Homosexualita je pojem, který neustále vyvolává ostrou výměnu názorů, vzbuzuje odpor a pohoršení. Někteří jedinci i ve 21. století zastávají názor, že homosexualita je duševní nemoc, deviace či úchylka, která by se měla léčit. Přičemž většina těchto jedinců si nepřipouští, že i sledování dvou krásných žen na porno stránce z nich dělá „ony devianty a nemocné“. Stručně řečeno, na homosexuální styk se kouká v soukromí bytu, ale dvě lesby líbající se na ulici jsou považovány za zvrácené a nechutné.
Zatímco Česká republika je obecně přijímaná jako vysoce tolerantní, svým chováním k menšinám prozrazuje pravý opak. Nechce o ní mluvit, nechce o ní slyšet, nechce o ní číst, ale jinak ji samozřejmě respektuje a vůči „jiné lásce“ nic nemá. Dva muži držící se za ruku vyvolávají smích, nadávky a vyděšené pohledy, místo kterých by zasloužili spíše uznání za odvahu, kterou museli projevit, když vyšli vstříc slovnímu ponižování na ulici.
Věčně diskutované je téma adopce stejnopohlavními páry, o které se vedou sálodlouhé debaty s psychology, sociálními pracovníky a specialisty na danou oblast. Avšak doposud ještě nikoho nenapadlo udělat průzkum v dětských domovech, jak se na tuto možnost tváří sami děti. Zřejmě je jejich názor méně věcný a důležitý, než názor kvalifikovaného poslance, který zaručeně ví, kde se dítě bude cítit dobře. Osamělost a pocit „odstrčeného“ dítětě, které dítě žijící bez lásky má, nikoho nezajímá. Každý má svých problémů dost…
A co bychom také mohli čekat v zemi jako je Česká republika? Prezident, který místo, aby se zamýšlel, kam naše země spěje, píše knížky o neexistenci globálního oteplování a pronáší jeden homofobní proslov za druhým. Není prezident na svoji pozici už moc stár?!
A co takový nábožensky založený člověk, který nevynechá jediný pochod homosexuálů, aby se tam neobjevil s transparentem? Je navýsost jasné, že Bibli nečetl podrobně, když neví, že je důležité „milovat bližního svého“. Tenhle člověk nemiluje dostatečně, když není schopen odpustit „bližnímu svému“ pár malicherností, kterými se od něj liší. Navíc, otázkou zůstává, zda takový zápal v bojování proti homosexuálům je čistě dobrosrdečná záležitost, aby se „bližní“ nedostali do pekla. Proč raději nepomáhají starým lidem v hospicích, v nemocnicích, nerozdávají radost tam, kde chybí, ale zaměřují se na šťastné lidi, kteří se z homosexuality „vyléčit“ rozhodně nenechají a samozřejmě ani nemůžou. A proč raději nechodí na protesty, když vláda schválí reformu, která lidem pekelně sníží důchody? 
Na druhou stranu, co znamená pojem tolerantní? Netolerujeme netoleranci, chyby svých přátel, partnerů, partnerek, rodičů, sourozenců; nedokážeme se smířit s tím, že má někdo jiné názory než my, a pokud jsme hodně tvrdohlaví, budeme je stále a stále přesvědčovat o své pravdě. Přesto se považujeme za tolerantní jedince. Otázkou zůstává, zda bychom se bez zákonů, které určují, co máme a nemáme dělat, nepozabíjeli…
