Já, introvert aneb Poklad v hloubi sebe sama

Jsem introvert.

Když se vysloví tato věta, mívám velmi často pocit, že mezi lidmi panuje rozšířený názor, že introverti jsou ve své podstatě stydliví asociálové, kteří jenom sedí doma v koutku a mlčí. Ostatní mohou nabýt dojmu, že introvert je tichý, nedůvěřivý, málo společenský člověk, který nezapadá mezi větší skupinu. Skoro jako by uzavřenější povaha měla znamenat něco hanlivého.

Tak trochu divná?

Ano, pro introverty je ohromně cenný vnitřní svět, vystačí si sami a zpravidla nemívají potřebu vyhledávat velkou společnost. Neznamená to ale, že by byli o něco ochuzení, právě naopak! Čerpají ze svých myšlenek, pocitů a prožitků. Více naslouchají než mluví.

Já, introvert, jsem si vždycky připadala tak nějak mimo, kdykoli se poblíž pohyboval můj extrovertní bratr. Bez problémů komunikoval, snadno navazoval nové vztahy, byl ve společnosti oblíbený a vždy o něm bylo slyšet. Dlouho jsem si myslela, že pro fungování v tomhle světě má lepší předpoklady, že je na tom líp, protože já nic z toho nevyhledávám, nepotřebuji a neumím úplně přirozeně. I lidé v mém okolí mi často dávali bratra za vzor. Říkali: „Podívej na Peťu, baví se, má spoustu přátel, úplně v pohodě si všechno vykomunikuje. Zatímco Ty se uzavíráš před světem…“ Možná měli pocit, že jsem chudák a že o něco důležitého přicházím, když každý týden nevymetám bary a ke štěstí nepotřebuji mít kolem sebe houfy lidí. Přestože jsem někde uvnitř cítila, že  nemám potřebu násilím měnit své vnitřní nastavení, prohluboval se ve mně pocit, že jsem asi vadná a nepoužitelná.

Nic není lepší nebo horší

V porovnání s extroverty může takový introvert cítit nevýhodu. Může získat dojem, že je na něm něco špatně a že naproti němu ti skvělí extroverti mají jednodušší život. Minimálně v interakci s druhými.

Jenže to je právě to. Nač se porovnávat?  Vždyť neexistují jen dva typy lidí. Svět není černobílý a každý má v povaze určité rysy, kterých se druhému nedostává v takové míře a naopak. Možná jde jen o to přestat se vnímat horší než jsem a zaměřit svou pozornost na to, v čem může být naše uzavřenější povaha prospěšná – nám, ostatním lidem a světu jako takovému. Najít to, co z ní můžeme využít pro to, abychom se cítili dobře a plnohodnotně nejen my, ale i lidé, se kterými se v životě potkáváme. Introvert má totiž mnoho předpokladů a silných stránek, které extrovertům nebyly naděleny zrovna  vrchovatou měrou.

Samota, která tvoří

Introvert umí být sám. Dalo by se říct, že samotu vyhledává a potřebuje, aby vyživil svou duši. Je velmi zvídavý a hloubavý, a tak dokáže přijít na nevšední, neotřelé nápady a řešení. Ačkoli se může ostatním jevit jako zamlklý podivín, který vede nudný život, jeho vnitřní svět je velmi pestrý. Nespokojí se s povrchností a každičkou myšlenku dokáže prozkoumat opravdu do hloubky. Velmi často vede hovory sám se sebou, ať už uvnitř nebo tak, že si „povídá pro sebe“, díky čemuž si urovnává své myšlenky a nachází odpovědi, které hledal. Dost často jsou to odpovědi, které by v hluku cizích názorů možná ani neslyšel.

Povídej, naslouchám ti

Introverti milují lidské příběhy. Naslouchají jim se zájmem a dokáží v druhých celkem snadno vzbudit důvěru potřebnou k tomu, aby je nechali nahlédnout do svého nitra, a především, aby ti na druhé straně cítili, že se jich MOHOU svěřit. Lidé pak mají pocit, že jejich problém či tajemství je u introverta v bezpečí. A skutečně tomu tak je. Introvert nemá potřebu hned běžet a vytroubit do světa něco, s čím se mu druhý svěřil. Cení si důvěry lidí a nepodsouvá jim svá řešení ani východiska. Prostě jen s druhými JE, připravený podpořit, poradit. Raději se ptá, než odpovídá. Díky tomu dostávají druzí prostor pro to, aby vyventilovali všechny své pocity, bolesti, strachy… a to vše bez obav, že by byli souzeni.

Umějí se v klidu připravit

Introverti jsou klidnější, když mají čas a prostor si vše promyslet, připravit a před důležitým setkáním i během něj si zjišťují důležité informace o člověku, se kterým jednají, avšak nedělají to z vypočítavosti, ale proto, aby mohli reagovat na jeho individualitu, konkrétní potřeby nebo prožitky, které vnímá.

Introvert se vždycky zaměřuje spíš na jedinečnost, chce dát druhému pocítit, že jej vnímá, respektuje a že právě JEHO potřeby jsou pro něj důležité. A sám také touží po tom, aby právě jeho prožitek byl takto přijímán.

Soustředí se snáze na cíl

Protože jsou introverti často ponoření do sebe a hledají odpovědi a klid sami v sobě, dokáží i svou pozornost a soustředěnost věnovat úkolu, který si stanovili, aniž by se nechali příliš rozptylovat vnějšími vlivy. Ví, co chtějí a mají prozkoumané všechny možné cesty a způsoby, které je mohou k cíli dovést. Rádi po nich pátrají a nebojí se věnovat tomuto hledání dostatek času i energie, protože si uvědomují, že čím lépe se připraví a zacílí na svou vizi, tím systematičtější kroky budou činit, aby ji naplnili.

Empatii mají vždy s sebou

Empatie je jedním z nejzásadnějších darů, kterými introverti oplývají. Dokáží se vcítit do člověka, s nimž hovoří, a to i v situacích, které možná sami neprožili. Dávají vám vždy pocítit, že rozumí vašim přáním, pohnutkám i pocitům. Velmi často si je lidé vybírají jako svou vrbu, když se potřebují svěřit, protože cítí, že u nich najdou porozumění, podporu i potřebný klid v náročných situacích.

Mnoho introvertů se v roli takovéto vrby cítí jako ryba ve vodě, protože tak nabízí druhým to, co je jejich skutečnou a přirozenou podstatou. Jsou potřební a žádaní, oceňovaní za to, co vychází přímo z hloubi jejich skutečného Já.

Už dávno se netrápím tím, že v očích některých mohu být za zvláštní případ, když nevyhledávám davy lidí a raději jsem sama, s knížkou nebo svými myšlenkami. Proč taky? Vždyť právě díky tomu. že jdeme do své hloubky, můžeme najít to, co na povrchu a v křiku nemusí být vždy vidět a slyšet.