D jako Důvěra

Pro mě je onou ingrediencí jednoznačně Důvěra. A je pro mě tak cenná, že ji v tomto článku záměrně píšu s velkým písmenem.

Už mnoho let se na mě obracejí moji přátelé, když se nacházejí v těžké chvíli, necítí se dobře a chtějí podpořit, vyslechnout nebo poradit. Děje se to přirozeně, aniž bych o to předem jakkoli usilovala. Dokonce se stává, že mě na Facebooku čas od času kontaktují lidé, které vůbec neznám (buď jsou úplně cizí nebo jde o přátele mých přátel) a kteří mi píší své životní příběhy, svěřují se, prosí o radu. Říkají mi, že mají zkrátka pocit, že mi mohou důvěřovat. Nevím, proč se to děje právě mně. Velmi mě ale těší, má-li někdo v mojí přítomnosti pocit, že se může otevřít a sdílet se mnou své obavy, strachy, pochybnosti nebo bolavé zkušenosti.  A jestli si na něčem v životě zakládám, pak na tom, že Důvěru, kterou mi kdokoli projevil, nikdy neporuším.

Nejdůležitější přísada ve vztazích

Bez Důvěry by nemohl fungovat žádný vztah. Už při prvním kontaktu pozorujeme druhého a snažíme se vycítit, jestli si naši Důvěru zaslouží, či nikoli. Všímáme si jeho postoje, mimiky, slov… Však si jistě sami vybavíte nějakou situaci, kdy jste s někým měli pocit naprostého bezpečí a možná byste neměli problém svěřit se mu se svým trápením, ačkoli ho vůbec neznáte. Nebo jste naopak už určitě narazili na člověka, který se vám jevil jako podezřelý, nedůvěryhodný a v jeho společnosti jste se déle ani nechtěli zdržovat.

My všichni jako lidské bytosti potřebujeme mít v životě alespoň jednoho člověka, kterému můžeme věřit. Tato naše potřeba souvisí s pocitem bezpečí, klidu a zázemí, ujišťuje nás, že existuje někdo, komu na nás záleží. Vztahy jsou ale vlastně vždycky sázkou na nejistotu. Nikdy předem nevíme, jestli člověk, kterého máme rádi a odkryjeme před ním své slabiny, naší Důvěry nezneužije, nevíme, jestli nám neublíží.

V tu chvíli se před ním odhalujeme, stáváme se zranitelnými. Důvěřovat někomu znamená vložit mu do ruky moc, aby nás zklamal, ale současně věřit, že to neudělá.

Důvěra je VŠECHNO

Přemýšlím, jakými vlastnostmi nebo povahovými rysy musí oplývat člověk, aby v druhých vzbuzoval Důvěru?

Možná, že Důvěra jde ruku v ruce s empatií, se schopností pochopit druhé a nesoudit jejich životy ani rozhodnutí, která učinili. Když totiž cítíme, že osoba, která je nám blízká, dokáže vnímat náš problém nebo svět všeobecně našima očima (přestože ne vždy by se v té či oné situaci zachovala stejně), nacházíme mezi sebou podobnost a vstupujeme do bezpečného prostoru, kde můžeme být naprosto sami sebou a otevřít tady jakékoli téma. A to je ohromná úleva a svoboda!

Pokud někdo zklame naši Důvěru, nebývá to problém náš, ačkoli jsme to hlavně my, kdo se v tu chvíli cítí být zrazen a podveden. Míváme pak pocit, že přicházíme o něco cenného a hodnotného. Nenechme se ale zmýlit, protože i když se to na první pohled nemusí zdát, je to hlavně prohra toho, kdo nás zklamal. Nezničí nás, my se z tohoto zklamání dříve nebo později oklepeme a půjdeme dál. On ale přichází o to nejcennější – o pouto, které mezi námi bylo, přichází o Důvěru, kterou jsme v něj měli. A  pak většinou ani PROMIŇ nestačí, aby svou chybu napravil.

Když zmačkáte papír, můžete se jej sice snažit narovnat, ale že byl zmuchlaný, poznáte vždycky.

Někteří dávají druhé šance. Jsme lidé a děláme chyby, řeknete si. Ano, jistě! Věřím ale, že láska se ve vztazích nedokazuje primárně slovy, ale činy. Pokud nám tedy někdo říká, jak moc nás miluje, ale zároveň nám svým chováním pořád dokola ubližuje a zrazuje naši Důvěru, měli bychom mu dávat druhou, třetí, čtvrtou šanci?

Důvěra je největším důkazem lásky, ať už má ta láska jakoukoli podobu. Jakmile se do vztahu vkrade pochybnost, lež, podvod, bývá Důvěra vždy narušena. Jako bychom od té chvíle byli před dotyčným člověkem stále ve střehu a nemohli se před ním plně otevřít. Možná chtě nechtě očekáváme další bodnutí nože do zad. A v takovém partnerství ani přátelství se nedýchá snadno.

Zároveň – jestliže se opakovaně dostáváme ve vztazích do situace, kdy někdo zradí naši Důvěru a my pak s další takovou zkušeností máme problém důvěřovat všeobecně (mužům, přátelům…), pak je důležité přijít na vzorec v našem chování nebo podvědomí, který stále vyhledává tyto interakce, protože s jejich pomocí se třeba máme něco naučit, něco pochopit a změnit. Na co ale sama kladu velký důraz je právě to, aby jedna nebo dvě špatné zkušenosti neovlivnily už předem můj postoj k dalším lidem, které potkám. Každý je totiž jiný a bylo by nefér, kdybych se k někomu chovala odtažitě, nedůvěřivě jen proto, že někdo před ním mě zklamal.

Možná, že Důvěra se nedává, Důvěra se získává. A je třeba den za dnem budovat, posilovat vztah, který s druhými máme. Trvá to dlouho, klidně i roky, než začneme důvěřovat, ale pak stačí mžik, abychom něčí Důvěru ztratili. Prosím, nedopusťme to! A současně se snažme, aby i druzí získávali Důvěru v nás, aby s námi byli v bezpečí a cítili se milovaní a podporovaní.

Jak můžeme podpořit to, aby nám ostatní důvěřovali?

• Buďme spolehliví. Ukazujme druhým, že jsme tu pro ně, že se o nás mohou opřít, když budou potřebovat. Buďme majákem, který stojí a září.
• Věřme druhým a v druhé. Podporujme ostatní v tom, co dělají a co je pro ně důležité. Posilujme jejich vlastní víru v sebe sama. Přirozeně a proto, že to tak cítíme, ne strojeně, aby to dobře působilo. Ukazujme jim jejich silné stránky.
• Dělejme to, co říkáme. Ostatní nám budou důvěřovat o to více, když uvidí a ucítí, že to, co jsme vyslovili, dokážeme splnit. Kéž jsou naše slova vždy podpořeny skutky. Jinak totiž většinou pozbývají na významu.

Vždy, když ve mě někdo projeví svou důvěru, ať už jsou to přátelé, klienti nebo úplně neznámí lidé, vím, že je nemůžu ani nechci zklamat. Nepodrazím jim nohy ani nikdy nevynesu ven informaci, kterou mi svěřili důvěrně. Nesnesla bych totiž pocit, který by následoval, kdyby mi někdo řekl: Udělal jsem chybu, když jsem ti důvěřoval/a.