Chcete se podívat za hranice krajnosti? Jste otupělí proti všemu? Nebojíte se odhalit temné stránky duše? Pokud ano, neměli byste přijít o kontroverzní výstavu s názvem Decadence Now probíhající od 30.9.2010 do 2.1.2011 v Galerii Rudolfinum.
Když jsem poprvé viděla v časopise upoutávku na výstavu, řekla jsem si, že to rozhodně není nic pro někoho, jako jsem já. Při odporných filmových scénách si zakrývám oči polštářem, z přejeté kočky na silnici se mi zvedá žaludek a vážnou nehodu jsem na živo nikdy neviděla, ale je mi jasné, jak bych asi reagovala.
Nakonec mi to nedalo a najela jsem si na internetové stránky Galerie Rudolfinum a zjistila si podrobnější informace o výstavě. Vypadala určitě zajímavě, ale stála jsem si za názorem: ,,Není to nic pro mě.“
Týden na to sedím v autě mířícím do našeho hlavního města. Prostě nemůžu přijít o výstavu, která tak moc provokuje, vyvolává tolik rozporuplných diskusí a přesahuje míru všeho. Teď vím, že jsem udělala správně.
Výstava je rozdělena na pět částí – 5 krajností. První je krajnost sebe – bolest. Zaměřovala se na autoportréty, které údajně byly považovány za prvotní „hřích“. Zhodnotila bych ji takto: Něco málo na rozjezd.
Druhé kolo už taková „pohodička“ nebyla. Krajnost těla – sex. Pornografie, gay estetika, fetišismus. Neříkám, že některá z děl nebyla zajímavá a nápaditá. Na druhou stranu prohlížet si porno s dalšími dvaceti lidmi okolo je poněkud zvláštní pocit a popravdě byla jsem ráda, když jsem měla vše prohlédnuté a mohla odejít.
Do třetice všeho dobrého. Možná nejlepšího, krajnost krásy – pop u mě zabodovala nejvíce. Současní umělci znesvětili snad všechno, co mohli. Od portrétu princezny Diany, která se v celé své kráse vyjímala na obraze s obtisknutou, do krve vyrytou, značkou Mercedesu. Po velkoplošné zobrazení, které spekulovalo o tom, zda byl Ježíš heterosexuál.
Čtvrtá krajnost – šílenství byla úzce spojená s náboženstvím. To se odráželo na jednotlivých dílech. Extrémní pohled do duchovního světa křesťanství. Už podle názvu je celkem pochopitelné, že tato část na mě působila nejdepresivněji.
Poslední byla krajnost života – smrt. Tomuto tématu byl věnován jen opravdu malý prostor. Smrt fascinuje jen malou řadu dekadentních umělců, proto jsem poslední část vnímala paradoxně jako lehkou tečku na závěr.
„Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu.“ Běžte vstříc umělcům, kteří překročili hranice, o kterých se nám ani nesnilo. Já říkám: Stojí to zato.
