Zprvu lidé na to, že odjíždím pracovat do Anglie, reagovali frází „Ty se ale máš!“ Poté, co jsem svým známým osvětlila, že budu mýt záchody a sbírat odpadky po zhýčkaných návštěvnících jedné z největších hudebních akcí v Anglii a střechu nad hlavou budu mít plátěnou, některé z mých kamarádek bez smyslu pro stanování mne začaly spíše litovat.
A i já tak trochu váhám, jestli se mám topit spíše ve vzrušení z faktu, že jedu do vyspělé země plné nádherné architektury a přitažlivých zrzků, nebo ve strachu z toho, že jsem možná příliš choulostivá na to, abych trávila 8 hodin denně mezi zápachem z cizích exkrementů.
Na vytáčky je pozdě. Sedím v autobusu Eurolines, který nás má během následujících 17 hodin dopravit do Londýna. Epizodu o polámaných zádech, opuchlých nohách a naprostém nevkusu řidičů, co se týče výběru pouštěných filmů, zřejmě mohu vynechat.
První výzva nás však čeká již po příjezdu na londýnskou Victoria station. Všechny jsme rozmazlené cenami z Čech a očekáváme, že pokud je Reading hodinu cesty autem od Londýna, nevyjde nás cesta na čtvrtinu našich úspor. Autobusy za přijatelnou cenu se však musí rezervovat dopředu a jízdenka vlakem stojí čtyřikrát víc – dokonce stejně jako taxi, které nakonec zvolíme. Svoji teprve druhou cestu s tágem si však příliš neužiji. Pět lidí se zavazadly jsou i pro objemnější londýnské taxíky příliš vydatné sousto.
Foto: Kateřina Spejchalová
Naše první, na Anglii překvapivě slunečné odpoledne strávíme v klidu ve víru menšího papírování a „výletu“ do Tesca, kde lovíme proslulý anglický cidre (jablečný alkoholový nápoj). V duchu děkujeme za zatím snesitelný stav záchodů a sprch a blížící se čas večeře, jelikož jídlo máme v kempu pro zaměstnance zajištěné.
Pokrm připomínající konzervu pro psy v nás sice vyvolává podezření, zda kuchaři skutečně tuší, že zaměstnanci jsou zmlsané lidské bytosti, ale přinejmenším to bylo první teplé jídlo po dvou dnech. Pro rozměry areálu a obzvláště kempů, kterých jsme napočítali osm, jsou vždy na následující den vypsány pro každého jiné směny začínající v jiný čas a na jiném místě.
Abychom se čirou náhodou omylem někam neztratili a nevěnovali se nepracovním záležitostem, dostává každý slušivou reflexivní vestu, ve které se cítíme patřičně důležitě, a hlavně pásky na ruku, které nás opravňují ke vstupu do areálu nejen při směně, ale i po směně, a právě ta možnost podívat se po práci na obrovský festival lákající návštěvníky velkými jmény jako System of a down nebo Eminem pro mnohé představuje důvod špinit si ruce ne zrovna lukrativní prací.
Hlavní stage
Foto: Kateřina Spejchalová
Jelikož se ještě v obrovském areálu nevyznáme, jsme na místo práce rozváženi bugynami, což představuje velmi příjemný start. Na tomto typu práce není téměř co vysvětlovat, takže nás ozbrojí gumovými rukavicemi a černými pytli na odpadky a vyšlou na umolousaný desetihodinový maraton. Přestože festival začíná až v pátek, spousta lidí přijela už ve středu a drtivá většina se valí dnes, ve čtvrtek. A ano, jen, co se přivalili, pole skuhrají pod návalem plechovek a obalů, jelikož Angličani snad neignorují nic tak horlivě jako odpadkové koše. Obědová pauza přináší další jídelní zklamání – Angličané zvyklí na malé obědy a velké večeře nám zasílají PŮL bagety (plus minisáček brambůrků, který se však zdráhám zařadit do kategorie jídlo).
Práce v parném a slunečném odpoledni (typické britské počasí nás celé dva týdny úspěšně míjí a zatímco na bundu jsem ani nesáhla, pociťuji nedostatek šortek) s polosytými žaludky probíhá daleko pomaleji, než ráno, a my překvapeně zjišťujeme, že sbírání odpadků je poměrně fyzicky náročná práce a že naše končetiny a záda se velice těší, až budou moct zaujmout polohu vleže. Jedinou motivací neumřít před koncem směny je naděje na nálezy, často se totiž někomu zakutálí neotevřená plechovka piva či pár drobných.
Co se týče oněch drobných, často nás spíše rozčilují, než nám dělají radost. Zatímco u nás je nejmenší mincí koruna, v Anglii mají i pence a dvoupence a jedna pence odpovídá v přepočtu asi třiceti haléřům. Přesně těchto pencí a dvoupencí jsme nacházeli nejvíc, byly nejlépe vidět. Často jsme tak radostně přepočítavali plnou hrst drobáků, které však dohromady tvořili ani ne půl libry. Samoobslužné kasy v Tescu naštěstí ony drobné přijímaly bez remcání.
Dance stage
Foto: Kateřina Spejchalová
Během tří dnů festivalu má každý směny v jinou denní dobu, na mne čekají noční směny od 2 do 10 hodin ráno a zabavovat mne bude nikoliv takzvané pickování (odvozeno z anglického výrazu pick up the rubbish = sbírat odpadky), ale mytí záchodů v areálu. V duchu mi naskakují vzpomínky na přeplněné voňavé TOI TOI, jejichž svědkem jsem se stala na českých festivalech a celý den nervózně doufám, že Anličané jsou čistotnější než my (a to myslím, český národe, zcela bez urážky). Nevyvratitelnou výhodou mé směny však je, že mám možnost vidět jakoukoli skupinu si umanu, na pódiích to totiž žije od 11. hodiny přibližně do půlnoci a lidé se v areálu nesmějí zdržet déle než do jedné hodiny ranní.
Přestože Reading se chlubí návštěvností okolo 100 000 lidí, areál je poměrně přehledný a všech 8 stageí stojí blízko u sebe. Bezohledné masy lidí ale začínají brzy iritovat každého, a pokud si chcete poslechnout hvězdu na hlavní stage, musíte počítat s několikaminutovým prodíráním se tam i zpět. I co se týče hudebních zážitků, obrovský počet lidí spíše škodí, než zvyšuje úroveň atmosféry. Jako první jsem totiž zhlédla řádění dvou skupin (Skindred a Creepshow), jejichž show jsem si již užívala na vlastní tělo na českých Mighty sounds a tam jsem si je vychutnala daleko více, s pocitem, že jsou tady skutečně pro mne, pro nás.
Foto: Kateřina Spejchalová
Vystoupení a la hřeb festivalu očekávám od amerických System of a down. Jelikož jsem se vstříc „Systemům“ nevydala včas, polovinu koncertu se prodírám dopředu. Přestože se podle mého a nejen mého názoru rozhodně jedná o jedny z headlinerů, hraje skupina ani ne hodinu. Ale přiznávám, husí kůže mi naskočila, ne že ne. Davy punkrockových děcek by mě za to nejspíše ukamenovaly, ale z Green day jsem upalovala do stanu odpykat si minimum spánku před svojí první noční směnou.
Vstávání v půl druhé a ke všemu bez kávy pochopitelně nespadá zrovna do škatulky med, ale jinak mne mytí záchodků za atmosferické tmy překvapilo spíše příjemně. Co by dali všichni čeští milovníci festivalů za to, kdyby na hudebních akcích u nás vypadaly toalety stejně. Místo smradlavých TOI TOI, které se ke konci festivalu člověk bojí otevřít, zde fungují klasické splachovací záchody a ne že bych nezahlédla ani jeden nespláchnutý exkrement, ale většinou bylo vše v přijatelném nepáchnoucím stavu.
Foto: Kateřina Spejchalová
A jen tak mimochodem, dámy styďte se! Na použité pomocníky při menstruaci, rádoby schované za mísou, jsem si zvykla poměrně rychle a postupem času je téměř přestala vnímat jako něco nechutného, ovšem opravdová lahůdka byl -pozor, nový západoevropský hit! – shewee. Emancipace totiž nezná mezí a i (ne již příliš) něžné pohlaví má přece právo konat jednu ze základních bilogických potřeb ve stoje. Papírové kelímky, které tento cíl umožňovaly, rozházené všude okolo, mne už po nesčetných setkáních s pany tampóny a slečnami vložkami ani nepřekvapovaly.
Vlezlý závan počůrané trávy pro neschopnost trefit se do koryta taky nepředstavoval příliš velký šok. Ovšem to, že některé ženy pěkně na hulváta rovnou do koryta vykonali i, ehm, velkou potřebu, způsobovalo, že jsme setkání s tímto typem záchodů chodili rozdýchávat na čerstvý vdzuch. Žádné splachování tu totiž stejně jako u pisoárů nefungovalo a tak se tyto sem nepatřící výměšky musely vyndávat takzvanými pickery (kleštěmi na sbírání té nechutnější verze odpadků). Ono vydávání pochopitelně měla na starost právě naše četa. Děkujeme!
Shewee
Foto: www.brkh.co.uk
Narozdíl od pickování však záchodková směna neskýtala příliš mnoho fyzické námahy a tak jsem šla (po dvojnásobné porci medových lupínků s mlékem, které považuji za nejlepší jídlo, které nám zde poskytují) spát na nepohodlnou karimatku a za začínajícího hluku z festivalu poměrně čilá. Ač jsem se převalovala v nejrůznějších polohách ve stanu šest hodin, skutečně jsem prospala dvě. Přestože v nazpaměť naučeném programu uloženém v hlavě mám zvýrazňovačem označených víc než deset skupin, držím se svého tvrdohlavého boje proti samotě a taky tak trochu z lenosti vyčkávám na návrat ostatních, kteří měli na směny větší smůlu než já – pracují od pěti ráno do půl sedmé večer.
Sobotní program rozbušil mnohá (post)adolescentní srdce, jelikož hlavní hvězdou je bezesporu v poslední době ne příliš koncertující již slávou ověnčený Eminem, který žánrově nezapadá mezi zdejší záplavu alternativního rocku. Přesto sklidil úspěch v podobě zřejmě nejlidnatějšího publika na celém festivalu ochotně čekajícího i přes téměř půlhodinové zpoždění, které si většina interpretů nedovolila. My čekáme pouze na coming out tohoto nepříliš nápadného muže i na koncertě schovávajícího se pod kapucou a uháníme spát. Posléze litujeme, na jevišti se objevila i zpěvačka Dido, která s Eminemem odzpívala jejich veleúspěšný duet Stan a mnoho lidí koncert označilo za nejlepší hudební zážitek jejich života.
Foto: Kateřina Spejchalová
Neděle je poznamenaná blížícím se koncem akce, lidé se na poslední chvíli opíjejí a utrácejí své poslední peníze, na plyn přidali i hudebnící – v pozitivním slova smyslu. Jako poslední skupina, jež ovládne hlavní stage, byli zvoleni američtí Nine Inch Nails, kteří se v Británii těší daleko větší popularitě, než v Česku. Lidé je zahrnují aplausy a znalostí každého slova jejich textů a rockeři nás všechny odměňují show, která se chlubí nejen skvělými efekty (šlehající plameny, skvělé osvětlení), ale hlavně velkolepou hudbou, jejíž hlavní plus nespočívá v kvalitním ozvučení, ale v niterném projevu zpěváka Trenta Reznora. Poprvé jsme byli svědky marnivého buřičství, když Trent svoji kytaru obřadně položil na pódium a za nevěřícného zraku všech ji nesnesitelně pomalu zapálil pochodní (ihned mu to však odpouštíme). V zásobě měl naštěstí další a tak mohl v ohromování diváků svým uměním pokračovat. Vyvrcholení spočívalo v kýčovitém nekýčovitém ohňostroji a já tentokrát ze svých obvyklých tří hodin zdřímnutí před noční směnou stíhala sotva polovinu.
Mýlila jsem se. Místo v půl druhé jsem se totiž vzbudila v půl osmé. Zprvu jsem se téměř bála vylézt ze stanu a podívat se nadřízeným do očí. Když jsem se konečně vzpružila a šla vykoktat omluvu, zjistila jsem, že tady to funguje jinak – Nepřijdeš do práce, přijdeš o peníze, my máme lidí dost, je to tvůj problém.
Nine Inch Nails
Foto: Kateřina Spejchalová
Z pondělí se stal náš soukromý svátek práce, jedná se o jediný den, kdy mají všichni volno. Poprvé a naposledy se tak vydáváme na túru do centra města, které je po dva týdny naším alternativním domovem. Zjišťujeme, že do zapadákova má Reading (tak se totiž nazývá nejenom festival, ale i město) daleko, nám Trutnovákům se zdá poměrně velké, plné obchodních domů a charakteristické britské architektury vyznačující se cihlovými neomítnutými domy.
Následující dny nám pro svoji podobnost nehezky splývají. Vstáváme se sluncem a už od chladného rána pomalu uklízíme nekonečná pole posetá odpadky. Spásou jsou ojedinělé pauzy, naopak alergii jsme si vytvořili na slovní spojení „Hey guys, jdem na to!“, kterým bývají siesty ukončeny. Naštvaně nadáváme na „recyklovače“, kteří se derou dopředu jako první, a místo aby skutečně trávili čas s plechovkami a plastem, hledají zapomenuté či z marnivosti vyhozené poklady. Právě tyhle dárečky rozzáří naše oči během práce ještě více než monotónní půlbagetový oběd a každý pochopitelně touží po co nejcennějším skvostu.
Po skončení festivalu už nám velké potěšení neposkytují ani večery. I když musím přiznat, že přes den nacházíme mezi „rubbishem“ (britská terminologie je populární i mezi Čechy!) mnoho neotevřených plechovek piv a ciderů, kterých jsem se za celou dobu stihla dost přepít. Šťastlivci jsou odměněni i víceprocentními nálezy. Daleko více nás však těší „burza“ stanů (mnoho Angličanů je bere jako jednorázovou záležitost a nechá je nepoškozené i s obalem v campu, stačí si jen vybrat) a prodírání se poztráceným oblečením či botami (celou dobu nadávám na svoji nadprůměrnou nohu a závidím „třicetdevítkám“, ale dvoje Converse mi přeci jen padnou).
Něco málo z našich nálezů
Foto: Kateřina Spejchalová
Protestují krk i záda (osvědčila se nám méně vyčerpávající a překvapivě efektivní kupičková metoda a la nahrnout si odpadky na majestátní kupu, sednout si k ní a cpát si je pohodlně rovnou do pytle, nevypadali jsme však při ní jako pilní pracovnící). Ráno nám je zima, přes odpoledne se marně snažíme vyhrnout si tepláky co nejvíce nahoru, abychom se nesmažili v horku více, než je nutné. Značné nepopularity nabyl skotský národ, který se zde projevuje jako banda lenochů pijících alkohol a hulakajích celou noc (což je přes tenkou „stěnu“ stanu slyšet opravdu víc, než by si člověk přál). Ještě více než nevýživné obědy nás fascinují potraviny, které nám krajané servírují k večeři (například mleté maso s kari omáčkou, hranolkami, rýží a čočkou, tři bizarně zkombinované přílohy najednou nejsou žádnou výjimkou, což byste možná byli ochotní tolerovat, pokud by vám za stravu nestrhávali 12 liber denně).
Jsme neskutečně natěšené na bezesný zimou netrápený spánek v posteli a vanu s okrajem posetým tělovými mléky a čístícími maskami vyrážíme se zavazadly bohatšími o stany, spací pytle, nafukovací karimatky, šaty či pasty a ústní vody (někteří lidé tam jeli napůl bydlet se všemi možnými serepetičkami a vybavením a nezničené a neotevřené to beze stopy po pocitu viny a marnivosti nechávali na místě).
Kamarádčin kufr dokonce v úschovně zavazadel překračuje dvacet kilogramů. Do zlatého domova jedeme z Londýna až v pět hodin a tak stíháme turistické minimum Buckingham palace (informace, která zřejmě překvapí: Pražský hrad se mi líbil víc) – Big Ben – Parliamentary house – St. James park. Ještě se napálíme v obchodě se sladkostmi, kde utrácíme poslední peníze za nechutně drahý balíček plný hnědých kostiček, který považujeme za výbornou ručně vyráběnou čokoládu. Doma nás ale místo čokolády vítají karamely.
Londýn
Foto: Kateřina Spejchalová
I přes mírně provztekaný poslední týden jsme již po několika dnech začali hlásit, že příští rok jedeme znovu. Horší práci asi už nikdy dělat nebudeme a dva týdny pod stanem neproběhly úplně medově, ale… za cenu, že se podíváte do Království – na jeden z největších hudebních festivalů – a ještě si přivezete peníze, za tu cenu nám to stojí. A pokud někdy chytnete záchvat zhýčkanosti a rozmazlenosti, brigáda na Readingu je skvělá odmazlovací kůra, která naučí každého vážit si běžných hodnot a tepla domova.
