Cílem vypravování je vystihnout situaci jako sled po sobě jdoucích dějových událostí. Vzniká vždy v určitém momentě a velmi záleží na tom kdo, komu a o čem vypráví. Jak postupovat při psaní vypravování a jaké zákonitosti je v tomto útvaru nutné dodržovat se dozvíte v dnešním článku.
Vypravěč je autor vypravování (mluveného či písemného) a může mít nejrůznější postoje a cíle: chce se se čtenářem podělit o své zážitky, upozornit jej na svou osobu, pobavit nebo mu podat určité informace. Při vypravování se snaží vyvolat napětí, aby zvýšil čtenářův zájem o další průběh děje. Občas proto může pozměnit přirozený postup věcí tak, jak se skutečně staly a ve vyprávění přeskakovat nebo událost vypravovat zpětně (retrospektivně, tzn. začínáme vyprávět od rozuzlení).
Kompozice vypravování
Vypravování bývá zpravidla rozčleněno do pěti fází.
1. Expozice – úvodní situace, seznámení s postavami a prostředím
2. Kolize – zápletka – určitý problém nebo konflikt, který se stupňuje
3. Krize – vyvrcholení konfliktu
4. Peripetie – zvraty, komplikace, obraty ve vyprávění vedou k
5. rozuzlení a řešení situace
Vypravěč může vyprávění pojmout čistě jako objektivní, věcné sdělení informací, které předává svému posluchači nebo děj subjektivně prožívá, a to se odráží na jeho osobním postoji k němu. Záleží také na tom, nakolik se ho osoba, která příběh vypráví, sama účastnila, zda vypravuje zážitky své nebo někoho jiného a jestli jde o děje čerstvé nebo dávno minulé.
Velké rozdíly vnímáme u vyprávění mluveného a psaného. U mluveného projevu nemíváme zpravidla tolik času na přemýšlení nad tím, jestli informace za sebe řadíme chronologicky, ale mluvíme o nich tak, jak si je právě sami vybavujeme. Často se vícekrát vracíme k téže situaci, opakujeme, zdůrazňujeme, hovoříme i o věcech, které pro samotné vyprávění nemají tak důležitý význam. Písemná forma vyprávění bývá většinou promyšlenější a uspořádanější.
Během vypravování se vypravěč obrací ke svému publiku (či čtenáři) a snaží se jej vtáhnout do děje a samotný děj oživit nejrůznějšími otázkami a výzvami, které posluchačům adresuje. Míra, s jakou se snaží posluchače do děje zapojit, záleží také na tom, nakolik důvěrný vztah je mezi oběma stranami. Správný vypravěč by měl taktéž reagovat na mimiku, gesta, námitky a dotazy svých posluchačů. Ve vypravování používáme věty jako např. „nebudete mi věřit„, „umíš si tedy představit„.
Při snaze upoutat čtenáře u písemného vypravování je kontakt s adresátem fiktivní. Vypravěč očekává a předpokládá určité chování čtenáře textu a tomu uzpůsobuje i styl a dynamiku svého psaného projevu, snaží se, aby text působil živě a energicky („musím se vám přiznat„, „všichni si na to jistě pamatujeme„, „než budu pokračovat, zmíním se ještě o…„).
Je dobré, když si autor vypravování určí jeho rámec. Dá tak čtenáři jasně najevo, kdy vypravování začíná a kdy končí. Vypravěči Karla Čapka vyprávění začínají např. takto: „Když už tu je řeč o tom komisaři Bartoškovi,“ pravil pan Kratochvíl, „tak si vzpomínám na jeden případ…„ A vypravování končí slovy: „A to už je všechno.“
Své místo ve vypravování mají i odbočky. Ty vysvětlují nebo doplňují některé informace.
Téma vypravování
Jednou z nejdůležitějších věcí, které si musíme ujasnit ještě před začátkem samotného psaní či mluveného projevu, je téma vyprávění. V běžném životě nejčastěji někomu vyprávíme skutečné události (pokud nereprodukujeme někomu svůj sen, události, o nichž jsme se dočetli nebo scény z filmu). V uměleckém textu je podstatná převážně autorova tvořivost a fantazie. Potom si může dovolit spojit skutečné děje s prvky fikce nebo na ní postavit celé své dílo. Některé literární žánry jsou založeny hlavně na vypravování skutečných událostí (historická kronika, paměti, autobiografie), jiné jako např. pohádky, bajky, novely, romány nebo pověsti vycházejí zejména z kreativity autora, tzn. z fikce.
Vyprávěcí postup
Ve vypravování tvoří podstatnou část popis (místa, situace nebo osoby). V Houpacích pohádkách A. Mikulky najdeme tuto pasáž: Byl jednou jeden tygr. Byl zavřený v kleci v zoologické zahradě. Klec byla pevná, železná, a ještě byl kolem plot z drátu. Lidé se na něj chodili dívat a ukazovali ho svým dětem. Říkávali: „To je ten zlý tygr, nebudeš-li hodný, sežere tě!“ Děti plakávaly strachem a lidé se smáli.“
Jindy je např. životní prostředí podáno buď v souladu, nebo v rozporu s předchozími psychickými stavy lidí, ale i s celými jejich životy a vypravovaným příběhem. Např. Josef Čapek ve Stínu kapradiny napsal: Čím dále, tím více se mně zdá, že i v tom lese je pro nás pořád méně a méně místa. Popadla ho ošklivá představa takového lesa, který by se ustavičně klínově úžil, až by vybíhal v zcela ostrý hrot, kde ruce uprchlíků vztažené vpřed za útěku hložím, vpadnou nakonec rovnou do otevřených želez, která jím vstříc drží čekající četník.
Řeč vypravěče a postav
Řeč postav ve vyprávění slouží k jejich charakteristice nebo k realizaci děje. Často užíváme přímou řeč. Před ní a za ní obvykle stojí uvozovací věta, která obsahuje sloveso mluvení nebo myšlení (říci, povídat, hovořit, myslet). Můžeme zde upřesnit způsob pronesení věty (šeptat, koktat, bručet) nebo vztah mluvícího k ostatním (hrozit, lichotit). Také formulujeme své citové zaujetí (chlubit se, naříkat), přání, příkaz, zákaz (pobízet, žádat, zakazovat), svůj postoj (souhlasit, odporovat) nebo fázi promluvy (začít, skončit). V textech vypravování je vhodné používat slovesa související s promluvou („Posaďte se,“ přisunul jí křeslo a sám se posadil naproti ní).
Přímá řeč začíná dvojtečkou a poté uvozovkami na začátku i konci věty. Nevlastní přímá řeč vypadá jako přímá, ale není vyznačena dvojtečkou a uvozovkami. U nepřímé řeči (Žalovaný řekl, že se cítí nevinen) nás o promluvách informuje vypravěč. Vnitřní monolog ve vypravování pak naznačuje duševní svět postavy, její myšlení, vnitřní život, pocity).
Syntax vyprávění
Ich-forma popisuje postoj samotné postavy, která nám děj vypráví (Už jsem toho měla dost. Otočila jsem se k němu zády a práskla jsem za sebou dveřmi). Jako prostředek přiřazení věty se objevuje spojka a.
Pokud vyprávíme ve 3. osobě, používáme souřadná souvětí, krátké věty (výkřiky, zvolání, otázky) a jednočlenné věty jmenné. Z podřadných souvětí nejčastěji užíváme vedlejší věty časové (s užitím spojek když, jakmile, sotva, najednou, vtom). Tyto výrazy vystupňují dynamiku děje. Pro vyjádření současnosti nebo následnosti děje používejte slova jako až, než, zatímco, kdykoli apod.
Nejčastěji něco někomu vyprávíme s určitým časovým odstupem a používáme tedy čas minulý, pokud ovšem chceme čtenáře či posluchače vtáhnout do děje a umožnit mu bezprostřední účast v něm, můžeme zde použít i čas přítomný. Karel Čapek ve své První partě demonstruje tento přístup takto: Konečně tamhle ze správní budovy vychází hrstka lidí. Ten malý, růžový pán s bílou bradičkou, co jde napřed, to je sám ředitel uhelné pánve, řečený starý pán…
