Při psaní fejetonu autor prokazuje svou originalitu a nápaditost. Snaží se předvést čtenáři nějaké téma všedního dne v novém světle. Nejde mu primárně o odlehčení tématu, ale volbou lehkého slohu podat problém jinýma očima.
Fejeton býval umístěn na první stránce novin dole pod čarou jako protipól hlavního článku. Zpracovává drobné, ale zajímavé téma neotřelým způsobem. Často se jedná o témata z všedního života, obyčejné věci jsou podány v neobyčejném světle. Autor vychází z vlastních zážitků a předkládá čtenáři svůj vlastní pohled na věc. Vyjadřuje se osobitě a vtipně.
Základem fejetonu je úvahový postup, který ovšem bývá doplněn i dalšími postupy, především vyprávěním, popisem či výkladem. Spisovným rámcem textu prostupují výrazné hovorové prvky, ať z hlediska výběru slov nebo syntaxe.
Pro fejeton je příznačný humorný ráz, komické prostředky a hra se slovy. Rovněž milovníci ironie se zde mohou do sytosti „vyřádit“. Humorný nádech mívá i občasné užití knižních tvarů a výrazů. Zastoupena zde může být přímá řeč a dialog. Používáme tázací i krátké věty. Autor uvádí svůj vtipný postřeh k věci.
V pozadí lehkého stylu fejetonu nezřídka bývá vážnější téma, které má čtenáře přivést k zamyšlení nad aktuálním společenským problémem. Píší se fejetony satirické, lyrické, vzpomínkové a jiné. Fejetonu jsou blízké další polobeletristické zábavné a vtipné články.
Mezi významné české fejetonisty patřil Jan Neruda, Karel Čapek, Karel Poláček nebo Ludvík Vaculík.
Titulek fejetonu by měl být kreativní, cílem je upoutat čtenáře. Závěr může a nemusí být otevřený. Text můžeme ukončit nějakou vtipnou tečkou.
Podívejte se na ukázku fejetonu z pera Rudolfa Křesťana.
Nadváha
Při leteckých cestách do ciziny má člověk obvykle napsáno v letence, že jeho zavazadla smějí vážit 20 kilogramů. Je-li hmotnost větší, musí pasažér každý kilogram pěkně zaplatit.
Jsem v této oblasti vzdělán praxí takže si do kufru zásadně neberu činky. Při odletu nemívám s váhou potíže. Naskládám nejnutnější věci do zavazadel, zatáhnu zip, podívám se na hodinky a zjistím, že už musím letět. Letím tedy na autobus, pak letím na letadlo a posléze letadlem.
V cizině mívá novinář dost práce a v touze získat co nejvíce podkladů sbírám i různé brožury s přesnými údaji. Kufr postupně bobtná. Když už je úplně plný a puká ve švech, nastává poslední den cesty, kdy spočítám zbytek kapesného a vydám se koupit něco typického. Nevím proč, ale lidé v cizině kupují vždy něco typického. Já také kupuji něco typického, jenže už vím, že kufr přebral, tak v obchodech pátrám jenom po předmětech, které jsou vyjmuty z povinnosti vážení při odletu.
Jejich seznam bývá uveden na vnitřní straně obalu letenky. Vcházím tedy do nejbližšího obchodního domu s letenkou v ruce a se sporými finančními prostředky v kapse, abych si vybral z možností, které mi seznam nabízí. V duchu si ty přesně vymezené předměty pořád opakuji: malá dámská kabelka, šála, přikrývka, deštník nebo vycházková hůl, malý fotoaparát nebo dalekohled, plášť, koš na dítě, čtení na dobu letu.
Cenově je mi nejbližší vycházková hůl a čtení na dobu letu. Zatímco hůl obvykle seženu, dokonce typickou, pak nezměrné problémy mívám v odhadu takového čtení, které se má vejít do doby letu. Většina je z tohoto hlediska příliš dlouhá. Ostatně, divím se, že ještě žádný spisovatel na světě nepřišel na myšlenku specializovat se pro psaní na letecké vzdálenosti. Pro takovou trať z Bombaje do Prahy by se mohl dokonce rozepsat do šířky.
Když konečně nákup ukončím, odeberu se do letové haly. U příslušné přepážky si dám zvážit zavazadla.V duchu si již připravuji argumenty, jimiž se pokusím zachránit situaci („Promiňte, já vím, kufr je o dvě kila těžší, ale já tu zase o dvě kila zhubnul, tak to přijde nastejno, nemyslíte?“).
Většinou to dopadne přece jen dobře a já šťasten odcházím k letadlu o holi.
