Adamovi je devatenáct a pracuje jako kuchař. Ve svém volném čase dělá dobrovolného asistenta lidem s mentálním, tělesným a kombinovaným postižením. Co tato práce obnáší, co ho na ní baví a uspokojuje, ale i co se mu na ní nelíbí, se dočtete v následujícím rozhovoru.
Adame, ty pracuješ jako kuchař v hotelu a ve volném čase děláš dobrovolného asistenta na táborech pro děti a dospělé s mentálním, tělesným a kombinovaným postižením, jestli to říkám správně. To jsou dvě hodně rozdílné profese, jak ses k nim dostal?
Tak kuchařem jsem se vyučil, vždycky mě bavilo vařit a naopak mě nebavilo se učit, takže kuchařina pro mě byla jasná volba. (smích) S tou asistencí je to trochu složitější. Můj táta je už řadu let v invalidním důchodu, a je proto ve sdružení pro tělesně a mentálně postižené spoluobčany, které každoročně organizuje různé výlety a rekreace, na které jsem už odmala s rodiči jezdil. Mezi postiženými lidmi se tedy pohybuji vlastně odjakživa, je to pro mě přirozené. No a na jedné takové rekreaci jsem se před čtyřmi lety seznámil s maminkou mentálně retardovaného syna, který každoročně jezdí na speciální tábory pro lidi s podobným postižením. Dostal jsem od ní kontakt na organizaci, která tyto tábory pořádá s tím, že hledají dobrovolné asistenty. Přihlásil jsem se tedy jako dobrovolník. To bylo v zimě a v létě už jsem jel na svůj první tábor jako asistent.
Jaký byl z její strany impuls k tomu, aby ti nabídla dobrovolnictví?
Jak už jsem říkal, pohybovat se mezi lidmi s nějakým druhem postižení je pro mě přirozené, což je asi vidět na přístupu, jaký k těmto lidem mám. Nemám problém s nimi komunikovat a věnovat se jim, což z druhé strany oni vycítí.
Předpokládám tedy, že tě práce s postiženými lidmi baví. Umíš přesně říct, co se ti na ní líbí?
Líbí se mi hlavně přirozenost těchto lidí. Na nic si nehrají, nic nepředstírají, jsou spontánní, úžasným způsobem projevují radost, a to i z maličkostí. Asi bych to přirovnal k malým dětem. A ve většině případů jsou velmi přátelští.
Vraťme se ještě ke „konfliktu“ tvých dvou profesí. Proč se věnuješ oběma a která z nich tě baví víc?
Kuchařina mě hlavně živí, i když i baví zároveň. Ale asistence je pro mě srdcová záležitost, navíc člověku pochopitelně přináší dobrý pocit z toho, že dělá něco pro druhé, něco, co má skutečně smysl. Kdyby to bylo možné, věnoval bych se jí naplno.
Důvodem, proč se asistenci nevěnuješ profesionálně, jsou tedy peníze?
Jednoznačně. Jak asi tušíš, práce v sociální sféře je velmi špatně ohodnocená a jako chlap a budoucí živitel rodiny bych z takového příjmu zkrátka nedokázal rodinu zabezpečit tak, jak bych si přál.
Co podle tebe znamená „velmi špatně ohodnocená“? Každý totiž může mít jiné představy. Můžeš alespoň řádově naznačit?
Platy v tomto sektoru se pohybují většinou maximálně někde kolem patnácti tisíc hrubého, řada lidí má ještě o pár tisíc méně. Paradoxní je, že kamarádka, která má vysokoškolský diplom ze speciální pedagogiky a pracuje ve škole, která se specializuje na děti s mentálním postižením, má plat asi dvanáct tisíc čistého, zatímco já jako kuchař s výučním listem si vydělám kolem pětadvaceti tisíc čistého.
Uf, tak to je obrovský rozdíl.
To je. Ona je totiž většina těchto specializovaných organizací státních nebo neziskových a jsou vesměs závislé na sponzorských darech a příspěvcích klientů. Státní dotace obvykle pokrývají jen nezbytné provozní náklady, cokoli navíc je hrazeno právě ze sponzorských darů.
Je těžké sehnat sponzorské dary? Jak je sháníte?
Tak samozřejmě to těžké je, takových zájemců o sponzorské dary je spousty. Obvykle buď oslovujeme konkrétní firmy s žádostí o sponzorský dar, nebo nám pomáhají vybraná rádia a tisk, kteří nám bezplatně uveřejňují reklamy.
Vraťme se k asistenci samotné. Ty jsi říkal, že ses handicapovaným lidem věnoval už na rekreacích, kam jsi jezdil s rodiči. Předpokládám ale, že je to asi něco jiného, než dělat asistenta „na plný úvazek“. V čem je to jiné?
Hlavně v zodpovědnosti. Na rekreacích, kde jsem se jim věnoval, byli tito lidé s rodiči a rodinnými příslušníky a já se jim věnoval jen v určité době, kdy mi je rodiče svěřili. Zatímco jako dobrovolný asistent jsem za ně zodpovědný čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.
A jak to na takových táborech funguje? Staráš se o jednoho konkrétního člověka nebo jich máš na starosti víc?
Záleží na typu postižení klienta, ale zpravidla je to tak, že na jednoho člověka připadá jeden asistent. Nicméně to neznamená, že se celý den věnuji jen jemu a ostatní mě nezajímají. Funguje jakási kolektivní zodpovědnost, navíc na všech táborech jsou samozřejmě společné programy.
Jaká je náplň společného programu? Vnímají jej vůbec tito lidé?
Většina handicapovaných lidí, kteří na tyto tábory jezdí, svět okolo sebe vnímá, a proto samozřejmě ten program pro ně smysl má. Pak ale jezdí i ti, kteří to zase až tak nevnímají, ale od kterých si naopak potřebují odpočinout rodiče, ale těch je jen malá část. Pokud jde o program, jsou to například rukodělné dílny, které pomáhají rozvíjet motoriku a zručnost klientů, ale i náročnější fyzické aktivity, jako je slaňování nebo rafting. Dále třeba sborový zpěv, divadlo, společenské tance, břišní tance, diskotéky. Pořádáme i různé tematické večery, letos jsme například společně připravili společenský večer na motivy pořadu Ladislava Špačka „Etiketa“. Klienti se současně zapojují i do běžných prací jako je příprava táboráku nebo pomoc v kuchyni.
Jaká byla tvá první zkušenost s asistencí na táboře pro handicapované? Hodili tě do vody a řekli „plav“?
Asi tak nějak. Můj první klient byl čtyřiadvacetiletý kluk, který se narodil s dětskou mozkovou obrnou a mentálně byl na úrovni tříletého dítěte. Neuměl mluvit a navíc často utíkal, takže bylo náročné ho vůbec uhlídat. Nosil pleny, musel jsem ho přebalovat, koupat, krmit, oblékat, což bylo i fyzicky namáhavé, pokud jde o manipulaci, přece jen jde o fyzicky dospělého člověka.
Jak ale vím, neodradilo tě to. Jaké jsi měl celkové dojmy ze svého prvního tábora?
Fyzicky jsem byl naprosto vyčerpaný, ale psychicky mě to nabilo. Mezi ostatními asistenty jsem si našel spoustu přátel, se kterými jsem od té doby pravidelně v kontaktu, a to nejen na těchto táborech.
Co tě na této práci uspokojuje?
To je pro mě divná otázka. Připomíná mi to, když jsme před dvěma lety natáčeli instruktážní video pro účely hledání nových dobrovolníků a jedna z otázek byla, jestli je dobrovolnictví sexy. (smích) A mně tahle otázka přijde stejně divná jako tenkrát. A stejně jako tenkrát i odpovím. Ano, dobrovolnictví je sexy – sex je vzrušení, dobrodružství, objevování nových a zajímavých věcí, a to člověka nutí dělat to dál a dál. A to mě uspokojuje.
Takže se ti na téhle práci líbí ten adrenalin a to, že dopředu nikdy nevíš, co tě čeká.
Jo, asi takhle nějak bych to řekl.
A teď naopak, je něco, co se ti na této práci nelíbí a co tě štve?
Určitě. Nejvíc mi vadí, že je u nás ještě pořád řada míst, která nejsou bezbariérová. Vyrazit například s vozíčkářem do města je nesmírně náročné. Stanic metra, které jsou bezbariérové, stále není mnoho, většina chodníků má obrubníky, zahrádky restaurací bývají vyvýšené, v kině není místo vyhrazené pro vozíčkáře, proto musíte stát s vozíkem až vpředu před první řadou sedadel. Vadí mi, nebo mě spíš mrzí, i přístup okolí, i když ho asi částečně chápu. Lidé se pořád ještě bojí toho, co neznají, neví, co od takových lidí mohou čekat. Často se proto zastavují, nepokrytě se dívají, někdy se i pošklebují a posmívají. Dvojnásob to platí, pokud jdeme někam s jedinci, kteří jsou o něco hlasitější.
To mě trochu zklamalo. Ale pevně doufám, že všechny reakce okolí nejsou negativní. Překvapil tě naopak někdy někdo příjemně?
Teď asi zklamu já tebe, já osobně bohužel tuto pozitivní zkušenost s přímými reakcemi okolí nemám. Často se mi i stává, že mají lidé problém i s tak jednoduchou věcí, jako je uhnout v autobuse vozíčkáři.
Je možné si i mezi postiženými lidmi najít přátele?
Ano, osobně mám jednoho velmi dobrého přítele. Před třemi lety jsem se seznámil s tehdy osmnáctiletým Ondrou, který prodělal dětskou mozkovou obrnu a je kompletně ochrnutý na všechny části těla kromě hlavy. Asi nejhorší na tom je, že je mentálně naprosto v pořádku a všechno si uvědomuje. Je to chytrý kluk, i přes své těžké postižení dokázal vystudovat gymnázium.
Ondra má rád vodu. Při letošním koupání se mnou a asistentkou Katkou.
Dokáže okolí rozlišovat mezi mentálně a fyzicky postiženými lidmi?
Bohužel často nedokáže. Pokud lidé vidí těžce fyzicky postiženého člověka, tak nějak automaticky si myslí, že je postižený i mentálně a podle toho s ním i jednají. To je pak pro takového člověka asi vůbec to nejhorší.
Zažil jsi někdy v souvislosti s asistencí nějakou hodně těžkou chvíli?
Ano, zažil, a naneštěstí právě s mým přítelem Ondrou, když se v noci začal dusit.
Co jsi dělal?
Hodil jsem si ho přes rameno, odnesl ven na vzduch a v duchu se modlil, aby začal dýchat. Při jeho tělesné struktuře, kdy má zdeformovanou kostru a váží pouhých 38 kilo, není možné ho ani oživovat. Naštěstí po chvilce začal dýchat sám.
O jakého z tvých klientů byla péče nejnáročnější?
Asi o Ondřeje, o kterém už jsem mluvil. A pak o jednadvacetiletého kluka, který měl těžkou formu autismu se silně agresivními sklony. Minimálně jednou denně trpěl záchvaty, při kterých křičel, nadával, ničil věci a útočil na ostatní, což při jeho výšce 190 cm a váze 90 kg nebylo vůbec jednoduché zvládnout. Naštěstí pro nás si své postižení a agresivitu plně uvědomuje a dokáže rozpoznat, kdy se záchvat blíží. V takovou chvíli mě vždycky požádal o to, abych ho spoutal, aby nikomu neublížil.
Co je na téhle práci vůbec nejnáročnější?
Jednoznačně city. Když si k někomu uděláš silný citový vztah. Takto těžce postižení lidé bohužel často předčasně umírají a člověk to potom nese dost těžce. Nedávno například zemřel jedenáctiletý kluk, kterého jsem znal dva roky. Bylo to takové táborové sluníčko, všichni ho měli rádi. Měl dětskou mozkovou obrnu a svalovou dystrofii.
Adame, je něco, co bys rád vzkázal našim čtenářům?
Za prvé bych jim chtěl poděkovat, že to dočetli až sem. (smích) A rád bych jim vzkázal, že i tito lidé žijí mezi námi a jsou, nebo by měli být, součástí naší společnosti. A jakákoli pomoc, i ta nejmenší, dokáže potěšit a zahřát u srdce. Pokud chcete pomáhat, pomáhejte, vždycky je na to dost prostoru…
Děkuji za rozhovor.
I já.
