Pokud vás nezlákala nedávná pozvánka na multižánrový festival Jahodový Jam, udělali jste chybu. Koutky mých úst nonstop cukaly nahoru. Inteligentní humor, šamanské bubny i alkoholové parafráze na biblické příběhy. Tím vším nás sobota 8. 9. v Praze nasytila.
Ocitli jsme se úplně pryč ze známého a stokrát prochozeného centra plného fotících asijských turistů a neomrzitelných kouzelných uliček lemovaných historickými budovami. Modřanský biograf působí bez vší té parády a ohromnosti mnohem domáčtěji a útulněji než Národní divadlo. Sympatie v nás probouzí piškoty slepované jamem, které čekají jako odměna za zaplacení vstupného u vchodu. Je sice teprve něco málo po druhé odpoledne, ale zvuky ze sálu nám dávají vědět, že první filmové pásmo již dnešní program úspěšně odstartovalo.
Ukojit estetické cítění však nestačí, takže se vydáváme na průzkum nabízeného občerstvení. Půllitr malinovky a pořádný kus klobásy za pár kaček pohladí náš žaludek i peněženku. Svoje si tu najde pivař, vegetarián i mlsoun, takže jednu z podmínek fajn akce si v duchu odškrtávám za výbornou. A alou za kulturou!
V schované chodbě za rohem na nás číhají výrony, výstřiky a hurikány fantazie z hlavy Jana Grumla, který si říká Slaking Lizard. Umělci jsou vážně divní. (Ale krásně divní). Na výtvarném umění je krásná ta neomezenost a nekonečnost – zkrátka nemá hranice a vy si můžete na papír vyzvrátit, co se vám zlíbí. Přesně tím se výtvarník Gruml řídí. Z barevných šíleností se na nás směje žabozubatý Hrabě Frogula, nezdvořilí rybí číšníci, rozplizlé pudinkovité cosi… modernímu umění a nápadům jsou zde dveře otevřené! Navíc na nás opět zírá důkaz, že v jednoduchosti je krása. Autor nic složitě nestínoval ani nevykresloval – raději se upíná k jednoduchosti a pointě. U mě za jedna!
Po vizuální svačince nám hodinky dávají vědět, že je čas poprvé vyzkoušet sedačky v sálu – čas prvního divadla. Zmateně v papírovém programu pročítáme anotace ke kousku A pak se to stalo! od Damúzy: „Toto není pohádka. Toto je příběh o třech kamarádech, kterých si nikdo nevšímá, o třech neužitečných předmětech a především o třech nepořádných dětech.“
„Pojďte si blíž, ať pořádně vidíte loutky!“ Takže loutková nepohádka? Nu, jak se říká, proti gustu žádný dišputát! Takže vypnout mobily a zmlknout!
Chvíli trvá, než bizarní „loutky“ na rukou hereček poznávám. Hřeben, „uchošťoury“ a kapesník. Hřeben? Uchošťoury? Kapesník?! Kteří v jednom kuse poučují o nezbytnosti hygieny? A oslovují dospělé publikum, které už je dávno za vodou, jako děti? Nejprve můj mozek nonstop protestuje: To JE pohádka! Zábavná POUZE pro dětské publikum!
O pět minut později se usmívám jak měsíček na hnoji, nechápavě hltám schopnost aktérek hrát si s hlasy a intonací a těší mě, že existují i zábavné způsoby, jak malým dětem vysvětlit úskalí nečištěných uší. Dneska si zuby vydrhnu jako nikdy!
(Mimochodem další plus dostává biograf za pohodlné sedačky, kterých se mi v našem komunistickém kině nedostává. S nudou sice nepočítám, ale kdyby náhodou, vyspala bych se tu zřejmě pohodlně.)
Po doslova očisťující loutkohře na nás valí svůj pupek druhé filmové pásmo plné názvů, pod kterými si skutečně nedovedu nic představit. Carusel, Fartman, Jež a na závěr perlička Klobouk, Kamil, dívat se, bu bu bu…
Fartman je bláznivá úchylárna, u které se ptám, zda bdím či sním. Takzvaný a rádoby superhrdina, jehož ohoz silně připomíná (a zřejmě jím i skutečně je) prostěradlo, používá místo plamenometů či pavučin jisté nevoňavé plyny vydávané zadní částí těla. Sláva fazolím, které oněm plynům slouží jako hnací impuls. Nevěřícně se směji od začátku do konce.
Dozvídám se, že snímek Jež se zřejmě řadí mezi favority, režisér Andy Fahu se totiž na této půdě dočkal ocenění v minulých ročnících. Příběh začíná daleko uvěřitelněji než Fartman. Slečinky Jana a Jitka si volí jako dopravu na dovolenou něco trošku dobrodružnějšího – autostop. A při cestě se holky rozhodně nenudí!
Po vopravdovejch filmech následuje další z čísel krásnýho teátru s težce zapamatovatelným názvem – Monsterkabaret Freda Brunolda. Žádný děj, pouze dvě postavy, pouze jedno místo a série vtipných dialogů na nejrůznější téma. Kombinace dvou protikladných mužů – naivního začínajícího básníka s lehce zkreslenými představami o světě a branži Jožka Lipnika a krásně cholerického života znalého bručivého nakladatele Freda Burnolda funguje skvěle. Fred Burnold, jeho permanentně naštvaný sípavý chraplák a schopnost nechat se rozhodit jakoukoli nedomyšlenou poznámkou, baví celý sál.
Z divadelního menu se bohužel bude podávat poslední, zato však vydatný chod. Ne zcela neznámé divadlo Dno, které mne kdysi pobavilo se svým představením Svět podle Fagi, nás má ohromit Hospodinem. Ano, žádný Bůh, ale Hospodin, od slova hospoda. A v hospodě se co? Pije! Čili mezi účinkující patří i panáky plné raději neidentifikovaných kapalin a herci publiku rozdávají tekutý chléb.
Pro doladění hospodské atmosféry je nezbytná tahací harmonika a veselý zpěv. Co mě na tomto souboru nejvíce fascinuje, je schopnost improvizovat vždy, všude a na všechno. Diváci si mohou sami zvolit, jaký biblický příběh herci zahrají a ti vždy bleskurychle vymyslí, co a jak a pomocí čeho. Neméně obdivuhodnými shledávám jejich hry se slovy, nejrůznější přesmyčky a podobné úsměvné blbůstky, které nám naše krásná mateřština umožňuje.
Smutně pozoruji čas na displeji telefonu. Pro mne jakožto pro nepražačku, která se musí řídit podle spojů domů, bohužel nastává time to go. Tím pádem přicházím o hudební část večera a nadprůměrně nenormálního Vlastu Plamínka.
Píča z hoven, jeden z objevů roku, mne svým elektronickým těžce identifikovatelným cosi nepotěší a nestane se tak ani u dvoučlenných Kazet. Místo toho jsme unášeni do mrtvého maloměsta. Tak snad zas za rok, Jahodový Jame!