Popisem podáváme čtenáři informace o tom, z čeho se popisovaný objekt skládá, které vlastnosti mají jeho části, na kterém místě se nacházejí a zda mezi nimi existuje nějaká souvislost. Objektem popisu bývají lidé, zvířata nebo věci (přístroje, budovy) nebo zvířecí činnosti a děje.
Popis je založen na smyslovém (nejčastěji zrakovém) vnímání nebo na záměrném pozorování a analýze.
Cílem popisu je informovat o objektu z vnějšku, někdy i o tom, jak vypadá zevnitř a na jakém principu funguje. Snažíme se objekt popsat tak, aby si jej čtenář dokázal představit, pochopil jak s přístrojem pracovat nebo čím se liší od předchozího modelu. Popisujeme, jak musíme postupovat, abychom např. uvařili jídlo, sestavili loďku nebo postavili stan.
V umělecké tvorbě popis vyjadřuje, jak objekt působí člověku na city, jakou náladu v něm vyvolává nebo jaké pocity vzbuzuje.
Popis, kterému porozumí běžný člověk bez speciálních znalostí, nazýváme popis prostý. Jestliže se jedná o informace, kterým rozumí jen určitá skupina lidí (s určitými znalostmi nebo jazykovými dovednostmi), potom hovoříme o popisu odborném.
Popisovat můžeme i děje nebo procesy, které se pravidelně opakují (průběh hodiny tělocviku, krevní oběh v lidském organismu).
Pokud někomu přibližujeme práci s určitým objektem či přístrojem nebo ukazujeme, jak má postupovat při výrobě, jde o tzv. popis pracovního postupu. V úvodu vyjmenujeme pomůcky, které budeme potřebovat, a čas, který nám výroba zabere. Poté popisujeme pracovní postup od začátku až do jeho konce. Na závěr uvedeme rady a doporučení, které by mohly pomoci těm, kteří se podle našeho popisu budou snažit danou věc vyrobit. Popisujeme v 1. osobě množného čísla (Vaříme…).
Popis, jehož úkolem je zapůsobit někomu na city a vyvolat v něm určitou náladu, se nazývá líčení. Zde používáme i obrazná vyjádření.
Jazyk a kompozice popisu
Z hlediska jazyka je nejdůležitější, abychom objekt správně pojmenovali (využíváme proto hojně podstatná jména), abychom pojmenovali vlastnosti částí objektů (přídavnými jmény) a abychom srozumitelně vyjádřili vztahy mezi částmi objektu a dějem (příslovci místa a času, předložkami a spojkami).
V potaz musíme brát v prvé řadě to, komu je popis předkládán (zda odborníkům nebo laické veřejnosti), a tomu jej také přizpůsobit. Přitom rozlišujeme, zda popisujeme věcnou informaci nebo citové zaujetí a jestli jde o popis ústní či písemný.
V Příručním slovníku naučném z roku 1962 je digestoř popsána takto: Laboratorní skříň se stěnami obvykle skleněnými, jejíž přední stěnu lze zvedat. Vzduch je z digestoře odsáván ventilátory do zvláštních komínů. Je určena k práci s látkami, které zapáchají, popř. dráždí, nebo jejichž páry jsou zdraví škodlivé.
Ve Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1960 je u pojmu digestoř uvedeno následující: Zasklená skříň s odtahy k odsávání plynů a par, sloužící k laboratorní práci s jedovatými plyny a páchnoucími látkami.
Základní důležitost mají v popisu podstatná jména. K jejich opakování se ale uchylujeme pouze tehdy, chceme-li zdůraznit jejich obsah nebo upřesnit jednoznačnost. V ostatních případech je lepší nahradit podstatné jméno zájmenem osobním. (Můžeme napsat: V jednom domě byl dříve obchod nebo V jednom z nich (z domů) byl dříve obchod.)
Podstatné jméno můžeme rovněž vypustit: Praha je hlavní město České republiky. Svou velikostí se řadí mezi velkoměsta. Praha leží téměř uprostřed Čech. Leží na řece Vltavě. – (můžeme zkrátit na: Leží téměř uprostřed Čech na řece Vltavě).
Při popisu míst užíváme slovesa a slovesná přídavná jména (nacházet se, rozkládat se, ležet, táhnout se, umístit, ležící, táhnoucí se, umístěný. (Odtud se západním směrem táhne ulice Palackého).
Chceme-li vyjádřit dynamičnost vnímání nebo prožitku, používáme jednočlenné věty jmenné.
V odborném popise činností jsou slovesa často uváděna v trpném rodě, odhlíží se od toho, kdo činnost vykonává, a konatel děje se nevyjadřuje (Znehybnění poraněné kosti se provádí přiložením a připevněním dlahy.). Při popisu pracovního postupu naopak hovoříme (či píšeme) v 1. osobě množného čísla (Znehybnění poraněné kosti provádíme…).
Text nám nabyde, pokud užijeme větné členy (s podstatnými jmény slovesnými) na místech ve větě, kde bychom mohli použít i vedlejší větu. (Ulice Emy Destinnové vyúsťuje do ulice Palackého, která je velmi frekventovaná nebo Ulice Emy Destinnové vyúsťuje do velmi frekventované ulice Palackého).
Vztahy mezi větnými členy nebo větami můžeme vyjádřit i pomocí dvojtečky. Obraz Františka Tichého byl popsán takto: Zvláštní je na obraze pozadí, na kterém na levé straně je růžová, která za kouzelníkovými zády přechází do světle zelené. – Zvláštní je na obraze pozadí: na jeho levé straně je růžová, která za kouzelníkovými zády přechází do světle zelené.
Jednotlivé pasáže popisu za sebe řadíme tak, abychom došli k cíli popisu, který jsme si stanovili. Pokud je tedy vaším cílem vtisknout někomu ucelenou a živou představu o bytu, je dobré popisovat ho tak, jak jej postupně vnímáme, tzn. tak, jak bytem postupně procházíme.
Jestliže popisujeme např. chatu, kterou se majitel rozhodl nabídnout k prodeji, uvedeme informace o místě, kde se chata nachází, o vzdálenosti od nejbližší osady, o její poloze vzhledem k dalším chatám, o ploše a velikosti pozemku, o jeho vlastnictví (zda je to pozemek vlastní či pronajatý), kolik má chata místností a jaká je její velikost. Tyto údaje lze uvést formou výčtu za pomoci dvojteček. Využíváme přídavná jména a číslovky.
Při reklamním popisu můžete začít zevnějškem, kterým se snažíte zaujmout (elegantní karoserie osobního auta má pohodlná a atraktivní sedadla) a až poté přejdete k popisu motoru a brzd.
