František Venclovský (25. 4.1932 – 13.12.1996) byl v padesátých letech jeden z nejlepších československých atletů. Po těžkém úrazu krční páteře se rozloučil s boxem a začal se věnovat dálkovému plavání. Jako první Čech před 41 lety přeplaval kanál La Manche.
František Venclovský byl živoucím důkazem toho, že nikdo nedokáže rozdávat tvrdší rány než život samotný. Jeho strastiplná cesta životem začala už v dětství.
Z osmi sourozenců zůstali jen dva. Jeho otec zemřel, když mu bylo pouhých třináct let a maminka kvůli šedému zákalu přišla o zrak.
František hledal své útočiště ve sportu a byl velice nadaný. Dělal téměř vše, ale nejlépe mu bylo v ringu. Jako voják z povolání měl značnou fyzickou kondici a již v armádě se stal přeborníkem v polotěžké váze.
Vše vycházelo a František se začal připravovat na římské olympijské hry v roce 1960. Zdálo se, že to nejhorší má za sebou, ovšem osud měl s tímto sportovcem jiné plány.
V roce 1957 se těžce zranil při obyčejném gymnastickém tréninku, kdy spadl mezi žíněnky a vážně si poranil krční páteř.
Verdikt zněl jasně: “Už nikdy nebudeš chodit.“ S tím se ovšem František nesmířil. Zapomněl na olympiádu a začal bojovat o své zdraví.
Značnou část rehabilitace tvořil bazén. Plavání, stejně jako box, mu přirostlo k srdci. Obdivoval dálkové plavce a jako desítky nadšenců před ním, i on se rozhodl přeplavat náročný kanál La Manche.
Z Františka se stává otužilec, trénuje a řádně se připravuje. Ovšem tehdejší režim mu stojí v cestě. Marně objíždí úřady a snaží se získat povolení, které mu umožní uskutečnit jeho sen.
Až 6. září 1970 nadejde jeho den D. Startuje z francouzského břehu za ne příliš příznivého počasí. Vše jde z počátku skvěle. Dokonce to vypadá na traťový rekord.
Bohužel k tomu nedojde. Františkovi ve vysokých vlnách dochází síla a do brýlí se mu dostává slaná voda.
Rozhodčí vše ukončuje a česká posádka jen marně protestuje. Nakonec se s plavcem vrací do Francie, ale ještě na člunu František slibuje, že se vrátí. A svůj slib dodrží.
V červenci roku 1971 úspěšně pokořil zhruba čtyřiceti kilometrovou trasu za 15 hodin a 26 minut. Když vstoupil na anglický břeh, jeho tvář zdobil úsměv.
Tehdy pronáší onu slavnou větu: “Já su tak šťastné…!“, která se stává symbolem toho, jak první Čech přeplaval slavný La Manche.
Tento životní úspěch František Venclovský zopakoval ještě v roce 1975, kdy svůj osobní rekord vylepšil a průliv přeplaval za 13 hodin a 42 minut.
JEHO LÁSKA K VODĚ SE MU STALA OSUDNOU
Nešťastná změť událostí započala v listopadu roku 1996 na udělování přerovského vyznamenání, kdy se František seznámil s vojákem, kterému chtěl na druhý den předvést, jak se plave v jeho milované řece Bečvě.
Při demonstraci se událo něco, co nikdo nečekal. František ve vodě ztuhl a museli mu pomoci přátelé. Pobyl si týden v nemocnici, kde si s ním nevěděli rady a nakonec ho poslali domů.
Po několika dnech se mu udělalo v noci špatně. Na operačním sále zjistili, že mu krevní sraženina ucpala tenké střevo, a to znamenalo konec.
František Venclovský zemřel 13. prosince 1996 a svět navždy opustila jedna z největších sportovních legend české historie. Muž, který byl živoucím příkladem toho, že ať vás život srazí na kolena, kolikrát chce, tak dokud budete mít vůli za něco bojovat, nikdy to neznamená konec.
