Má problémy s gramatikou a pravopisem, ale neznamená to, že je hloupá. Studentka Lenka z Pardubic je v současné době na filozofické fakultě. I tam se neustále setkává s připomínkami ohledně chyb v psaném projevu. Nejhorší je ale podle ní dyslexie při hledání práce.
Jste dyslektička. Co to pro vás v běžném životě znamená?
Slýchám od lidí, že jsem jenom líná si po sobě kontrolovat chyby v pravopisu, což není pravda. Ale někdy, i kdybych se na hlavu stavěla, je prostě nevidím. Já osobně mám problém v tom, že nerozeznám po sluchu zvukově podobně znějící písmena jako je například z/s, b/p, d/t a i/y, takže dost často dělám třeba chyby v podmětu s přísudkem. Protože když si říkám například ti draci, ty dívky… neslyším, jestli to je tvrdé nebo měkké. Samozřejmě existují nějaká pravidla a lze se je naučit, ale jakmile si máme my dyslektici něco odůvodnit, je to problém. Nebo aspoň u mě. Existuje několik úrovní dyslekxe, a od toho se vše odvíjí. Lidi jsou různí, i jejich přístup k dyslexii. Někdo se snaží překonat svoji překážku, někomu vadí neustálé upozorňování a někdo je zase za upozornění rád. Je to různé.
Jak to vnímáte vy?
Jsem druh člověka, který snese kritiku, a ráda se z ní poučím. Ale musí být konstruktivní a k věci. Místo toho, aby mi lidi řekli například: máš tady chybu, mělo by to být takto, protože…, tak mi řeknou, nebo spíše napíšou: máš tam chybu, nedělej je, jsi hloupá? Často slýchám, že dyslexie je jenom výmluva pro lenost.
Má to na vás nějaký dopad?
Jak se to vezme. To, co o mně lidi říkají, mě nějak extra netrápí, i když samozřejmě v ten okamžik to zabolí. Horší je to s dopadem samotné dyslexie. Je spousta pracovních pozic a dalších míst, kde je potřeba psaný projev. Společnost je nastavená tak, že když je něco psané, neměly by v tom být pravopisné a gramatické chyby. Jinak se ten, kdo to čte, pozastaví a začne přemýšlet nad tím, zda pisatel je nevzdělaný nebo jen ignorant českého jazyka. Chyby ubírají na věrohodnosti a snižují kvalitu práce. Aspoň tak to vnímám. Pokud pracuji v nějaké firmě, jednám za někoho a píši například e-maily, nemohu v nich dělat chyby. A tak jsme automaticky kvůli své dyslexii vyloučeni z určitých míst.
Dá se to nějak řešit?
Lze si někoho zaplatit na korekci, ale otravujte někoho třeba několikrát denně. Pamatuji si, že jsem jako malá chtěla být učitelkou na prvním stupni, ale kvůli své dyslexii jsem se k tomu nikdy neodhodlala. Stejně se asi nikdy neodhodlám k nějaké administrativní práci, kde bych musela používat písemný projev. Teď studuji filozofickou fakultu, jsem tedy i s dyslexií na akademické půdě. Setkávám se s výtkami ohledně mého pravopisu. Na našem oboru píšeme hodně seminárek a písemných prací. Abych eliminovala aspoň nějaké chyby, dávám je přečíst svým kamarádům, ale ne vždy se podaří vychytat všechny chyby.
Pociťujete na vysoké škole tlak, abyste psala bezchybně?
Ano, tam se to ode mě samozřejmě očekává. Řeknu jednu takovou perličku z posudku mého oponenta, který hodnotil moji bakalářskou práci. Stálo tam, že studentka zcela ignoruje střední rod. Nevím, co tím autor chtěl říci, ale přišlo mi to v tu chvíli úsměvné. Ale jak vidíte, i dyslektici mohou vystudovat vysokou školu. Dokonce jsem si jeden semestr dala latinu, a poté, co jsem skládala zkoušku, jsem vyučující mile překvapila. Byla jsem její první dyslektik a napsala jsem dokonce údajně test lépe než slečny, kterým jdou jazyky. Někdy má dyslexie výhodu, protože se musíte více a lépe připravit.
Co by si měli uvědomit lidé, kteří předsudkům o dyslekticích podléhají?
Měli by se zamyslet nad tím, zda názor, který přijali a chtějí dál šířit, je pravdivý či nikoliv. Měli by si k danému tématu najít nějaké informace, prostudovat je. Mám pocit, že lidé toho obecně ví o dyslexii dost málo. A my dyslektici bychom si zase měli uvědomit, že svět je různý a pokud někdo do nás bude chtít šít, tak bude a my s tím nic nenaděláme. Takže je zbytečné se takovými lidmi trápit. Na druhou stranu bychom si podle mě měli uvědomovat to, že pokud je kritika konstruktivní a k něčemu, měli bychom se z ní poučit.
Článek publikován s laskavým svolením projektu Nesuď.cz, který se zabývá mapováním předsudků. Ty si můžete prohlédnout v encyklopedii předsudků a stereotypů.
