u Janka, který ovšem jako hrdina padl v bitvě na Špitálském poli. Žižka Broučka odsoudí jako bezvěrce a ostudu tohoto světa. Brouček se snaží zachránit pravdou o svém původu v 19. století, ale Žižka mu nevěří. I kdyby to byla pravda, nemohli by mít přece takové potomky.
Pan Brouček tak zavřený v sudu čeká na upálení na hranici. Když otevře oči, uvidí před sebou hostinského od Vikárky. Pan Brouček si uvědomí, že je v sudu, do kterého spadl cetou domů z hospody. Později vypráví všem štamgastům o svém dobrodružství z 15. století a je mu líto, že Václavův poklad zůstal v minulosti.
