Děti pro ně nejsou prioritou. Nechtějí je. Společnost se na dobrovolně bezdětné často dívá jako na sobecké kariéristy. Naproti tomu někteří přívrženci no-kidding klubu zase nazývají matky slovy jako chodící děloha a jejich děti jsou pro ně haranti. Oba přístupy, tak jak nám je předkládají mnohá média, jsou ovšem velmi extrémní a velmi zkreslené.
První no-kidding klub založil Kanaďan Jerry Steinberg již v roce 1984 ve Vancouveru. Členem se může stát kdokoli – jednotlivec i pár, který nemá a v budoucnu ani nechce mít děti. Lidé, kteří se k takovému klubu připojí, si chtějí užívat svoji svobodu a nezávislost, péči o děti nevidí jako středobod svého života. Pro většinu z nich je prý naopak velmi omezující a stresující, vyptává-li se jich neustále někdo na to, kdy budou mít dítě nebo proč žádné mít nechtějí.
Mnozí lidé považují dobrovolně bezdětné pouze za kariéristy nebo sobce. Tomuto nařčení se příslušníci no-kidding klubu ostře brání. Naopak se prý někdy cítí diskriminováni oproti té části společnosti, která výchovu dětí považuje ve svém životě za důležitou. Chtějí tak dosáhnout stavu, kdy je rodiče dětí budou plně respektovat a nenahlížet na ně jako na egoistické osobnosti.
Kluby organizují společné akce, při nichž se mohou členové setkávat a diskutovat o tématech, která jsou jim blízká. Hovoří o své práci, zálibách a koníčcích, ale ani tématům, která souvisejí s dětmi se nevyhýbají.
No-kidding kluby se postupně rozšířily do celého světa a také v České republice bychom našli mnoho jejich příznivců. U nás se v klubu sdružují buď dobrovolně bezdětní, ti kteří se stále ještě definitivně nerozhodli, zda si někdy pořídí miminko anebo ti, kteří sice děti mají, ale svými názory se ztotožňují s hlavní myšlenkou a posláním klubu. Členství v no-kidding klubu je u nás bezplatné.
Každý z nás jistě už zažil situaci, kdy dítě hlasitě křičí v městské hromadné dopravě nebo které leží na ulici na chodníku a vztekle kope nohama, protože mu maminka nekoupila hračku, kterou si přálo. Právě tyto situace příslušníky no-kidding klubu stále znovu utvrzují v jejich názoru, že děti jsou jen přítěží, bez které se mile rádi obejdou.
Pozor na extrémy
Sama bych si přála mít alespoň jedno dítě. Respektuji ale, že ne každý chce svůj život věnovat dětem, a vím, že pro některé z nás děti nemusejí být prioritou. Zcela jistě není nic špatného na tom, když má někdo jiný názor, než máme my sami. Na českých internetových stránkách no-kidding klubu najdeme však i skupinu těch, kteří se proti dětem a jejich rodičům radikálně vymezují.
„U drtivý většiny z těch, co to těch devět měsíců odnosej a pak přivedou na svět, nastává docela velkej pokles hodnoty IQ. Pravděpodobně jim IQ klesne o tolik čísel, kolik měří harant… Dělohy přece nemůžou krmit dítě z flašky. To by bylo totiž nepřirozený a fakan by z toho zřejmě utrpěl doživotní následky.“
„Vzhledem k tomu, že jsem byl svědkem toho, jak těhotenství dokáže na ženě zničit vše nejhezčí, pro mladé matky mne napadla přezdívka chodící mlékárna. Žena, která si nechá naštěkat do boudy, přestává být ženou, ale stává se shlukem buněk, který slouží už jen jako zdroj potravy, a muž otec se stává lovcem, sběračem.“
Tyto a podobné názory jsou ovšem velmi extrémní. Díky internetu a některým jednostranným článkům má veřejnost o no-kidding klubech zkreslené představy. Kluby, ve kterých se dobrovolně bezdětní sdružují, mají u většiny rodičů už předem danou negativní nálepku, protože lidé četli pár takto vyhraněných názorů. Jakoby všichni, kdo se do klubu přidají, byli úplně stejní a urputně nenáviděli všechny děti na světě.
Na mnoha internetových diskuzích na dané téma jsem se dočetla, že by bylo vůbec nejlepší, kdyby měly děti zakázaný přístup do veřejně přístupných prostor, jako jsou autobusy, supermarkety nebo bazény, protože poslouchat plačící nebo vztekající se dítě každého obtěžuje. Netvrdím, že nemůže nastat situace, kdy vás plačící dítě v tramvaji nemůže naštvat nebo rozhodit. Po těžkém dnu v práci by asi takový moment nechal málokoho chladným. Jestliže si ale někteří zastánci no-kidding připadají utiskovaní a nerespektovaní většinovou společností, pravda je, že zamezovat dětem přístup na veřejná prostranství také není zrovna projevem tolerance. Nehledě na to, že zde mluvíme o nereálné situaci.
Respekt si zaslouží přívrženci i odpůrci no-kidding
Nutno dodat, že většina přispěvatelů na stránkách no-kidding klubu se nesnaží cíleně poškodit rodiče ani jejich děti. Vyžadují pouze respekt společnosti k jejich rozhodnutí. Myslím, že přesně o tomhle to je. O respektu a toleranci. Každý má právo sdružovat se s těmi, s jejichž názory se ztotožňuje. Mateřství není povinnost, ale volba. Takto bychom na celý problém měli nahlížet. Nikdo nemůže druhému přikázat, aby si pořídil a miloval děti. A nikdo by taky neměl podle několika extrémně laděných názorů hodnotit celou skupinu. Ať už stojí na jakékoli straně.
Pokud někdo děti miluje (a sama se do této skupiny řadím), nechť si je pořídí a stará se o ně, jak nejlépe umí. Nikdo přece nemůže druhému nařizovat, jak má žít. Už vůbec ne odsuzovat jej za to, že žije jinak než je podle našeho názoru správné. Každý spatřuje štěstí v něčem jiném. A nikdy se asi nepodaří najít naprostou shodu mezi těmito dvěma tábory. Ono by ale úplně stačilo, kdyby se rodiče i zastánci no-kidding klubů vzájemně respektovali a neútočili na sebe kvůli odlišnosti jejich názorů na danou problematiku. Ani kvůli extrémním výkřikům, které se občas mezi nimi objevují.
Volba je na každém z nás
Svět bez dětí je utopie. Vždycky nějaké potkáte. Na ulici, v tramvaji nebo v obchodě. Proto bychom se všichni měli učit toleranci. K dětem, k jejich rodičům, ale i k těm, kteří svůj život zasvětí něčemu jinému než je krmení a přebalování. Pravda je nejspíš někde uprostřed, extrém v jakémkoli směru nám škodí. Snadno tak zařadíme všechny do jedné škatulky a nedáme druhému šanci ukázat nám jeho postoj. Byla by to škoda. Svět není černobílý. A každý má právo vybrat si. I když si vybere jinak než my sami.
