Horset odhaluje kapelu Barbar Punk a svůj život

K hudbě jsem se dostal již od narození, jakožto každý člověk, hudba se kolem mě vznesla v rozmanitosti okolních zvuků. Jak jsem se tvářil si již nevspomínám, ale kdo si na své zrození vzpomene?

Výrazně mě nikdo neovlivnil, ale zároveň mě ovlivnili všichni – jak hudba, co se mi líbí, tak i hudba, co se mi nelíbí. Spíše než-li hudební vzor jakožto interpret mě velice ovlivnily hudební styly. Mám velice rád punk, folk (i lidovky), irskou hudbu, pořádný vesnický country a středověkou hudbu, dále mě ovlivnil rock a z části i metal, ale co mám nejraději jsou veselé tóny a jejich pozitivní energie.

Rodině nejsem lhostejný, ani ona pro mne lhostejnou není. Z toho se taky vyvíjí její náhled na mě. Věřím že má máma by byla raději kdybych byl inženýr nebo doktor, ale holt já chci být zpěvák.

Můj táta mi v mém stylu fandí, určitě by mě i podpořil kdybych si o to řekl, ale tohle si musím zvládout sám, což mi nevadí, protože mě to baví. Co se týče ostatních, též pro mě chtějí to nejlepší, jakož i já pro ně.

Být barbarem, je to dobré, důležité je být sám sebou a to jsem.

Okolí na mě pohlíží dobře, je to svým způsobem karma, já mám své okolí rád a ono zase mě.

Než-li jsem se začal živit hraním na ulici, živil jsem se různými brigádami. Mé první hraní na ulici vzniklo úplnou náhodou, neměli jsme s kamarádem peníze a chtěli jsme jít zapařit do města. Sedli jsme si v Brně do podchodu, kamarád s kytarou a já s irskou flétnou, vydělali jsme si a šli se bavit. Druhé pouliční hraní vzniklo omylem, šli jsme po zkoušce do hospody a neměli jsme na zaplacení, byli jsme zvyklí spolíhat se jeden na druhého v placení, no a v ten osudný den jsme byli všichni švorc, tak jsme nechali zástavu v hospodě a šli vydělat peníze hraním na ulici.

No a jelikož mě baví hrát pro lidi a celkově miluju hudbu, tak jsem se tím začal živit. Protože mám rád i ježdění stopem, tak s kytaristou Mamutem nám nedělá problém vyrazit stopem kamkoliv a nebrat si sebou ani korunu. Na jídlo se dá vydělat hudbou všude. Projeli jsme takhle Holandsko, Jižní Francii, Itálii, Rumunsko, Turecko… No už se seznam suprových dovolených zvětšuje. Umělec není moc bohatý, ale umělec nežije pro peníze, má své umění.

Lunaris je má stará dřevárnická skupina, pro čtenáře upřesním, že jde o souboje s dřevěnými zbraněmi. Na dřevárně se sejde banda nadšenců v kostýmech a jdeme si do lesa zabojovat. Boj má svá pravidla, která určuje organizátor akce (na různých akcích jsou pravidla hodně podobná). Přes den bojujeme a večer sedíme u ohně a veselíme se, vytáhnou se kytárky, bubny, vínečko a pařba může začít. Nejlépe dřevárnu poznáte tak, že se jí aktivně zúčastníte. Naše skupina LUNARIS již moc aktivně nevystupuje, ale většina členů jezdí na bitvy dál. I já si těch 12 bitev do roka střihnu.

Jestliže si chcete zabojovat, doporučuji v tomto roce bitvy Asterix a Obelix, Moravský Pán Prstenů, Ghotic na hradě Brníčko, Esence, Z pohádky do Pohádky… vše se dá dohledat na googlu.

Začátek proběhl domluvou mou a Mamuta, že do toho půjdeme, což bylo po koncertě kapely Jaksi Taksi (když jsme zjistili že již s některými vlastními songy nesouhlasí). Já kapelu sháněl dlouho a Mamut nyní také, to že umím zpívat a on hrát na kytaru bylo o nás už vcelku známé, takže jsme to dali dohromady. … Pak začalo shánění zkušebny, ostatních členů, spousta zážitků a nových zkušeností, ale stále se vyvíjíme, pořád máme čím překvapit.

Dohoda proběhla s jejich zpěvákem tak, že jestli se mu bude naše hudba líbit, udělají nám předkapelu a to na koncertě, který bude zdarma pro lidi. Zhruba před rokem jsem byl ve Vyškově na koncertě Jaksi Taksi, promluvili jsme o nás a hudba se jim líbí …. Jak to bude dál napíše už čas, nechejme se tedy překvapit.

První zkouška proběhla u mě na chaloupce ve vesničce Ptenský Dvorek. Rozhodli jsme se to pojmout jako párty, avšak párty byla zorganizovaná ještě odpoledne toho dne a tak ze všech pozvaných přišel na akci jen indián Soník… Na koncert jsme se vydali s Mamutem stopem z Brna, kde jsme den před tím měli jednu kalbu.

Co říci k onomu stopu. Stáli jsme na benzínce a stopovli auta, s přibývajícím časem ubývala naše morálka, když v tom přijela na benzínku jedna šikovná slečna v dorasovaným autě. Pomohli jsme jí vyměnit kolo. Na otázku co se jí s autem stalo odpověděla, že prý jí někdo to auto odřel, když ho nechala na parkovišti, což podle rozsekaného auta byla blbost. Nasedli jsme s ní do auta. Kudy na Olomouc? Zeptala se. Tady to máš na značce, doleva. Odvětil jsem. Aha. Řekla a zahla doprava směrem na Brno, měli jsme štěstí v neštěstí, když jsme se vraceli v jednom podotýkám nepřehledném sjezdu, auto přestalo jet a začalo couvat směrem dolů, v šoku jsem zatáhl ruční brzdu, jelikož řidička se dívala na cestu a nechápavě kroutila hlavou. Co se to stalo? Řekla. Podívej se na palubní desku. Odpověděl jsem pohotově, když jsem mačkal knoflík výstražného znamení. Došel ti benzín. Aha už vím co jsem chtěla dělat na té benzínce. Usmála se.

Vydali jsme se s tou holkou pro benzín a Mamut mezitím hlídal auto, kolem projíždějící řidiči na něj troubili a nadávali mu, že je idiot, nechat auto v tak nepřehledné zatáčce (nevýhoda byla, že naše pomocnice někde prý zašantročila výstražný trojúhelník). Když byl benzín v nádrži, přijeli jsme pro Soníka do Smržic, mimochodem po cestě jsme se asi třikrát vybourali na dálnici, nejkurióznější vymlení málem nastalo, když se řidička začala prohrabávat v cédéčkách v rychlosti 170 Km za hodinu.

Když jsme dorazili na chaloupku, začali jsme kalit a trénovat píseň Raketová Základna a Až Půjdeš Na Sever. Soník podotkl, že má baskytaru, tak jsme ho vzali do kapely.

Když vznikla kapela neměli jsme ještě zkušebnu, tak jsme zkoušeli v Ptenském Dvorku. Jednou jsme takhle zkoušeli u rybníka, přišel tam za nama můj kamarád od dětství Galli. Galli chtěl hrát taky v kapele ale neměl hudební sluch, avšak zápal pro kapelu měl a tak jsme ho vzali mezi nás.

Časem jsme si našli zkušebnu v Brně.

Každé pondělí jsme měli zkoušku s kapelou, postupně tyto pondělky dostaly název Pekelný Pondělek. Na zkoušce jsem zkoušel jen já s Mamutem, občas i Soník, když měl čas. Ale osazenstva bylo vždy víc, pokaždé přišli nějací posluchači a pak jsme šli s nima zakalit do města. Jednoho dne se došel na naši zkoušku podívat i Dan Vertigo, který v té době účinkoval v kapele Oranžový Vykřičník jako kytarista a zpěvák, my sháněli bubeníka a jeho bicí lákaly, tak ještě v tom týdnu si Dan koupil bicí a společně s Gallim jsme je jeli vyzvednout do Moravské Třebové. Vzhled bicích můžete vidět v postarším klipu Sudličník.

Tito členové jsou již exčleny. Nyní jsme v sestavě: Pira (bicí), Pira je z Čelechovic u Prostějova, je to zkušený bubeník. Matěj, ten je ze Střelic u Brna a je vynikající baskytarista, dalším nejnovějším přírůstkem je Kája, který hraje na violu. Mamut ten hraje na elektrickou kytaru a samozřejmě já zpívám a hraji na irskou flétnu. Všichni členové již účinkovali v hudbě nějakou dobu.

Galli s náma také již nehraje, ale co se týče šamanských bylin s omamnými vlastnostmi, v tom je Galli stále třída.

Šaman vpouští energie do lidí, ale i do duchovních sfér, o to však naši posluchači nebudou i tak ošizení, jestliže příjdou na náš koncert.

Akci jsme si pojmenovali Barbar Fest, pořádal jsem ho hlavně já s Gallim v Galliho vesnici Stražisko (u Prostějova). Naším záměrem bylo udělat co nejlevněší akci, takže pití bylo téměř za nákupku a vlez malý. Jakmile přišel náš čas, spousta lidí nevěřila, že jsme hráli poprvé. I když je pravda, že já zpíval na všech školních besídkách sóla, Mamut před tím kapelou prošel a Dan Vertigo zrovna v jedné účinkoval… Co si z tohoto dne odnesl každý z nás bylo individuální. Já jsem si odnesl příjemný pocit radosti, ale i zkušenost, že se neskáče s mikrofonem do lidí, pokud není bezdrátový. Po skoku jsem plul po osazenstvu směrem od pódia, kdybych pohotově nezavolal do mikrofonu ať si ho někdo vezme, nejspíš bych shodil na nebohé přihlížející celý aparát. Dál jsem si vyzkoušel že, plivání ohně není v místnosti až tak nebezpečné, ale pavučiny hoří rychle. No dozvěděli jsme se toho opravdu hodně, ale to by bylo na knihu.

Dejv s námi již hrával na ulici, sjížděli jsme spolu řeky a chodili na vandry a dřevárny, takže jsme si i perfektně rozuměli, je to skvělej člověk a dobrej kamarád. Nového baskytaristu jsme začali shánět na popud Dana, který se rozhodl, že bez basáka nebude hrát. Dejvovi bylo líto, že by naše kapela nehrála a tak s námi hrál pěkně dlouhou dobu a než odešel, dal nám o tom půl roku dopředu vědět.

Juch jsme Hráli v sestavě Já, Mamut a Dan, Daneček nahrál i basovou linku. CD Vždycky budeme někomu vadit bylo nahráno s dredáčem Otou na bicí a s Dejvem na baskytaru. Popravdě s dnešním ohlédnutím můžu jen konstatovat, že oboje CD jsou dost mizerný, nechci urazit fanoušky těchto alb, hrajeme teď mnohem lépe. Naše písně dostaly nový kabát a dají se poslechnout na bandzone nebo stáhnout na Ulož.to. Avšak nejnovější zvuk zažijete jen na koncertě.

Probíhalo to následovně. Když jsme se dozvěděli, že nás vykopli z PoD PaRoU, neváhali jsme a hrdinsky jsme zakročili. Byli jsme z festivalu vyhozeni neprávem, dva dny před zahájením samotného festivalu. Rozhodli jsme se na festival přijet a zahrát před areálem. Napojili jsme se za menší poplatek na jeden stánek a rozjeli velkou show na poli před areálem. Koncert se zdařil, díky letákům jež jsme rozdávali, se na nás přišlo podívat i hojné osazenstvo. Na koncertě s námi bubnoval bubeník z kapely Inseminační Stanice, jelikož Dan nesouhlasil se záškodnickou akcí a napsal celé kapele hromadnou sms: Daneček bubeníček končí své angažmá v kapele BARBAR PUNK. Ale co koncert se povedl i bez něj a lidé si jej užili. Více o této aféře najdete na těchto stránkách.

No rozhodně nás odchody členů hodně zbrzdily. Otu jsem do kapely sehnal přes internet a Marťu jsem sehnal přes kámoše na Keltské Noci. Ota byl skvělý společník a Marťa nám ukázal, jak zní hudba s bubeníkem, který umí bubnovat. Každopádně kluci to s nama neměli lehké, na koncerty jsme v té době jezdili stopem a spaní probíhalo ve spacácích venku… zní to sice jako romantika, ale v zimě to byl boj o přežití. Takže chápu, že né každý dokázal se mnou a Mamutem držet krok.

V tom roce jsem se již živil pouliční hudbou na plný úvazek, takže jsem byl mezi prvními kdo o zákazu věděl. Někteří lidi za mnou chodili a smáli se, že mi už hraní na ulici skončí, jiným to naopak bylo líto. V té době byl facebook ve skvělé formě a každý se díval na události, které jim byly poslány, což už v dnešní době je minulostí. Já jsem založil na facebooku událost „Protest proti zákazu hraní v Brně.“ Na události mi přibývala spousta lidí denně, taky jsem to hodně přiživoval spamováním různých stránek.

Jednou se mi ozvali kluci z Brno Buskers, že chtějí také dělat protest, jejich nápad byl, nechat muzikanty zahrát famfáry z Libuše před domem Vágner. Můj plán byl megalomanštější, sehnat velký průvod protestujícího lidu, ve kterém kdokoliv má hudební nástroj, tak na něj bude hrát. Oba nápady nebyly špatné a tak jsme se rozhodli táhnout za jeden provaz (né nadarmo vznikla pohádka o veliké řepě, žel lidstvo za jeden provaz táhne poskrovnu). Domluvili jsme se na datu 4. 6. V onen den jsem přišel na Mendlovo Náměstí, kde byl sraz protestujících. Zvolal jsem kdo jde na protest a k mému úžasu se zvedl ohromný dav. Kapela mi pomohla tak, že jsem byl domluvený s policií, že musím mít koordinátory průvodu, takže jsem do toho začlenil kapelu.

Muzikou oplývající dav dorazil k cíli, kde nás vítaly fanfáry. Byl to nádherný den, slunce svítilo, po celém městě se hrálo a zpívalo. Po protestu se do Brněnských konšelů opřeli novináři a tuším, že i nějací právníci. Veřejnost byla muzice nakloněná a jelikož bylo před krajskýma volbama, radní udělali to, co jim jde nejlíp, převlékli kabáty, začali tvrdit jak hudbu podporují a 11. 7. bylo nad městem Brnem opět slyšet pouliční muzikanty. Díky všem vše dobře dopadlo.

Ještě taková sranda na závěr. ODS, kteří akci ziniciovali, rozdávali ve volebním programu letáčky u nichž bylo napsáno stop žebrání (myšlena pouliční hudba) a pod tím byla fotka Mě, Mamuta a Dejva.

Soutěž Emergenza probíhá na několik kol. Jestliže se soutěže chcete zúčastnit, musíte nejprve zaplatit registrační poplatek a poté ještě prodávat lístky, aby přišli lidi, kteří mimochodem hlasují o tom, kdo bude vítěz. První kolo proběhlo v klubu Metro v centru Brna. Den před akcí mi volal Marťa, že se vysekal na kole a nemůže odehrát koncert, ihned jsem začal obvolávat lidi kdo by s námi zabubnoval. Ozval se mi dobrodinec Maggi Malášek, zajímavostí bylo že jsme se našli přes kamarádku a vůbec jsme se neznali, celou noc jsme trénovali. A na akci se nám povedlo postoupit do dalšího kola. Mimochodem Marťa vzal pád z kola jako varování od osudu a z kapely odešel, nyní bubnuje v Prostějovské kapele Něco Mezi. Maggi s námi zahostoval ještě pár koncertů. Poté s námi odehrál jeden koncert Mičl ze Švábenic. Než se k nám přidal mistr mezi bubeníky Pira.

Další kolo započalo nemilou zprávou, že se zdražil vstup. Takže jsme se odmítli přizpůsobit a neprodali jsme ani jeden lístek. Hráli jsme v sestavě já (Horset), Mamut, Caba na baskytaru, Pira a Laeg Mortemir na dudy. Pira měl jet v ten den do práce na noční, ale organizátoři nás odmítli přeložit na jiný čas než jako předposlední kapela a kapely se s námi nechtěly přehodit taktéž. Tak se Pira kvůli kapele vybodl na práci, kdo z vás na to má? Kupodivu po našem koncertě pro nás začala hlasovat spousta lidí, takovou reakci jsem nečekal… Nakonec jsme postoupili do dalšího kola, ve kterém si kapely dovezly ohromný kotel fanoušků a my zas neprodávali ani lístky a tak i když jsme získali kupodivu spoustu hlasů, jsme dál už nepostoupili. Navíc jsme ještě ten den jeli hrát koncert na Star Wars larp do Zábřehu na Moravě, den po tom do Prahy a následující den znovu koncertovat do Brna atd…

Plány jsou jednoduché, stát se nejslavnější kapelou na světě, jestliže se zde objeví mimozemšťani, tak i ve vesmíru. Jestliže nás chtějí slyšet, doporučuji sledovat naše stránky a bandzone, jsou tam aktuální koncerty.