Jméno severoafrického státu, proslaveného ropou, starověkými městy jako Leptis Magna se během letošní zimy skloňuje v médiích téměř denně. Zatímco dříve se výstřední samovládce Muammar Kaddáfí objevil v evropských médiích tehdy, když mu nějaká hvězda populární hudby zazpívala na narozeninách nebo když se sešel s tím či oním evropským státníkem. Vlna protestů, která dorazila i do Libye, však poněkud narušila stárnoucímu despotovi důchodovou idylku.
Před sto lety by žádný stát na světě nenapadlo nějak řešit vnitřní situaci v jakémkoliv státě, pokud by se daného státu tato situace bezprostředně nedotýkala. Libyjská krize se Evropanů dotýká jen nepřímo – z Libye vede ropovod do Itálie (ovšem jakožto suverénní stát má Libye právo dělat si se svou ropou co chce) a lze očekávat zvýšený příliv uprchlíků (několik tisíc Libyjců ovšem nějak dramaticky demografický vývoj nezmění).
Představa jakési dozírající síly, která jako boží ruka trestá všechny světové zločiny, se zrodil až se Spojenými národy v roce 1945, nicméně jsme byli nejednou svědky toho, že OSN brzdila osvoboditelské nadšení Američanů, Britů a dalších.
Jsou tu jen dvě možnosti – do Libye svoje vojáky vyslat nebo ne. Obojí může dopadnout katastrofálně, a pro oba tyto případy máme hrozivé příklady z historie.
Vletět po hlavě do nesvobodné země vypadá na první pohled hrozně hezky. Každý doufá, že to bude jako v roce 1945 v Praze nebo Plzni – domorodci mávají kapesníky, tančí a sličné dívky líbají americké osvoboditele. Člověk si připadá jako hrdina a dá se to dost dobře obhájit z křesťanského hlediska. Druhá mince toho je, že můžete dopadnout jako ve Vietnamu, v Iráku nebo v Kosovu – domorodci vlastně nevědí, jestli vás mají vítat, nebo vás bude vítat jedna skupina, zatímco ta druhá vás bude nenávidět, a jakožto okupantům vám pořádně zatopí. Za deset let zbude z mesiášského vytržení jenom hořká pachuť země, kterou nesnášíte, která vás také nesnáší, ve které nic nefunguje, všichni se tam snaží zabít se navzájem a historie to hodí na vás. Veřejné mínění z vás udělá zrůdu, co bere matkám jejich syny kvůli území/ropě/šíření vaší zločinecké ideologie.
Druhá možnost také vypadá krásně. Je pravda, že demokracii nelze exportovat, že to je nesdělitelná hodnota, ke které musí každá společnost dospět sama. I když se v Afghánistánu de iure uplatňují téměř západní právní standardy, společnost tam pořád funguje jako v islámském středověku. Navíc: odstraníte tyrana, ale nevyhnou se vám deseti- nebo stotisícové ztráty ve vojenských operacích kvůli teroristickým útokům atp. A až odejdete, tak stejně přijde nový diktátor.
Jenže tady zase hrozí, že „obvyklý“ konflikt, „obvyklá“ diktatura přeroste ve strašlivou katastrofu. Ve Rwandě sice působily jednotky OSN, ale byly slabé a nedokázaly zabránit zmasakrování milionů civilistů, mužů, žen i dětí. Do Kambodži nikoho jít ani nenapadlo, koneckonců je to hned vedle Vietnamu. Ovšem tady umučila junta, kterou by západní síly dokázaly bez problémů zlikvidovat, něco kolem dvou miliónů lidských bytostí. Řádění Rudých Khmerů nakonec ukončila vietnamská armáda.
Francie si myslí, že na palčivou otázku v libyjském případě odpověď našla – věřme, že není prvotní zájem ani ropa, ani touha vrátit se mezi světové velmoci. Já bych si na místě pana Sarkozyho tak jistý nebyl. Dle mého skromného názoru naštěstí katastrofa rwandských nebo kambodžských rozměrů nehrozí, i když proti povstalcům Kaddáfí krutost uplatnil. Je ale nutno se ptát, zda případný úder nezpůsobí víc škody než užitku. Bezletové zóna vypadá bezrizikově, ale co když Kaddáfí odpoví? Co když bude nutné pak do Libye vpadnout a obsadit po zemi Tripolis? Co když se budou francouzští a američtí vojáci za 10 let ptát v saharské poušti, uprostřed největšího afrického bojiště, obklopení půlkou světové Al-Kajdy, jestli to Paříži v roce 2011 stálo za to?
Odpověď nám dají možná příští hodiny a dny, možná dlouhá léta.
